Režie:
Roman VávraKamera:
Marek JíchaHrají:
Josef Toufar (a.z.), Ondřej Vetchý (vypravěč), Olbram Zoubek, Růžena Lebedová, František Lebeda, Jakub Gregor, Libuše Fialová, Miloš Doležal (více)Obsahy(1)
Fascinující i provokující dokument Jako bychom dnes zemřít měli zachycuje v klíčových bodech Toufarův životní příběh a jeho lidskou otevřenost. Advent 1949, zasněžená mrazivá Vysočina, nedělní dopoledne 11. prosince. V malém kostele v Číhošti se při kázání sedmačtyřicetiletého P. Josefa Toufara třikrát zakýval dřevěný oltářní křížek a zůstal zkroucen a vychýlen mimo těžiště. Pohyb křížku vidělo dvacet svědků. Následně se do rozbíhajícího církevního objasňování vložila komunistická Státní bezpečnost. P. Toufar byl zatčen, unesen a mučením jej příslušníci StB nutili lživě doznat, že vše podvodně sestrojil. Toufarova mučednická smrt zhatila připravovaný inscenovaný monstrproces, nezastavila však otevřený útok komunistického aparátu proti katolické církvi. Toufarův životní příběh představuje nejen drama zavraždění, ale i drama jeho života, volby povolání v pozdním věku, chování za heydrichiády i v roce 1948. Zpřítomnění živé postavy venkovského kněze, který není žádný prvoplánový hrdina, ale člověk váhající, pochybující, opatrný a strachující se, který po r. 1948 hledá způsob, kompromis, jak „vyjít“ s politickými oponenty. Dokument také poukazuje na záhadný pohyb kříže v číhošťském kostele a nahlíží do zákulisí brutálního vyšetřování, které bylo proti knězi vedeno s tichou podporou tehdejšího prezidenta republiky. Tyto informace potvrzují doposud neznámé a nepublikované exkluzivní archívní materiály, které v celém číhošťském případu představují řadu otázek a odpovědí. K nejzajímavějším filmovým rekonstrukcím patří výpověď bývalého příslušníka StB Roberta Skerla, který byl aktivně přítomen u všech důležitých momentů finále Toufarova života – únosu, smrti i potupného pohřbení, filmová rekonstrukce únosu P. Josefa Toufara a natáčení z roku 1950, kdy Státní bezpečnost natáčela přímo v kostele s umučeným farářem den před jeho smrtí. V pořadu nechybí také záběry z divadelního představení inspirovaného Toufarovým osudem Zpráva o zázraku a vzpomínky pamětníků číhošťského zázraku. Dokumentaristé také zaznamenávali postupný vznik figurální sochy, věnované Josefu Toufarovi, na které od loňského roku pracuje sochař Olbram Zoubek. O tom, že je Toufarův příběh neobyčejně živý, svědčí i zahájení beatifikačního procesu P. Josefa Toufara. (polson)
(více)Recenze (19)
Kdysi mi tohle téma rvalo srdce na kusy. Dnes ale vidím tolik úchylů kolem nás a jen kdyby se našla příležitost dělali by tohle zas. Určitě ne panu farářovi a že se taky najdou mezi nima podšívky jako tuhle ten, co sexuálně obtěžoval svoje posluhovačky, ale třeba nějakého dělníka by si našli. Myšlenka v dokumentu vyšla naprázdno jak vždy, protože sadisti byli jsou a budou. Takže nic nového jen opět lítost a odpor, ale kde ti lidi jsou? ()
Ukázka výchovného procesu STB. Aneb jak Estébáci sprovodili ze světa Číhošťského faráře P. Josefa Toufara. Unikátní filmový záznam byl nalezen v archívech Stb v roce 2016 a v něm je popisováno, co s nebohým farářem prováděli a jak inscenovali Číhošťský " zázrak " po svém. Přitom Toufar od začátku tvrdil, že on nic neviděl (tenkrát v roce 1949 se měl v tamním kostele během Toufarova kázání párkrát ze strany na stranu pohybovat kříž, což prý vidělo 19 svědků, ale sám farář ne). Každopádně další usvědčující důkaz, co si s lidmi mohla STB dělat a vraždit každého, kdo se jí jen trochu znelíbil. A stále se v dnešní době najdou lidé, co by hlasovali pro komouše. V podstatě STB byla stejná úroveň jako KGB nebo Gestapo. ()
Dobře natočený dokument o Josefu Toufarovi, kterého si podala naše StB, aby z něj doslova vymlátili to, co si sami vymysleli. Škoda těch divadelních pasáží, určitě by to šlo i bez nich. Mnoho estébáků za války dělalo pro gestapo, a protože zvyk je železná košile, za měsíc bylo přiznání na stole. Co na tom, že bylo vymlácené a Toufar byl podepsán pod něčím, co pravděpodobně ani nečetl, neboť toho nebyl schopen. Co na tom, že všichni museli vědět, že je to celé bouda. Pomocí osvědčených metod dosáhl režim svého, Toufar zemřel, a tak ho zahrabali jako psa. Těžké téma, těžší pochopit, jak ještě dnes může někdo tu komouškou sebranku volit... ()
Z dopisu příteli: „Dokument o P. Josefu Toufarovi na mě mocně zapůsobil. Jakkoliv ten osud znám - především z knihy Miloše Doležala - byl jsem jím poznovu zasažen, a to nejen těmi nalezenými děsivými filmovými záznamy, ale samým zpřítomněním Toufarova příběhu a martyria, opravdu mimořádně sugestivním. Velice mě také dojaly ty stařenky, to jsem skutečně užasl nad silou jejich víry. Střet jejich prostého světa s nelidskou mašinérií státní bezpečnosti jednoznačně a zřetelně osvětlil celou onu dějinnou situaci. Tvůrci krásně naznačili jeho trvalost a věrnost, s níž odolává politické zvůli i společenskému úpadku. Myslím, že by se dal konfrontovat i s dneškem a i v tomto srovnání by poskytl vzor skutečného, pravého života.“ ()
No, prý se tu za sprosté komentáře mažou příspěvky, v poště jsou pak maily od samotného Poma s upozorněním na nevhodné chování atd... A tak nevím. budu se muset hodně krotit! Když je totiž řeč o padesátých létech našeho veselého budování, plnění pětiletek a vůdčí roli lidu a strany, chce se mi blít. Tou dobou už ti, které nesmírně obdivuji hnili v komunistických žalářích a kteří místo úcty zažívali jen ústrka a opovrhování nejen od nejspodnější lůzy. Páter Toufar patří do dlouhé řady těch, se kterými měli komančové problém. A v padesátých se dal problém vyřešit snadno. Dotyčný prostě nad ránem, nebo ještě za noci zmizel. ten kdo viděl tatraplán či členy STB v kožených pláštích (ne nepodobných gestapu) o svém děsivém zážitku často raději pomlčel a hleděl si svého a to i v případě, že zmizel soused či příbuzný. Já už samozřejmě o Toufarovi četl i viděl jsem skvělý (dá-li se to vůbec tak označit) film In nomine patris (2004). Tento dokument mne tedy zajímal spíše v tom ohledu, zda bude obsahovat nějaké nové informace. A ty skutečně obsahoval. Byla jimi autentická výpověď jednoho ze členů STB, který Toufara zatýkal a který jej pak vezl i do nemocnice, to když už nebohý muž umíral na nějaké vnitřní krvácení a sepsi. Sice se v něm posléze hnulo svědomí, ale i tak už bylo pozdě. Co mi ve filmu těžce nesedělo, byly divadelní proložky, které vyloženě rušily a bylo to i výkonem samotných herců. Smutný a zajímavý byl i popis estébáka ke vzniku komančovského propagandistického snímku Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení (1950). Je dobře, že takovéto dokumenty vznikají. Dnešní komunisté tvrdí, že padesátky to byla supr doba, kde došlo k pár přehmatům a třeba s tou Horákouvou, kdo ví jak to bylo,dyť se přeci přiznala!. Hnus, hnus, hnus! Nechápu, že se najdou idioti, kteří jim ve volbách umožnili být po tom všem třetí nejsilnější politickou stranou v dnešní době. * * * * * ()
Galerie (12)
Photo © Miloš Doležal
Reklama