Věčná Slavia

100% konečně pořádný dokument. Generace reprezentantů 1996 kterou tvořila kostra Slávie se už asi jen tak opakovat nebude. Byla to zatím také poslední generace, která se výrazně prosadila v zahraničních velkoklubech. Bejbl (Atletico Madrid), Šmicer (Liverpool), Poborský (Benfica Lisabon), Kuka... Sparťanští Siegel (ani přes výraznou Kukovu pomoc se tento těžkoprdelník nedokázal v Klauternu prosadit) Lokvenc, Horňák tehdy paběrkovali maximálně v Rakousku. (26.05.2016)

Historie mého milovaného klubu je plná vrcholů a pádů a já, i když jsem stále hodně mladý člověk, jsem už zažil hodně. Je vtipné, jak tento dokument končí těsně před příchodem nového investora a návratem na výsluní (pozorný divák si během vyprávění kapitána Martina Latky všimne Škody, Deliho, Zmrhala). Právě kvůli těm černým obdobím (např. 2014) je třeba si současných úspěchů a totálních sezón o to více vážit, protože to není samozřejmost. --- Samotnému dokumentu není, co vytknout. Udělaný s pečlivostí a úctou a s láskou vyprávěný Janem Kačerem. Takhle má přesně dokument o fotbalovém klubu vypadat. Kdo chce podrobnější historii, může si přečíst stejnojmennou knihu. "Červenobílá! Bojová síla! Slavie! Praha! Vždycky jsme s váma! Po výhře! Po prohře! A proto: Ať žije Slavie!" (05.05.2021)

Při hodnocení se ve mě bije fanoušek Slavie a filmový divák. Z prvního pohledu samozřejmě film zaslouží plný počet, protože je v něm plno historických momentů, na které nelze zapomenout (především postup do Ligy Mistrů a běžící Standa Vlček), tři tituly v éře samostatné ligy a několik zajímavostí, o nichž jsem vůbec nevěděl (třeba Burianův truc přestup do Slavie). A nesmím zapomenout ani na podmanivý komentář velkého slavisty Jana Kačera. Druhý pohled by ale chtěl trochu delší stopáž a trošku víc informací, protože někdy jsou časové skoky příliš velké a o některých letech se vůbec nemluví. I nezasvěcený divák se z filmu ovšem dozví to nejpodstatnější - kdo ze známých umělců fandil Slavii, jak ji soudruzi nenáviděli a protlačovali dělnickou Spartu, které hvězdy za ni hrály atd. Jen je malinko škoda, že snímek končí v nepříliš lichotivé situaci, kdy klubu hrozí insolvence a žádné velké úspěchy neslaví, na druhou stranu právě konec může působit jako varování a memento. Pro každého fandu mužstva se sešívanou hvězdou na srdci a těmi nejkrásnějšími dresy je tohle jednoznačná povinnost a určitě by film unesl delší stopáž. Je mimochodem paradox, že takhle kvalitní dokument o fotbalovém klubu natočí ženská režisérka. 80% (03.08.2017)

Naše milovaná Slavia je sice věčná, ale párkrát už to s ní bylo pěkně nahnutý - ať už vinou vlastní nebo cizí, a to (a spousta dalších věcí) je v tomhle dokumentu během pouhý hodiny stručně a celkem přehledně ukázaný. Minimálně já jsem tam narazil na spoustu zajímavostí, který mi do tý doby nedošly, třeba: Madden, Skoťák, byl první profi trenér na území Čech, a u týmu Slavie strávil 25 let (!). Už za Rakouska-Uherska byly běžný desetitisícový návštěvy, což je často i víc než dneska. Když někdy ve 30. letech Rudoši chtěli odkoupit útočníka Františka "Franciho" Svobodu, fanoušci Slavie se dali dohromady, založili fond, ze svýho přeplatili nabídku Sparty a Svoboda zůstal do konce kariéry věrnej Slavii. Vlasta Burian byl kvůli tomu naprdlej, že to sparťanský funkcionáři nezařídili, protože Svoboda byl jeho oblíbenec, a tak na truc taky přešel do Slavie - tam po dva roky ved Burianovu jedenáctku, kdy vždycky po zápase dělal nějaký svoje show, ale po kritice Svobody se zase uraženě vrací do Sparty. Potom, co si Slávisti sami obnovili (už po nucenym odchodu Bicana, už při probíhající perzekuci ze strany komoušů a už se změněnym jménem) nacistama vypálenej stadion na Letný, přišli najednou dobří soudruzi z KSČ a stadion zbourali, aby místo něj postavili Stalinovu frontu na maso - vlastní novej stadion ve Vršovicích dostali pak až po třech letech, v roce 1953. Znovuodkázání se na intelektuální, studentský a umělecký kořeny se nejvíc prokázalo po roce 1963, kdy Slavie spadla do druhý ligy - založení Klubu přátel odstartovalo renesanci, pořádaly se sbírky, akce umělců apod., nakoupilo se mužstvo, přejmenovalo se zpátky na SK Slavia a na zápase o postup do první ligy v roce 1965, ve kterym Slavia vyhrála nad Plzní 4:1, bylo 42.000 diváků (!). Ale v srpnu 1968 to bylo zase hřiště Slavie, na kterym se sjely tanky bratrský pomoci. Poslední slávistickej kanonýr byl Ivo Knoflíček, dal 21 branek - ale to už je přes 30 let zpátky. Zajímavý je i připomenutí typicky devadesátkový epizodky s Borisem Korbelem, třeba ale takovýho Řebíčka nebo Lešku, jejichž praktiky a postupy byly často taky přinejmenšim sporný, ty už dokument jako taky kontroverzní momenty porevolučních slávistickejch dějin nezmínil. Nesmyslně malý pozornosti se v dokumentu dostalo i Pepi Bicanovi - na to, že se jednalo nejspíš o nejlepšího a nejvýkonnějšího fotbalistu všech dob (po započítání protektorátnich let) a ještě k tomu velkýho člověka a charaktera, tak bych čekal přinejmenšim stejnej prostor, jako v dokumentu dali tvůrci Pláničkovi. Dokud se ale Věčná Slavia bude brát spíš jako takovej medailonek než dokument v pravym slova smyslu, tak je všechno v pořádku. (31.05.2016)

Naprosto dokonale zpracované. Poutavé vyprávění příběhu nejstaršího českého fotbalového klubu mě dokonce napínalo a měl jsem pocit, jako bych celý příběh prožíval se Slavií. Vše to bylo navíc odlehčeno mnoha úsměvnými situacemi. Dozvěděl jsem se spoustu nových informací a poznal část historie. Musím říct, že je to jeden z nejlepších dokumentárních filmů, jaké jsem viděl. Rozhodně doporučuji vidět a to přitom vůbec nejsem nějaký věrný fanoušek Slavie. (25.03.2016)