Paterson

V době premiéry jsem měl nutkání navštívit kino a zahnat abstinenční příznaky závislosti na dobrém filmu. Paterson se vzhledem k nadšeným komentářům jevil jako solidní příležitost. Minulé setkání s Jarmuschovými upířími milenci ale skončilo výrazným zklamáním a ti, kteří pějí ódy na Patersona, se podobně rozplývali i nad Přežijí jen milenci. S Jarmuschem jsem si skvěle rozuměl v 90. letech, kdy pro mě tituly jako Mrtvý muž nebo Noc na zemi představovaly malý filmový svátek a neváhal jsem kvůli nim navštěvovat kino. Od snímku Kafe a cigára se mi jeho melancholická poetika, minimalismus a fascinace stereotypem a banalitou tak trochu začínaly zajídat a krok za krokem jsme se od sebe vzdalovali. Paterson mi potvrdil, že náš rozchod je definitivní. Co jiní shledávají okouzlujícím, já nazývám únavným. Náladu filmu, kterou Isherwood nazývá líbivou hipsterskou pózou, nedokážu ocenit. Jarmusch už mě nemá čím překvapit. Zbývá jen zjistit, jak na mě budou při opakovaném zhlédnutí působit jeho kousky z 90. let, které jsem měl tak rád. Celkový dojem: 40 %. (22.10.2018)

Jarmusch necítí ke každodenní rutině to, co bratří Coenové pesimisticky ukázali V kůži Llewyna Davise. Každý den je pro něj nová radost. Zcela se vyhýbá sociální kritice a ani šablonovitě nevypráví o útrapách talentovaného, ale (dobrovolně) neobjeveného umělce. Naopak, snaze probudit v sobě umělce za každou cenu se skrze figuru manželky trefně vysmívá. Režisér ale nikdy není v tónu zlomyslný. Každá lidská bytost má v Patersonovi své důvody k občasným hloupostem, které dělá a může při tom vyhlížet ohromně trapně. Jarmusch se ukazuje jako citlivý humanista a v neposlední řadě brilantní režisér, který trpělivě stupňuje vyprávění přes týden až k očekávanému víkendu. Paterson má na to stát se klasikou americké nezávislé kinematografie, což se již několikrát podařilo filmařovým předchozím snímkům. (09.07.2016)

O tom, jak je ten každodenní, trochu stereotypní život krásný, když se na něj díváme správnými brýlemi. Skrze poezii, kreativní neustále se měnící nápady nebo sledování střípků příběhů zpoza baru... O tom, že většina životních situací se děje často jen pro pobavení nás a světa a je to tak fajn. A že žárliví psi jsou peklo. (30.01.2017)

Na této kapitole z dějin volného verše mě zasáhl jen způsob, jakým Jarmusch vykreslil titulní město. Snad totiž právě ono je hlavním hrdinou, tím, o co ve filmu jde, a básnící řidič autobusu je jen takovým integrujícím prvkem, osou, či spíše: osičkou. Ten svět je totiž znázorněn očima jinak pohlížejícíma a vyhlížejícíma, než jak hledí a vypadají ty jeho. Takový zrak září z tváře jasné, zato autobusákova téměř neměnná maska vše zahlíží, což se zdají vyjadřovat i ony sekvence, v nichž se tzv. „básní“, tj. po snímaném světě plyne to nešťastně univerzální americké písmo. Místo řidiče ale skutečně básní kameraman. Právě nádherně snímané město mi báseň připomnělo nejvíce. Elmes osvědčil své malířské nadání již ve Zlomených květinách. Zde se jeho malba opět maximálně přizpůsobila Jarmuschovu vyprávění. Zvláště artificiálně působí všechny ty záběry, kde ulice a zákoutí města prostiňují nějaké nápisy. Typografie lidských cest a životů. (25.08.2019)

Filmová poezie obyčejného života je Jarmuschovým nenápadným mistrovským dílem. Od scénáře plného živých dialogů i básnických metafor přes hudbu pod hlavičkou částečně vlastní kapely SQÜRL a nápadité výtvarné a kostýmní hrátky s černou a bílou na postavě Patersonovy přítelkyně až po suverénní herecký výkon Adama Drivera. A jelikož je tento film stejně o americkém městě i jeho jednom obyvateli, dává smysl, že se jmenují stejně. (03.02.2017)