Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Pan R. pracuje jako architekt. Má přátele, milující ženu a syna. Žije zdánlivě spokojený život, klidný a bez větších problémů, který je narušen jen občasným přípitkem s přáteli nebo návštěvami u rodičů. Až do jednoho dne, kdy při sousedské návštěvě pana R. znenadání posedne amok. (ČSFD)

Recenze (60)

Pohrobek 

všechny recenze uživatele

Herr R. (Kurt Raab) pracuje jako technický kreslíř v malé mnichovské kanceláři, jeho kolegové jsou celkem milí. Žena pana R (Lilith Ungerer) vede domácnost a stará se o jejich jediného syna (Amadeus Fengler), který má sice ve škole nějaké problémy, avšak učitelka dodává rodičům naděje. Večery tráví manželský pár většinou u televizoru; matnýma očima hledí pan R. na obrazovku. Brzy se však musí něco stát... Realistický psychologický snímek o katastrofě neměnnosti a ritualismu. Prakticky všechno improvizováno podle hrubě načrtnutých skic. Raný a výborný Fassbinder. ()

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Typický Fassbinder. Jeho přístup k tématu a k jeho hrdinům připomíná vtip, kdy přijde chlapeček k lékaři s velkou oteklinou a lékař se soucitně ptá: "Sedla včelička, sedla?" A chlapeček odpoví: "Sedla, ale štípnout nestačila. Majznul jsem ji kladívkem." Nutno říct, že jedna rána Fassbinderovi nestačí, a tak stejně jako pan Raab mlátí kolem sebe hlava nehlava do všeho, co chce kritizovat, jeho cíle jsou celkem čitelné, je to konzumní společnost, ritualizovaná úmorná všednost a banalita existence průměrného příslušníka střední vrstvy, který se bojí vyčnívat. Na druhou stranu, co může Fassbinder nabídnout jako protiváhu? Homosexuál, který nikdy neměl potřebu a nebyl vystaven nutnosti starat se o vlastní rodinu, vyzkoušel kdejakou drogu a ve své nezávislosti se opíral o jistoty německého sociálního státu. Hanna Schygulla, jejíž postava má být svobodomyslnou protiváhou pana R., je obrazem právě takového pozérství. Je lehké být svobodný tam, kde nejsem spoután žádnými závazky. No a vyústění příběhu je neobyčejně přepjaté, takový Volný pád dokázal s motivem člověka, který se dostal na hranu, pracovat daleko důvěryhodněji. Kdyby se každý snažil řešit únavu ze stereotypu způsobem, jako pan R., moc by nás záhy nezbylo. Nutno uznat, že zachycení pracovní a rodinné rutiny Fassbinderovi jde, jenže např. Kancl se s tím dokázal vypořádat elegantněji a s humorem. Celkový dojem: 50 %. ()

sportovec 

všechny recenze uživatele

Jsou nemoci a neštěstí z bídy, nadbytku, ale také stereotypu a nudy. Jsou nemoci a neštěstí, která skrývají potlačené ambice, ale i frustrace. Zdánlivý poklid všedního muže (jsi stále tlustší a nudnější, parafrázuji volně slova hrdinovy manželky). Kdysi se tomu říkalo měšťáctví, dnes mluvíme o konzumismu, nenaplněnosti .... Relativní blahobyt, průměr, který si uvědomuje svou prostřednost, malá ambice, která, jsouc letitě nenaplňována, pustoší své nositele zevnitř víc, než by si kdo kdy dokázal představit .... Znamení zkázy, neštěstí, jsou patrna; právě proto konec filmu překvapí o to víc svou neúprosnou razancí. Šťastné manželství je z ničeho nic v troskách. Otázku proč?, proč právě tak a ne jinak?, si autoři zodpověděli po svém, počínaje předčasným a zřejmě i zbytečným Fassbinderovým odchodem. Otazníky, které stojí nad filmem, jsou stejně nezodpovídanou součástí i naší doby. Odpověď na následnou otázku, nakolik se jedná o "řečnický" dotaz, je a zůstává otevřenou .... ()

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

Jízlivý cynik už tady, nesmírně si užívá detaily (stírání inkoustu na pravítku) a pozvolný sesuv, protahování trapnosti a časů míjení, na celý film je toho ale za znázorňovanou, předem vytyčenou tezí ještě málo. ()

NinadeL 

všechny recenze uživatele

Děkujeme, odejděte. Tyhle novovlnní tendence a jejich improvizace a námět odvykládatelný jedinou větou. Rutina je špatná, áno. ()

Radko 

všechny recenze uživatele

Presný obraz uzatvorenej rutiny strednej vrstvy. Prevládajú stupídne témy v dialógoch, zakrývanie podstaty, slovné nedopovedanosti, neúplnosti, simulujúce akúsi psychologicko-vzťahovú znalosť magazínových článkov zo spoločenských časopisov. Kultúrny záujem sa sústreďuje na hlúpe tv seriály a mozogvymieľajúce estrády a zábavné šou (dnes reality šou). Príznačná je scéna, v ktorej matku pána R. zaujíma len pramálo nejaká uplakaná opera pre operu samotnú. Zaujíma ju len to, že spĺňa povedomie tej, čo chodí pravidelne na operu a napĺňa tak úzus kultúry dychtivej a znalej paničky. Jej režisér či aktéri sú jej ukradnutí. Skutočný záujem jej aj jej nevesty - manželky pána R. je vo vytešení sa nejakou tv seriálovou hlúposťou. Hlavný aktér je v postavení radového zamestnanca - stavebného návrhára. Dni trávi nad rysovacím prknom, zakresľujúc do výkresov ticícky okien, garážových stojísk a vchodov do traktov kolektívnej bytovo-kancelárskej výstavby. Jeho rebélia spočíva v opileckom prejave pred šéfom a kolegami, vyznievajúcim ironicky svojou prehnanou podliezavou chválou. Veľa záberov je nakrúcaných zozadu, často vidíme len vzadu ulízané úradnícke vlasy pána R. Akoby hercov zaberala akási skrytá kamera, zaznamenávajúca autentické reči. Reči, z ktorých možno odvodiť príčinu záverečnej tragédie. Len tá samotná film problematizuje, pretože podobných riešení frustrácie strednej triedy, spočívajúcich v radikálnom vysporiadaní sa s okolím, čo Vás-Nás-Ich dennodenne serie, je minimum. Sociálno-kritickí autori v literatúre a filme veľmi radi spájajú osobné so spoločenským. Niekedy prestrelia, čo je aj prípad Amoku pána R. Presne, ako píše Artran. Stačí sa pozrieť do zrkadla. Niekedy ani netreba pootočiť ho k susedom. Forma podobá Dogma štýlu, dávno pred jeho ustanovením. ()

Ony 

všechny recenze uživatele

Pro zvolený příběh by se jistě nabízel i jiný styl vyprávění. Mohli bychom pěkně plynule sledovat stupňující se trápení obyčejného chlapíka, obávat se o něj a pak být ukojeni nějakým šokantním závěrem. Ale Fassbinder a Fengler zvolili o něco zajímavější cestu. Už "spoileroidní" otázka v názvu nám říká, že v tomto filmu nebude ani tak znepokojivé „k čemu to povede“ jako spíš „co k tomu povede“. A skutečně, ztvárnění nudy, marnosti a vydatných trapných chvil je tu tak mistrovské, až jsem měla tendenci zavírat před nimi oči. Konec, ač vypadá tragicky, je pak spíš úlevou. Ovšem definitivně mě uzemnil titulek, který naskočil po poslední scéně. Prosté, autentické, trýznivé. ()

liborek_ 

všechny recenze uživatele

Rané Fassbinderovy filmy mám nejraději a tento patří na pomyslný piedestal, který mu následujícími písmenky stavím. Herr Raab vede průměrný a na první pohled spokojený život... S hezkou ženou se starají o jediného synka, bydlí ve slušném a poměrně dobře vybaveném bytě, má stabilní (do určitě míry kreativní) zaměstnání, pár přátel... Dalo by se říct, že mu nic nechybí. Jenže za fasádou relativní spokojenosti (viděné vnějším pozorovatelem) se skrývá zhnusení sebou samým, svým nudným a prázdným životem, rodinou, okolím... Vnímá manželčin nezájem o syna, klevetění, cítí posměch. Narůstá izolovanost, deprese. U člověka s povahou Herr Raaba však vnější pozorovatel nic nepostřehne. Herr Raab je totiž člověk hydraulický... :-) Relativita klidu a zdánlivé pohody trvá až do okamžiku dosažení mezního stavu psychické stability... (Morálku sem netahat!) Následuje amok a vpodstatě logické vyústění. Fassbinder nic nekomentuje, pouze předkládá syrový a takřka dokumentární záznam životního příběhu průměrné rodiny, jakých jsou mraky (tohle neplatí pouze pro NSR začínajících sedmdesátých let... Byl to takový nenápadný a tichý chlapík. Nikdy bychom to do něj neřekli...). Dokonalý film! ()

kinej 

všechny recenze uživatele

Tento film byl mým prvním setkáním s filmvou tvorbou R. W. Fassbindera a musím říct, že jsem naprosto unešen. Každý záběr tohoto filmu má smysl. Díky nesčetným rozhovorům se režisérovi daří, až do jen tak někde nevídané hloubky, vykreslit povahu a pohnutky hlavní postavy. A to dokonce přesto nebo snad možná díky tomu, že pan Raab sám, se moc neprojevuje. Jeho postava vzbuzuje pohrdání, zároveň však také lítost. Při scéně, kdy se Rath na beznadějně večírku snaží vnutit přípitek, mi bylo trapně i za něj. Nelze také neocenit velice realistický scénář, navozující dojem příběhu ze života a všudypřítomnou kameru, která by mohla být inspirací Larse von Triera. Fassbinder je podle mého největším filmovým psychologem. ()

WillBlake 

všechny recenze uživatele

Kdybych musel velkou část života čelit takhle nekompromisni lavině bezduchosti a nikam nevedoucích bezvýznamných dialogů, věřím tomu, že mě popadne úplně stejný amok. Kurt Raab je ve svojí uťáplosti dokonalý, mám pro něj slabost už od Satansbraten (kde teda rozehrával daleko šílenější hru). Škoda, že se Fassbinder od tohohle filmu úplně distancoval - mám pocit, že by z něj vytřískal brutálnější podívanou. ()

3497299 

všechny recenze uživatele

Geniální existencialistické drama, ve kterém Fassbinder předběhl svým „anti-narativním“ přístupem Michaela Hanekeho o 24 let (viz můj komentář k filmu 71 Fragmente einer Chronologie des Zufalls). Zprostředkovaný pocit narůstajícího hnusu, trapnosti a životní upatlanosti, který (zřejmě) prožívá pan R., je pro diváka psychotickým amalgámem šílenství a endogenní melancholie. Rozdíl mezi zkratkovitým okamžitým jednáním pana R. a promyšleným činem (viz např. též Hanekeho Sedmý kontinent nebo Studnu ze seriálu 30 případů majora Zemana) je především v délce a intenzitě prožívání existenciálně neúnosných situací a "životní odolnosti". Od časů Camusova Cizince umění často reflektuje tzv. endogenní (vnitřní, neznámé) příčiny iracionálního chování, ovšem málo kdy je akcent tak silný a exprese tak výrazná, jako u Fassbinderovy otázky... ()

Ducharme 

všechny recenze uživatele

Krutě realistický pohled na rutinní život - nesmyslné a nekonečné blábolení, stupidní problémy, materialismus jakožto smysl života, vztahy ze zvyku, děti, které nejsou tak inteligentní a bezpoblémové jak by si člověk přál, pocit nepochopení... Fassbinder diváka psychicky týrá nepatřičnou délkou a naturalitou záběrů - nutí ho si neustále uvědomovat, že takhle to prostě doopravdy je... V ZOO jsem viděl orla. V kleci je smutný a nehýbe se. Když je ale volný, létá vysoko a krouží... Pan R. mříže té klece prostě vylomil násilím - jinak to ani dopadnout nemohlo... ()

GilEstel 

všechny recenze uživatele

Proč posedl amok pana R? Nojo, proč vlastně? Spořádaný člověk, žijící svůj americký sen. Má práci, pěknou milující ženu, dítě. Varovné zamyšlení Fassbindera o neviditelnosti lidských problémů. Každý v sobě nosíme a skrýváme své problémy. Ne vždy je taky dokážeme unést. Po čase každý začne nenávidět monotónnost dnů všedních. Odtud již blízko, aby člověk začal nenávidět a pohrdat lidmi, které miloval nebo si alespoň myslel, že je miluje. Člověk se hroutí duševně i fyzicky. Tak mu doktor zakáže kouření, jednu z mála jeho radostí. (Sám Fassbinder byl těžký kuřák.) Tenhle film je depresivní nihilistická vize o agónii lidského bytí a společenské přetvářce. _____ Fassbinder se na své hrdiny dokáže dívat velmi intimním pohledem, kdy má člověk neustále pocit, že stojí vedle a může vnímat každý nádech herců. Geniálně lidsky podaná je například scéna z obchodu s deskami. Pro mě byl tohle první Fassbinder. Musím říci, že jeho režijní rukopis je natolik atypický, že vyžaduje naprosto atypický divácký přístup. Režisérovi fanoušci nechť si minimálně jednu hvězdu k mému hodnocení přidají. 61% ()

misterz 

všechny recenze uživatele

No čo k tomu dodať? Fassbinderovi sa po psychologickej stránke podarilo dokonale vystihnúť každodennú, rutinnú stránku života i s jej možným a vôbec nie nepravdepodobným dopadom na jedinca. V tomto kontexte šokujúci záver snímku nie je až tak nečakaný. Naoko šťastný manželský pár prežíva pozvoľnú, plazivo lezúcu manželskú krízu, ktorú si naplno uvedomuje hádam len ich podvedomie. Samozrejme to nie celé. V pozadí napr. cítiť aj silnú sociálnu kritiku všeobecného industrializmu a komerčného konzumu. To všetko Fassbinder ponúka divákovi ako na zlatej tácke s maximálne uveriteľným priblížením sa postavám a spôsobom natočenia, ktorý diváka ľahko prenesie k postavám až k nim do obývačky, akoby bol ich súčasťou (v niektorých aspektoch mi to pripomínalo Dogmu 95). Pôvodne som chcel dať silné štyri hviezdy, ale po nejakej dobe nemôžem inak len dať plný počet. Zrejme tento film potrebuje nejaký čas na strávenie a na dozretie myšlienok v hlave. ()

Adam Bernau 

všechny recenze uživatele

V prozaických barvách nevypadá ta doba tak poeticky jako v české nové vlně. No ovšem, jsme v Německu: Homolkovi ohne sranda, Faces sine voce et spe, alespoň pokud jde o moje skrovné divácké zkušenosti. Nicméně, bez ohledu na celek, téměř každá scéna tohoto díla, jehož extraordinérnost je nejlépe patrná z pěti hvězdiček od Ducharme při pouhých dvou Ajantisových, skýtá samostatný, vrcholný estetický požitek. Sumu komentářů dělím na ty, v nichž se vyskytuje slovo „stereotyp“ nebo slova od něj odvozená a ekv., a ty, v nichž se jmenovaný a ekv. výrazy nevyskytují. Ačkoli i v první skupině lze nalézt některé hodné pozornosti, komentáře, které bych doporučil k četbě a rozjímání, vybírám samozřejmě ze skupiny druhé: Předně niethustra, jímž nutno doplnit a případně korigovat všechny ostatní, včetně mého. K problematice spoileru Ony. Máte-li rádi poezii, dejte si Tatatranku. Na okraj zmiňuji komentář andrej.sův, jenž by neměl pominout praktičtěji zaměřený divák, zatímco milovníky panenské nevinnosti upozorňuji na arinečku, jejíž text navíc důtklivě doporučuji uživatelkám Magyar a lena60. Všichni však věnujte bedlivou pozornost polemice Henry.S (a nieth.) x amirgal, sám bych si zapolemizoval s fauxthumem (dál spoilery skrz naskrz): Čin pana Raaba byl totiž připravován a promýšlen. Pachatel ho promýšlel značnou část doby, co se snažil (kvůli sousedce marně) fixovat se na blahodárně lhostejné dění na obrazovce, což byl nyní už jediný možný způsob přežití. Pak vzal svícen, postavil ho na stůl a zapálil svíčku. Jakkoli asi platí, že u sousedky šlo bezprostředně o akt vyšinutého pudu sebezáchovy (a celá machinace se svícnem může znamenat, že ještě v této chvíli zkoušel mozek pana Raaba kudy kam) a u manželky a synka naopak musíme předpokládat předchozí bilanci, arci původně bez vražedných úmyslů. Ortel nad synem však vyřkla starostlivá učitelka – nikoli probíráním jeho nedostatků, nýbrž až tím, že ho povzbudivě charakterizovala jako „nicht so schlecht“ a příznivě vyhodnotila jeho IQ testy coby slušný průměr. Zrovna pana Raaba jistě nebudeme podezřívat z chorobně přepjatých nároků na intelektuální kvality potomstva, spíše se v nicht so schlecht synkovi zhmotnil a personifikoval nesnesitelný zmetek vlastní existenciální reality – toho vyřídit bylo mnohem důležitější než manželku. Pan R. ho nezabil proto, aby ho vzal s sebou, naopak se ho musel především zbavit. Taktéž manželky, ačkoli u ní je motivace praktičtější: životní družka a opora se stále zřetelněji vyjevuje coby dvojí agent; zprvu se mi sice zdá být s Raabem na jedné lodi, ale stále více se prokazuje coby kvokající a neužitečná spojenkyně oné mrzké skutečnosti existence a především mrzké sociální reality, což graduje v domácích scénách mezi hodovní řečí a katastrofou (tedy při vzpomínací návštěvě a rodinné večeři), kdy je už předvedena v celé své obludnosti; při opakovaném zhlédnutí filmu lze však její nepovahu sledovat už od začátku. Tolik k vraždě, která samotná není zdaleka tak zajímavá jako celý předchozí neděj, pouze ho patřičně (a výsostně) směruje a zdůrazňuje. Nechceme přece bagatelizovat toto famózní dílo ve smyslu jeho zdánlivé dějové linky, již by bylo lze spatřovat v příčinách, okolnostech a konsekvencích zklamaných nadějí na povýšení. Že je pan R. k výsledné události už predisponován, je naznačeno kravatou, jíž je neustále zaškrcen (srov. zvl. ustrojenost postav v úvodní scéně), což má za následek chronický nedostatek kyslíku (a rozhodující pak opravdu mohl být lékařský zákaz kouření, protože cigaretový kouř může být pro jednoho jediným důkazem vlastního dechu). Svou roli jistě sehrála (mnohem více než ťukající psací stroj v práci) i monstrózní domácí pohovka, na níž se nejzřetelněji ukazuje odsouzenost k podstatnému nepohodlí raabské existence. Ale zpět k dýchání: Pan R. je ze všech postav jediný, kdo (opakovaně) upozorňuje na problematiku klimatu a komunikace, sám však téměř nekomunikuje: ne proto, že to neumí, nýbrž proto, že žádná možnost komunikace se nedává, lze jenom prázdně krafat. To je nejradikálněji znázorněno už posezením s Hanou – nejradikálněji proto, že ona by měla být jiná; a nezáleží na tom, zda ona zastává správný způsob nebo je jen povrchní pozérkou; podstatné je, že ani setkání s frei osobou komunikaci neumožňuje - ukazuje se, že Hana se od Raabových a jejich známých vlastně neliší, i pro ni je řeč pouhou konverzací, jejímž pravým účelem dokonce už ani není její samotné udržování: většina konverzace se spotřebovává na opatrnou dbalost, aby se konverzace nevymkla z přijatelných mezí (což by třeba v takovém Japonsku mohlo být grandiózní životní formou, ve střední Evropě je to jen výrazem paskvilu, potratu života; navíc se zdá, že konverzace – a to i v intimních situacích – má komunikaci přímo znemožňovat, v čemž tkví možná největší přínos tohoto filmu, pokud jde o dokumentaci spořádané německé duše čtvrt století po skončení 2.sv.v.). A tak je tomu v dalších scénách napořád. Ani okatě tématizovanými rozhovory, jejichž zřetelným účelem (jehož se dosahuje vždy nepřímo, úskočně) je snížení relativní pozice protějšku či třetích osob, nejsou naznačené dojmy oslabeny. Naopak: je pozoruhodné, jak často se lehce narazí na něco důležitého a s jak živočišně rutinní obratností (často pomocí kvaziomluvné decentní veselosti) bývají tato nebezpečí (nebezpečí propukutí skutečné řeči) zažehnávána, dříve než mohou být jako nebezpečí vůbec rozpoznána. Právě tak úskočnost a zákeřnost značné části konverzace je tak vysoce subtilní, že by se chtělo říci „mimořádně“, kdyby zde nešlo o nejběžnější jevy (přesto mi to vše brání věřit, při vší úctě k skvěle účinkujícím hercům, že většina dialogů je improvizována). Frau R. na mne zprvu působila jako někdo, kdo v tom (na rozdíl od Herr R.) prostě umí chodit, ačkoli tím trpí (což se ku podivu znovu objevuje při katastrofické scéně, kdy už je však z předchozího zřejmé, že se prostě jen nudí). Ve skutečnosti se však coby dvojí agent kompromituje už ve scéně s Hanou: Raab je zde postupně frei-Hanou i manželkou nařčen z agresívosti. Na první pohled se zdá, že autoři pouze kupí scény, v nichž různým způsobem ukazují téma, obracejíce k němu pozornost názvem filmu. Při druhém, systematickém sledování je už patrná klasická výstavba: po úvodní symbolické scéně se začíná rozvíjet postupná expozice: R. s manželkou (následuje nenápadně programní scéna s Hanou), v zaměstnání (zatím beze slov), s manželkou intimně, s rodinou, u šéfa, v hovoru s kolegy, ve škole o synovi, manželka se sousedy. (Poněkud se vymyká roztomilá scéna kupování gramodesky, která však více než jiné ukazuje Raabovu nemožnost dorozumění se, protože neovládaje konvenční mluvu – „konvenční“ zde míním bez pejorace -, hovoří naivně věcně, což si zase prodavačky musejí překládat.) Zápletka, během expozice už zřetelně připravovaná, vykrystalizuje náhle scénou hodovní řeči. Právě razantní explikace Raabova tématu a okázale přehnané reakce na ni působily na mě dojmem oslabení dosavadní síly filmu. Váhal jsem, zda problém netkví v tom, že to, co zde autoři chtějí ukázat, je natolik specificky záležitostí tehdejšího západního Němce, že to zkrátka (právě i pro jeho očividnou příbuznost se socialistickým Čechem) nepobírám. Teprve při druhém sledování se mi vše ujasnilo a docenil jsem záměrnou absurdnost celé scény: Raabova řeč vzbuzuje v ostatních pocity trapnosti, v šéfovi a jeho manželce přímo zděšení; ne pouhé zhnusení, ale zděšení; jejich úprk pak není řešením trapné situace v zájmu zachování příslušné sociální distance: je to skutečný únik z ohrožení. Podstatné totiž je, že popsané rakce se dostavují okamžitě poté, co Herr R. začne mluvit: jsou to reakce na řeč jako takovou. Veškeré dosavadní rozhovory byly vedeny tak, aby jakoukoli řeč znemožňovaly. Už od prvních Raabových slov však přítomní rozpoznali „řeč“ – její obsah, jakkoli zde zásadní, není důležitý, protože ho nikdo neposlouchá; „řeč“ samotná je ohrožuje. Šéf to zprvu chce ještě decentně ustát, jakmile však řeč vyvrcholí nevhodným požadavkem přípitku, velí k útěku. Nutno podotknout, že jedna postava se zde (a tepve zde) zcela vymyká, totiž Frau Eder, ztvárněná Fassbinderovou matkou: na ní je vidět čirý smutek; jí je pana Raaba líto, nelibě nese reakce na jeho řeč. A také ve finále, po oznámení vraždy, je její reakce jiná než ostatních; ti jsou zaskočeni a šokováni touto nad míru strašnou zprávou, ale skutečně zděšena tím, co se stalo, je pouze ona, což její slova „to určitě neudělal pan Raab“ jen ilustrují. Rozdíl v podnětech, které vyvolávají zděšení u šéfa a u ní, je zásadní. Proto také nepřehlédněte nenápadný rozhovor o ní mezi Raabem a Molandem v autě, kterážto drobná scéna je součástí „peripetií“ mezi hodovní řečí a katastrofou. Vizme pozorně: Po pojednání o orlovi, na něž vhodně upozornila Ducharme (je to jediná souvislá synova promluva, u nějž už nyní rozumíme problémům s šišláním jako fyzickému zpodobnění problému otcova, u nějž nás také, vzhledem k jeho Nicht-so-schlechtheit, zaujme jméno Amadeus (mimochodem, v obchodě s gramodeskami lze na policích se zbožím číst jen jediný nápis, a sice „Mozart Figaro Böhm“), na jehož chvilkovém zmizení v lese je důležité jednak to, že jde o jediný jeho samostatný počin v celém fimu, jednak i to, že jeho otec jako jediný podnikl efektivní pokus ho najít a také ho našel, načež se ho, defenzivně a opatrně, zastává proti matce a babičce, které ho neuhlídaly), tedy po orlovi následuje šéf naštvaný kvůli telefonování („chápu vaši potřebu bohémského života a komunikace“, aspoň dle titulků) a dvě zásadní scény: bratrova (nebo kdo to je) návštěva a Raab u lékaře. Při bratrově návštěvě Raaba nepoznáváme: mluví o překot, vesele se směje a zpívá (což vše bylo náznakově předjato při nakupování desky). Zajímavé je také, co zpívá. Předmětem hovoru ovšem není nic jiného než vzpomínky na dětství a mládí. Návštěvník víceméně jen přizvukuje; pak sice i doslova, když Raaba doprovází na harmoniku, vzápětí se ale rozhostí trapné ticho. Manželka celou dobu nepřátelsky mlčí, při pozdější večeři se synem už vidíme zcela zřetelně, co je zač: Že sama není schopna o cokoli se postarat, není tak důležité jako její reakce na jedinou větu celého filmu, kterou Amadeus pronesl spontánně, aniž byl tázán: „Nemluv s plnou pusou“ (připomeňme si rozhovor s učitelkou). Návštěva lékaře působí spíš jako rozhovor se zástupcem zdravotní pojišťovny. Lékař, jak se ukazuje, je tu od toho, aby bagatelizoval jakékoli potíže a popřel, že by něco mohlo být v nepořádku. Po katastrofě přichází ještě podivná „katarze“: Způsob Raabovy sebevraždy vylučuje doměnku, že snad byla aktem osvobození – k tomu by se nabízelo třeba podříznutí nebo něco jiného. Improvizovaným oběšením, tedy radikálním zaškrcením, naopak dovedl pan R. svůj život, z něhož pro něj není úniku, ke stvrzujícímu konci. Celý film je famózní nejen jako takový, bravurní je i v každém detailu. Koncepce a ztvárnění Raabovi postavy je mistrovská: naprosto nelze přijmout nějaký jednoznačný výklad: je to ubohý maloměšťáček nebo tragický hrdina boje s existenciální prázdnotou? Také způsob, jakým si ho film všímá - nevšímá, je skvělý. Ale i záběr nadhozené společenské problematiky, vyprázdněností pseudokomunikace počínaje a celým složitým komplexem „povýšení“ konče. Značná část komentářů přináší rozličné psychologické nebo sociologické diagnózy Raabova zločinu a je příznačné, že mezi nimi stěží najdeme dvě stejné. (Jsou však i tací, kteří celý finální amok popírají, nejpregnantněji Artran.) Sám se ohledně titulní otázky dopouštím psychologizace z hlediska vlastní diagnózy, což musím vyvážit opětovným upozorněním na kometář niethustrův („...že s panem R. není něco v pořádku...scéna lékařské prohlídky“). Proti němu naopak chci držet, že preparovanost oněch „ideálně typických situací“ je obsahově a postojově na místě, protože všechno, čím jsou v reálné praxi života ředěny, má sice hygienický účinek, je však ve svém podstatném významu (či nevýznamu) zcela závislé právě na tom, co se zde preparuje. Raab žije nemožnost života, ztratil imunitu apriorní otupělosti, chránící ostatní - proto nic nezabírá. Proto vidíme jen tyto typické preparáty, protože ani on nic jiného nevnímá, ohlušen uřvanou prázdnotou všeho toho, co ho samého nejintimněji tvoří. Jak vidno, nejen Duch vane, kudy chce, nýbrž i propast se otvírá, před kým chce. Otevřela se před ubohým Kurtem, tím posledním, jenž se toho mohl nadít, politováníhodným (viz Frau Eder) Mnichovánkem, končícím v ní jako jakýsi antiAbraham. () (méně) (více)

Anderton 

všechny recenze uživatele

Herr Raab má zdanlivo všetko. Dobrú prácu, krásnu manželku, syna a relatívny blahobyt. Fassbinder nám predstavuje jeho život prostredníctvom jednej "embarassing situation" za druhou, aby sme pochopili všednosť, povrchnosť a prázdnotu, ktorú spomenuté vymoženosti nedokážu vykompenzovať a z ktorých nakoniec jeho vnútorné problémy vychádzajú. Tou najväčšou devízou snímky je ale jej spracovanie, keď sme vďaka roztrasenej kamere akoby účastníkmi oných trápnych situácií, z ktorých by sme chceli uniknúť, ale Fassbinder ich zámerne umelo predlžuje, čím sa dostavuje u diváka presne ten pocit, aký majú aj ich účastníci. Prvý Fassbinderov film, ktorý som videl, takže tých 5 hviezd je asi prehnaných, pretože režisér má aj slávnejšie filmy. Tak to som zvedavý, ako môžu byť ešte lepšie. ()

nascendi 

všechny recenze uživatele

Príbehovo veľmi jednoduchý film, ktorý sa dá obsiahnuť tromi slovami - tláchanie, fajčenie, skrat. To nekonečné a nenápadité hovorenie o ničom mi pripomenulo hovory u rodiny Homolkovcov v Papouškových filmoch. Nie som povolaný hodnotiť tento film v kontexte ostatných Fassbinderových diel a tak som rád najmä tomu, že som pretrpel tie strašné dialógy až do konca, ktorý asi nemohol byť iný. ()

Reklama

Reklama