Die bitteren Tränen der Petra von Kant
The Bitter Tears of Petra von Kant
Režie:
Rainer Werner FassbinderKamera:
Michael BallhausHrají:
Margit Carstensen, Hanna Schygulla, Katrin Schaake, Eva Mattes, Gisela Fackeldey, Irm HermannObsahy(1)
Petra von Kantová je úspěšnou módní návrhářkou. Žije sama, pouze se svojí asistentkou a služkou Marlene. Stýká se pouze se svými nejbližšími přáteli a rodinou. Její sestřenice Sidonie jí seznámí s Karin, krásnou mladou dívkou, jež projeví zájem stát se Petřinou modelkou. Petra brzy na to propadne kouzlu o deset let mladší Karin a zamiluje se do ní. Karin však stále touží po svobodě a nezávislosti a Petra získává dojem, že je pouze zneužíváno její bohatství a postavení a její láska není dostatečně opětována. Její neštěstí vyvrcholí příjezdem muže, kterého Karin představí jako svého manžela… Fassbinder tento film natočil podle vlastní divadelní hry, celý děj je situován pouze do jedné místnosti a obsazeny do něho byly výhradně ženské postavy. (ČSFD)
(více)Recenze (24)
Filmová adaptace režisérovy autorské divadelní hry Hořké slzy Petry von Kantové s provokující kapkou v koutku oka a na lícní tváři vstupuje přes homogenní vrstvu společenské ctihodnosti až k základním deskám principů fungování mezilidských vztahů. Partnerské, rodinné, mateřské i společenské svazky podléhají platnosti spletité formy řádu podřízení, dominance, zneužívání a majetnictví. Vazby nejsou ani jednosměrné, ani jednostranné, osamělost je niternou úzkostí a spásná vidina úniku se nerozmýšlí nad příležitostí, když se věřit potřebuje. Neschází potřeba masochismu, ani výjevy niterného strachu a žárlivé zloby. Osobní zkušenosti zanechávají trvalé deformace na vnitřních světech, barva se stala stěžejním doplňkem k estetickému výrazu i v procesu nálady a dychtivost touhy si neodpouští sarkastické zakončení. Hlavní pozorností zájmu je Petra von Kant (velmi dobrá Margit Carstensen), úspěšná modní návrhářka. Intenzivní ticho lidské osamělosti má sklony k sadistickému vybíjení své zloby i k masochistickému strhávání si abstinenčních náplastí. Nitro je rozerváváno zoufalstvím strachu a v obraně plive žluč na každou osobní nespravedlnost a nepřekonané trauma. Petřinou nadějí, modlou i pádem je Karin Thimm (zajímavá Hanna Schygulla), mladá dívka na útěku před existenční bídou dosavadního mizerného života. Její osobní cíle využívají nabídnutou příležitost bez zbytečných předsudků. Důležitou postavou zde je Marlene (pozoruhodná Irm Hermann), Petřina služka i asistentka. Masochistické uspokojení rádo přijímá kruté zacházení a otrocké zneužívání své práce. Z dalších rolí: Petřina lehce škodolibá, ale také jejím stavem rozkladu vyděšená sestřenice Sidonie von Grasenabb (Katrin Schaake), největší životní bolest připomínající Petřina dcera Gabriele (Eva Mattes), a Petřina sebejistě společensky bezstarostná matka Valerie von Kant (Gisela Fackeldey). Film Hořké slzy Petry von Kantové se ozývají ze zatemněných zákoutích lidských vztahů, Rainer Werner Fassbinder nezapomíná provokovat společenskou ctihodnost tradičně ani svou politicky nekorektní oplzlostí, staví esteticky stylové obrazy rozervaného zranění lidského nitra a křičí svou bolest. Příjemný to filmově estetický zážitek! ()
Zlatý Medvěd - výběr ()
Úspěšná módní návrhářka Petra von Kant (Margit Carstensen) žije a pracuje se svojí oddanou a mlčenlivou služebnicí a sekretářkou Marlene (Irm Hermann) v luxusním brémském bytě. Se svým zemřelým manželem má neplnoletou dceru Gabriele (Eva Mattes), jíž je pochopitelně určen drahý internát. Druhé manželství se Petře nevyvedlo. Díky jisté přítelkyni vešla Petra - vybraně se chovající aristokratka - ve známost s ženou z dělnického prostředí, Karin Thimm (Hanna Schygulla). Petra dopomohla Karin ke dráze modelky, za což vyžaduje její lásku... Jeden ze základních kamenů evropského autorského kina. Extrémně nádherný minimalismus formou - vše se odehrává prakticky v jedné posteli; maximálně tak v ložnici. Neuvěřitelně propracovaná studie všech možných odstínů ve vztahu dvou žen. Film vychází z divadelní hry, jíž napsal sám Rainer Werner Fassbinder a patří k tomu nejpropracovanějšímu, co kdy vytvořil. ()
Tohle umění je mi bytostně vzdálené, aneb na cinefila zatím nemám. Sebemrskačské dvě hodiny u krásně komponovaného žvanění. ()
Spoileroidný komentár: Nahé figuríny obnažujú ženské traumy. Opulentný barokový obraz vypĺňa chýbajúce exteriéry aj iné interiéry. Úspešná, a k slúžke, ktorá za ňu robí doslova všetko, despoticky rozkazovačná, módna návrhárka Petra, zažíva v danom prostredí profesijný rozkvet. Po rozvode s druhým mužom nachádza citovú i telesnú útechu v životom skúšanej mladej žene, Karin. Lenivej pobehlici, vyžívajúcej sa v posteľnom povaľovaní, popíjaní alkoholických drinkov a listovaní lesklými magazínmi. Petra Karinino poživačno-lenivé flákanie priživuje a financuje. Hoci slovne ju akoby nabáda k ďalšiemu štúdiu a telesnému zdokonaleniu. Upadá do vzťahovej závislosti k nej. Nevie a nechce znášať jej milenecké avantúry s mužmi. Výčitky jej doslova nachrácha do xichtu. Čo je ale príliš pre šikulku Karin. Osamelá Petra v obkolesení strašidelne pôsobiacich nahých figurín a barokového veľdiela na stene príbytku chradne a alkoholicky pustne. Nádejajúc sa kajúcneho príchodu amantky. Karin zatiaľ rozbieha vlastnú kariéru. Petra je stále opustená. Zlostne sa vyvŕši na matke, dcére i slúžke. K tej nemala nikdy dobré slovo. Ponúkne jej preto zmenu v správaní. Tá podanú ruku nečakaným spôsobom využíva. Opona padá. ()
Rozervanost, souložící figuríny a konec hořký jak pelyněk. ()
Divadelní rozhovory na jediné téma v jedné ložnici. Rozbor situace kdy jeden miluje, že mu to žíly trhá a druhý nedokáže mít víc než jen rád. Pomalý rozjezd, nepříjemně povedený střed, kdy se mi chtělo i uši/oči odvracet (pravda bolí i na obrazovce) a zdlouhavý dojezd. Výborná představitelka hlavní role, ta její povýšenecká němčina mi mimořádně ani uši netrhala. Nevím jak všemu přihlížející služka Marlene, ale mě jako diváka tenhle dvouhodinový kousek doopravdy bavil všeho všudy možná tak hodinu, zbytek byl na mě až moc divadelní, až moc vleklý, až moc... 50% ()
Intelektuální lahůdka. Kompozice některých záběrů mi brala dech. Film pro náročného diváka, dovedně rozehrávající na komorním prostoru sevřené formy velké emoce. V jistém smyslu je podobným filmem Single Man z r. 2009, který stojí za srovnání. Film zaujme i krásnými kostýmy a pozoruhodným nasazením herecké představitelky titulní role, která je v tomto filmu doslova ženou mnoha tváří. ()
Pokiaľ začnete pozerať tento Fassbinderov film bez znalosti faktu, že sa jedná o adaptáciu (vlastnej) divadelnej hry, tak by vám to do piatich minút došlo. Ono to nie je ani tak prepis, ako skôr divadelná hra na plátne. Máme však krásnu možnosť vidieť, v čom sú tieto dve médiá rozdielne. Kamera dokáže rámovať a vie, že tam kde je ona, sú aj divákove oči. Čiže môžeme sledovať napríklad scénu, kde je v "ráme" 5 žien a to každá v polohe, charakteristickej danej osobe ako v živote Petry (ona sama leží zničená na zemi), tak v danej situácii v deji. Diváci v divadle sú každý na inom mieste a túto možnosť nemajú. Je to síce jasné ako facka, ale aj o tomto je Petra von Kant. Nikto nerozumie ženám tak, ako homosexuáli a tak snáď iba Fassbinder a Almodovar si môžu dovoliť natočiť filmy výhradne bez mužov (alebo skoro bez mužov, toto iba Petra sa bez nich zaobíde úplne). Čo neznamená, že sa toho o mužoch z ich filmov nič nedozvieme. Práve naopak, zaujíma nás totiž, čo si o nás ženy úprimne myslia a ako v skutočnosti ovplyvňujeme ich život. ()
Najdivadelnejší z divadelných filmov aké som doposiaľ videl. A preto aj možno nie veľmi objektívne hodnotenie. Milujem tento štýl (priezračná konverzačka) a ešte som sa ho nenasýtil. ()
Není úplně od věci, že film vznikl jako zfilmování divadelní hry. Zlatá éra divadla a tragédií, baroko a klasicismus, jako by k nám z plátna promlouvala i jinak než skrze barokní obraz na zdi Petřiny ložnice. Stejně tak zde najdeme i hrdinu těchto zašlých časů - šlechtice, resp. šlechtičnu (Petra je z rodiny von Kantů). Její chování je pak reprodukcí jednání těchto lidí: bohatství a zahálky (i když verbálně je tomu naopak), svévolného ale i patrimoniálního a tudíž osobního vztahu k sloužícím, odtrženost od vlastních dětí (internát), ale také hloubka a tragická grandeur k tomu koho miluje. Její požadavek na stejně veliký cit nemůže být splněn dělnickou Karin, která nemůže dát do jejich vztahu vše, protože ve dvoustranném vztahu je nutná rovnost. A v tom je hlavní hrdinka upřímně politováníhodná - jako aristokratka je schopna dát vše (a tomu bychom měli při filmu věřit), ale jen pokud ona chce (staročesky zhruba: "když se panstvo uráčí"). Zrcadlem tohoto vztahu je pak služebná Marlene, nesoucí navíc v závěru mnohoznačné poselství. ()
Fassbinder úmyslně nezastíral fakt, že toto komorní, konverzační melodrama vzniklo podle jeho divadelní hry. Rozdělil ho rovněž do pěti aktů a ponechal mu zřetelnou teatrální strukturu. Margit Carstensen ji navíc podtrhuje i výrazně dramatickým přednesem. Rozjezd se může zdát poněkud zdlouhavý, avšak nejpozději od momentu, kdy hlavní postava začíná ronit své hořké slzy, začne být zážitek neskutečně intenzivní. Tradičně nechybí Ballhausova důkladně promyšlená, nádherná kompozice každého záběru. ()
Úprimne, ale že naozaj, by som sa chcel opýtať kritika, ktorý tento snímok zaradil do jednej nemenovanej filmovej knižnej publikácie, PREČO? Nesedia mi artové filmy, nemecká nová vlna je pre mňa neznámou a zrejme jediný snímok, ktorý som videl, bol MY DETI ZO STANICE ZOO, ktorý ale mal čo povedať, rozprával realistický príbeh a mal réžiu, ktorá myslela aj na ostatných divákov. Toto myslí len na seba, alebo skôr iba režisér na seba. Prekecaný a prázdny blud. ()
Velmi intimní drama s velmi plastickou postavou ambiciózní a povýšenecké módní návrhářky, která cílevědomě zmanipuluje mladou dívku k níž pojme až vlastnický vztah, aniž tuší, že od té chvíli je k ní připoutána i ona sama a že už od samého počátku je jejich vztah špatně postaven. V barokovém minimalismu (což zní jako paradox, ale lepší přirovnání mě nanapadá) pak sledujeme intenzivní proměny ve vztahu k této nejednoznačné postavě - od znechucení na začátku, přes vzrůstající identifikaci, když je situována do role obět, a opovržení, když v hysterických záchvatech zavrhuje svoji dceru až ke katarznímu uvolnění v poslední dokonalé scéně. I když je těžké se z takovou osobností jako Petra ztotožnit, její emocionální přerody vyznívají přesvědčivě a dokáží se dotknout citlivých míst. Pro mě rozhodně silný a opojný zážitek, který však přeci jen nemá šanci přesáhnout jednu zveličenou osobní krizi a proto asi i brzy vybledne do málo zřetelných kontur. ()
Ne, mě tohle prostě nebavilo. Ten film mi přišel až příliš statický, dělo se v něm tak málo a ty dialogy mě až tak nezaujaly, jak bych si myslel a jak bych si přál. Rozhodně to byl odvážný výkon převést divadlo do filmu, ale za mě tohle prostě tak moc nefunguje a raději bych se podíval na něco jiného, kratšího. ()
Samozřejmě Fassbinder v celé své kráse. Ale to, co mě na jeho filmech obecně uchvacuje, to zde vyšlo jaksi naprázdno. Myslím, že dvě hodiny poslouchat "ženská moudra" je i na středně vyspělého diváka (a já se za něj považuji) docela dost. Zvláště když stejně jen zakrývala jeden a jasný záměr. Komorní (ložnicová) hudba ženského kvartetu mi zněla jako orchestrion v místní hospodě na Veselíčku (vždyť mu už také bude pomalu 200 let), kde už přece jen válce ani inštrumenty nejsou úplně fit. No jo, a ne každá Hana může být Šikula. ()
Kdysi jsem ve svém fassbinderovském období tento snímek minul a je to dobře; stačí, že mám spadlou čelist až od nynějška. Režisér coby patolog provedl psychologickou vivisekci jedné nešťastně šťastné dušičky s takovou bravurou a bez okolků, že se do těch obnažených součástek osobnosti nelze soustrastně nezamilovat. ()
Hořké slzy Petry von Kantové si budu zřejmě pamatovat hlavně kvůli tomu, že jsem film sledoval pět večerů. Čtyřikrát se mi u něj podařilo usnout, nekecám. Už jen kvůli tomu, to na vysoké hodnocení být nemůže. Na druhou stranu jsem se k němu vždy vrátil a nakonec jej dokoukal. Doslova banální příběh, o jedné životem vyhořelé módní návrhářce, která vede nudné dialogy se svými přítelkyněmi a rodinou, je spíše pro filmové fajnšmekry a artové diváky. Pro běžného diváka film může být nestravitelný. Mě dokázalo zaujmout jen několik pasáží dialogů, kamera, divadelní přístup (jen jedna místnost, herecký přednes) a výkon hlavní představitelky. Na víc než dvě hvězdy to ale ode mě není. Další filmy Rainera Wernera Fassbindera se mi snad trefí do vkusu a nálady lépe. ()
Maximálne komorná dráma odohrávajúca sa v jedinej miestnosti, ktorá je svojím spracovaním čistokrvné divadlo. "Príbeh" sa odohráva v príjemne pomalom tempe, výkony herečiek sú výborné, kamera kúzli veľmi zaujímavé kompozície, všetko je to ale málo platné, keď celý ten "príbeh" je tak nezaujímavý. Hlavná hrdinka s protivne uhladeným prejavom je ako taká módna figurína, čo platí v podstate aj pre ostatné postavy. Celé predstavenie je potom ako také panoptikum figurín, pričom jedna z figurín začne byť ku koncu hysterická. Tento (silne nefilmový) druh umenia ma príliš neoslovuje. ()