Vážený občan

Moc rád bych tak chytře sebereflexivní obraz zhlédl zasazený do českého prostředí. Ono jde v podstatě o u nás protežovaný žánr, odkrývat "maloměstskou náturu" - jenže Vážený občan byl bez problémů koukatelný a člověk nemá po zhlédnutí pocit, že mu režisér právě povýšeně (blahosklonně) nadiktoval, jaký jsou lidi opoždění, ale že on se s tím smířil. V Českém mainstreamu se zpravidla dostaneme pouze ke karikujícímu ohmatávání (a obnovování) stereotypů a archetypů. Vážený občan se sice nevzdává (a neubrání) komediální lince a výsměchu určitým "tradičních" postavičkám, které lemují vstup intelektuálního velikána do duší malého rodného městečka, kdy nostalgii a romantiku postupně střídá opovržení a uvědomění, proč že to vlastně na 40 let zmizel. Jenže ono městečko naštěstí není pro onu komediální linku zbaveno všeho ostatního. Autoři se nevzdávají zároveň nekomediálně (a naštěstí bez využití postupů tragikomedie) tematizovat "vážné sociální problémy," nebo chcete-li zkrátka i pro komedii se nehodící věci ze života malého města a našeho hlavního hrdiny. Spisovatel Mantovani je zde šarmantní a hbitostí jazyka ostatními postavami domněle nedosažitelný, ale naštěstí v důsledku pěkně snadno z piedestalu sesaditelný a (nejednou) sesazený. Vážený občan Mantovani je stejně tak obdivuhodný, jako lehce vychcaný, do sebe trochu zahleděný a v drobnostech prospěchářský, v sobě si libující a subtilně manipulující intelektuál, pravidelně zneužívající (nebo zkrátka využívající) svého intelektu a decentně se rochnící ve své morální a intelektuální nadřazenosti. Myslím, že všechny archetypální figurky jsou ve snímku polidšťovány, zasazeny do uvěřitelnějších sociálních (i unikátně osobních) rolí. Fakt se na to hezky koukalo. Příjemná jednohubka. Hoyt má ale pravdu, že některá klišé trochu bila do očí a střih v několika případech připomínal studentský film. (15.08.2017)

Kdyby se film netvářil až tak moc průměrně, tak by vlastně nebyl vůbec špatný. Průměrná filmařina tu totiž naráží na lidskou absurditu, ne nepodobnou té od Hrabala. Jen s tím rozdílem, že opravdová zábava přijde asi až po hodině filmu, u kterého se do té doby takřka unudíte k smrti, abyste zjistili, že s těmi místními Argentínci taky vlastně může být docela zábava. Každopádně uznávám, že postava akademika Daniela, který získal Nobelovu cenu a dnes trpí absolutní depresí z lidské prázdnosti, byla hodně dobře vymyšlená. On náraz fanouška a spisovatele občas může být pěkný průser... (23.12.2018)

Vážený občan je cenným, i když poněkud cynickým a škodolibým příspěvkem do diskuze o roli intelektuálů v dnešní společnosti. Nelze ho doporučovat na potkání, ocení je pravděpodobně ti, kteří už mají něco za sebou a nejsou uvězněni ve svých sociálních bublinách. Není to efektní a pozérský snímek, je ale chytře vystavěný a spolehlivě vás dovede tam, kde vás chce mít. Ani chvíli nenudí, sem tam krutě bodne nebo profackuje a každou chvíli na vás spiklenecky mrkne s otázkou, zda už chápete, jak to v životě chodí. Režie není nijak oslnivá, v tom síla filmu netkví, scénář mě ale okouzlil, zaujaly mě postavy i otázky, které si snímek pokládá. Za soustředěný výkon Oscara Martíneze a především za úvodní řeč, kterou šokoval jeho hrdina společenskou elitu při přebírání Nobelovy ceny za literaturu, přidávám pátou hvězdičku. Na takový knock-out nemá koule ani Ricky Gervais a dal bych nevím co za to, vidět šokované tváře symbolů establishmentu v přímém přenosu. Celkový dojem: 90 %. (07.02.2020)

„Odjel jsem ve dvaceti. A nevrátil jsem se. V životě jsem dokázal jedinou věc, unikl jsem Salasu.“ Jenže jeden se prostě neponaučí…Už úvodní ostrý projev naznačí, že Danielovi není brutální upřímnost úplně cizí. V Argentině, kde vše funguje jinak, se slavný navrátilec nejprve těší přízni, úsměvům a publicitě. Jenže jak se místním znelíbí, úsměvy ztvrdnou a dobré způsoby zmizí. Gradace nepříjemných událostí, kterým Danielova upřímnost a podrážděnost vůbec nepomáhá, tak na sebe nenechá dlouho čekat…Snímek je bilančním dramatem, hořknou tragikomedií stejně jako kousavou satirou (a z „lovu“ zatraceně zamrazí). Ano, Daniel mohl prchnout dřív, technická stránka filmu není nijak mimořádná a co předcházelo závěru se nevysvětlí. To ale nemění nic na tom, že duo argentinských tvůrců dobře vědělo, o čem vypráví, a tento příspěvek k tématu „vracet se po letech domů není dobrý nápad“ by neměl zapadnout. Za mě solidní 4*. „Nate. Papír snad chytne.“ - „To je kniha, kterou jste napsal?!“ - „Pálím vlastní knihy, abych přežil.“ (15.12.2019)

Argentinci jsou temperamentní a suprupřímní, Evropa pro to má nevím proč synonymum nebezpečný. A stejnou opravdovost vdechli Gastón s Marianem i tomuhle filmu, který mě rozložil jak jednotlivými částmi, tak výsledným vyzněním. Toho si cením na pět hvězd, protože častokrát je to spíš tak, že přijde buď supr pointa, ale dvě hodiny před ní je to nuda anebo je to dvě hoďky príma, ale k ničemu se nedojde. Vážený občan vás nenechá chvíli na pokoji, když budete chtít dát vaší mozkovně dost zabrat, a navíc si budete muset udělat čas, abyste postřehli ten přechod z grotesky na hořké drámo. Plus já si z toho beru ještě i ponaučení, abych až dostanu Nobelovu cenu, poslal k nám na vesnici leda pohled. (29.09.2017)

Výsměch oněm romantizujícím vyprávěnkám o nostalgických návratech ke kořenům, do míst, odkud pocházíme. První polovina je trošku rozvláčná, ovšem v druhé půlce člověk pochopí, proč to tak musí být. Po skončení zůstává silná emoce ze sarkasmu, s nímž autoři pohlédli na regionální malost a tupost. Jedno, jestli Argentinkou, Italskou nebo Českou. (09.08.2020)

V první řadě vynikající sociální drama, velmi slušně odvyprávěné, plné silných kontrastů. Do velkého světa Daniela Mantovania, spisovatele, jenž s úsměvem odmítá pozvání od Japonska přes Evropu až do USA, znenadání zasáhne blesk nostalgie. Dobrovolně a snad i s trochou naděje se vrací, ale spíše jen znovu seznamuje s nekompromisním světem buranským...s postavami svých románů. Na nostalgii, natož na seznamování, již ale není čas, je třeba znovu utíkat, nejlépe stejnou cestou, jako před čtyřiceti lety. Daniel má konečně námět na novou knihu. [Filmový klub Citadela - Litvínov] (21.11.2017)

Výsledkom tohto filmu je zrejme poznanie, že úspech sa neodpúšťa. Hlavne v malomeštiackej spoločnosti, ale samozrejme sa nechcem "dotknúť" ani nikoho z veľkomesta. Dôvod vyhorenia úspešného spisovateľa som sa nedozvedel, respektíve nepochopil, osobne by som všetky tie plánované návštevy rôznych kútov sveta veľmi rád absolvoval. Daniel dal prednosť rodnému mestu a to mu všetku "úctu" dalo poriadne vyžrať. Ale aspoň si neplánovane užil. Tento príbeh by sa mohol odohrávať presne takto kdekoľvek na svete a v scenári by sa pozmenili iba lokality. (11.11.2019)

„Realita neexistuje. Jsou jen její interpretace.“  Snímek Gustava Duprata, režiséra, který mě už oslovil novějším Mým mistrovským dílem (2018), mi přijde obdivuhodný už jen skloubením filozofických myšlenek a otázek na intelektuální společenská témata s tak osobitým tragikomickým dějem, atraktivním i pro široké publikum. Prestižní ocenění jako uznání, ale i škatulka, v níž začíná být z pohledu umělce těsno, a která místo inspirace podnětí k strnulosti. Pro argentinského laureáta Nobelovy ceny, slavnostně se vracejícího do rodného města, čeká množství zvratů, které zdaleka nebudou vždy příjemné... asi od první nahaté společnosti v posteli se mi to začalo v Salasu, zejména s jeho vybranými obyvateli, dostatečně protivit a přivádět pachuť, s níž mi před očima vznikal skutečně nepěkný obraz různých charakterů (a) města. Můžeme se ve společnosti plné přetvářky divit, že Daniel prokáže se sarkasmem vedle vážených akademiků i stejně negativní postoj k maloměstským občanům? Celý příběh je ve finále originální směsicí filosofie, absurdity, satiry, šarmantního rebelanství, bizarních existencí (střídavě zábavný a protivný Antonio se svými řeči vedl a přidává se i „přítel“ s číslem divočáka!) a tragikomické grotesky měnící se pro hlavní postavu až do trpkosti s příchutí noční můry. Tak jsem si říkal, vzhledem k tajemné stylizaci, nakolik je pátá lovecká kapitola pořád realitou... co by mi na to odpověděl velký Daniel, neschopný navíc psát cokoliv veselého, tuším, tudíž se nebudu ptát a užívám si možnost, že si taky můžu myslet své. :o) *** Co dodat? Oscar Martínez v hlavní roli umně osciluje mezi charakterním a komickým rysem postavy ctěného i nenáviděného spisovatele s jasným názorem a přeci uvnitř neustálou nejistotu. Zamlouvala se mi i atmosféra pramenící z nezávislého stylu filmu, třeba scéna nočního povídání u ohně po příchodu do Salasu mě uchvátila. Po skončení cítím, že Vážený občan není snímkem na jedno zhlédnutí, ale už tím (zatím) jedním zhlédnutím mě určitě dostatečně zaujal. [80%] (24.05.2023)

Tu nerozumiem hodnoteniu. Tie latinské filmy sú zvyčajne fakt dobré, ale ja som sa tu vôbec nebavil. Myšlienka malomeštiactva je ukázaná veľmi dobre, to áno, ale takým suchým humorom, ktorý na mňa často nepôsobil veľmi úsmevne a nijako neuchvátil. (22.01.2018)

Neodbytnou součástí filmového díla je jeho estetická stránka, jeho vizuální zpracování. Pokud obraz vypadá tak, jako by ho někdo natočil na foťák, pokud záběrování vypadá tak, jako by nad tím nikdo nepřemýšlel (nebo přemýšlet neuměl) a pokud střihová skladba vypadá tak, jako když onen člověk střihá snad poprvé v životě, pak mi přijde absurdní, že se něco takového vůbec může promítat v kině. Vydržel jsem asi prvních 30 min a i to považuji za úspěch. (04.10.2017)

Není to špatný film, jen si měli tvůrci ujasnit, co přesně vlastně chtějí kritizovat, jestli akademickou nabubřelost institucí, nebo samolibost a odtrženost od reality samolibých úspěšných spisovatelů, či provinciálnost a pokrytectví maloměst, a také je to zbytečně dlouhé a natahované na „oscarové“ dvě hodiny, přičemž hodina dvacet by tomu slušela daleko víc a mělo by to potřebnou údernost. Líbil se mi moc začátek, který je ještě pojat s nadhledem - např. spisovatel při předání Nobelovy ceny za literaturu urazí celou akademii, že mu tím dali najevo, že píše jen pro akademiky, urazí i krále - což člověk řekněme ještě bere. Jenže tohle akademické prostředí je časem srovnáno s provinční kulturou maloměsta a dáno na roveň této akademičnosti. Jako sorry - akademici oceňují výdělečné projekty, ale kultura na maloměstě je většinou dobrovolná, možná naivní, ale o to víc srdcařská. A pan spisovatel při předávání cen urazí prosté lidi stejně jako akademiky - tohle srovnání mi tam vážně moc nesedělo. Pobavily mne v tom úvodu vtípky stylu rozdělený obraz jeho domu, kdy on se nahoře prochází a dole pod ním je velká místnost s knihovnou (jako by šlapal po všech těch knihách), jak jde automaticky na letišti k dražšímu autu, jak použijí stránky jeho knížky na rozdělání ohně nebo na velkou potřebu, jak k rozbitým autům přijedou automechanici maňaná... Ale celkově to chtělo říct co? Že knihy oceněné Nobelovou cenou nebo jinými prestižními cenami jsou zcela mimo skutečnost? To tak nějak všichni víme. Že spisovatelé údajně musí být ješitní a samolibí a podle toho se nadřazeně chovat a všem „dobře“ a neprovinciálně radit? Myslím, že hodně spisovatelů píše také pro radost či z vnitřní potřeby. Ostatně - na přednášce se ho někdo zeptá, a v tom podle mne je jádro pudla: „Proč nepíšete hezké věci?“ A on neumí odpovědět. Ale jestli mělo jít o kritiku odrodilců, proč ne? Akorát je to pak depka na n-tou a ta kritika se podle mne krapet míjí účinkem. Samotnému mu totiž v průběhu filmu vadí, že se z jeho tvorby stal byznys, ale když přijede do rodného města, místo aby v tom sebepoznání pokračoval, začne se chovat stejně samolibě a velikášsky jako předtím? Prostě mi k sobě jednotlivé dílky filmu nepasovaly, asi proto, že se promíchaly ze tří různých krabic. Vadilo mi to inťošské otírání se o rádoby vesnické burany (čímž sami tvůrci popřeli svůj pokus o sdělení), chyběla mi u hlavní postavy trocha empatie. A štvala mě kamera jak na lodi. (21.04.2021)

Na argentinských filmech se mi líbí, ze se sice odehrávají v navenek exotickém prostředí, ale ti lidi jsou dost podobní jako tady. Ta vesnice a ty klubovny, to všechno by mohlo byt klidně v nějakém chudším českém kraji, kam přijede po 40 letech slavný a úspěšný rodák z Prahé. To, jak tam rozbije Daniel během chvilky prakticky všechno, i to, jak v podstatě on nesnáší je a oni jeho, staré lásky i žárlivost… to všechno tu funguje dobře. Snad jen v první půlce ma film trochu horší dynamiku, ale da se to snést. (01.07.2023)

Vážený občan disponuje jedním z nejlepších scénářů, který jsem za dlouhou dobu viděl, dokáže unikátně balancovat mezi komedií a dramatem (přičemž oba žánry zde ze sebe vycházejí, humor vychází ze zápletky a dobře napsaného protagonisty a drama zase často z toho, kdy se stal obětí onoho humoru), má skvělé oko na různé charakterové, scénické i prostorové detaily, je obecně aplikovatelný na více prostředí a na závěr ještě předvede svou podvratnost. Pětihvězda by byla naprosto zasloužená, kdyby... kdyby ten film nebyl tak formálně odpornej. Nenavazující, nenačasovaný střih, hrůzná práce se světly, ohavný TV look kamery, zkrátka vizuální trest na takové úrovni, že to smrdí tvůrčím záměrem, který se tak snaží vymanit ze smyčky svého tématu, tedy uložením se do sarkofágu akademické akceptovatelnosti, což je jedním z témat filmu. V tom však není konzistentní, protože si sem tam využije formálních zkratek, dovysvětlovaček a hudby. Je to strašná škoda, protože nic jinak zábavnějšího a trefnějšího jsem nepotkal už dlouho. (26.10.2017)

Ironie, satira, komedie a drama. Oscar Martínez předvádí obdivuhodný herecký výkon. Stojí za ním silný a dobře vypointovaný scénář. Balancuje přesně na hraně dramatu a komedie, někde mezi poctou a výsměchem. (20.11.2018)

Výborné komediální drama se v druhé půlce umně přehoupne do sociální sondy malého městečka a dělá to otevřeně, nesmlouvavě, zcela bez příkras.. Příběh úspěšného a bohatého spisovatele, který po 40 letech přijede navštívit rodnou hroudu, mě obveselil, rozesmál a zároveň rozesmutněl pravdivostí.. Charismatický Oscar Martínez opět vynikající a to, co by se dalo snímku vytknout, rychle zapomenu, není to podstatné.. (26.07.2022)

Zajímavý námět obsahující hodně scén na zamyšlení ale také mnoho vtipných nebo absurdních pasáží. Bohužel ale také film nabízí spoustu klišé a ani řemeslně to není nijak úchvatné. Čistý průměr. (07.08.2017)

"Umělec má klást otázky." Jeden z mála filmů, který mě v poslední době natolik zaujal, že se na něj určitě podívám ještě jednou. (08.08.2017)

Vyrovnat se s minulostí a s tím, kam člověk patří, znovu se setkat s místem, kde člověk vyrůstal, ale odkud utekl, to není jednoduchý, i když jste světově známý a uznávaný autor. Je to o to těžší, že zrovna máte vlastní osobní krizi. Přesto to může být docela vtipné a je možné dojít k nějakému tomu závěru, který už třeba tak vtipný nebude. (12.02.2018)

Malý/velký film, ktorý si ta ziska priamočiarosťou a skvelým oscarom martinezom! Nazdar. [be2can2017] (06.10.2017)