Zničeni láskou

Každá národní kinematografie má svoje stěžejní téma. Nepřekvapí, že u Francouzů je to láska ve všech podobách - včetně těch zakázaných. Zničení láskou ale trpí jedním záasadním problémem - totiž že ve filmu o spalující vášni skutečná vášeň jaksi chybí. Vztah mezi Annou a Jeanem je naprosto nevěrohodný, ti dva k sobě prostě nepasují, není z nich cítit jiskření, chemie, nic. Několikrát se můžeme podívat na jejich soulož (mimochodem, zajímalo by mě, jak je možné v takovém vězení s tolika zaměstnanci a kamerovými systémy najít tolik času a prostoru pro tolikeré hrátky), pokaždé jí ale chybí zanícení. Anna škemrá, že by chtěla znovu, potřetí, počtvrté, ještě jednou, ale celou dobu vypadá, že se nudí a nebaví ji to. Příběh je vyprávěný z chladného odstupu, jako kdybychom sledovali strohé soudní přelíčení. Zcela tak vyšumí motiv z Faidry, kterou Anna čte, o relativizaci viníka a oběti, protože k rozměrům antické tragédie má snímek hodně daleko. Lze si proto najít nějaké sympatie alespoň pro jednoho z nich. Alespoň že Adèle Exarchopoulosová je výborná. Možná ne přesně trefená, protože určitě není démonickou femme fatale, ale co by pobláznila o tolik staršího chlapa s rodinou, spíš něžnou zranitelnou laní s vyplašeným pohledem. Po Životu Adele má ale za sebou další zajímavou roli. (02.03.2018)

Mě se to jako líbilo. Chápu, že mé hodnocení je hodně ovlivněno pohledem na Adele. Já se mu totiž vůbec nedivím, ruku na srdce, kdo by dokázal odolal. Nějak nám vyrostla od doby, kdy jako náctiletá zkoumala nejenom svou sexuální identitu, do velmi krásné ženy. Zároveň mě v podstatě přinutila ignorovat ty blbosti, co v tom filmu jsou. Kde jako berou tolik prostoru se potkávat pořád o samotě ve věznici? Beru to jako krásnou studii vývoje vztahu a vlivu, který může mít každý z nás na osobu, kterou má skutečně rád. Pro ni a pro potřebu být s ní, dokážeme obětovat skoro cokoliv. (07.03.2022)

Čerstvý štyridsiatnik za zaľúbi, respektíve sa mu postaví pri krásnej devätnástke, čo môže skončiť dvoma spôsobmi. Buď sa ona začne chovať dospelo, alebo on ako puberťák. Bohužiaľ za b je správne a preto ma táto kvázi šťavnatá a zakázaná hra nijak extra nebavila. Film obsahuje všetky klišé udalosti, typické pre vzťahové drámy všeobecne a vážne ma zdvihnutie manželky manželovho telefóna, keď volá milenka, už po stý krát nezaujíma. Filmu môžeme kvitovať, že neskĺzol do béčkovejších thrillerovo-erotických vôd, ale to je pre mňa iba malé plus, pokiaľ ma film nezaujme v rámci dobrovoľne zvoleného žánru. (24.02.2017)

Film plný vášně, z něhož jsem žádnou vášeň necítil. Adele vypadá a kouká jako vyplašené zvířátko, ale přitom by měla hrát femme fatale připravující muže o rozum a pokojný rodinný život. Nesejde na tom, že byly podkladem skutečné události, když animální přitažlivost mezi představiteli hlavních rolí není uvěřitelná a stejně nepravděpodobně působí množství prostoru a času, které pro své milostné hrátky za zdmi věznice nacházejí. Na archetypální příběh šílené lásky, postavený na podkladu antické tragédie, je film zase příliš konkrétní a málo nadčasový. Z Faidry, kterou Anna ve filmu čte, tvůrci přejali nejednoznačnost v tom, kdo je viníkem a kdo obětí. Dosáhli jí ovšem jednoduše tím, že nám tají, kým byla protagonistka před nástupem do vězení. Nečitelná je tedy z velké části zásluhou toho, že nemáme, co bychom si o ní „přečetli“. O moc lépe než Anna, charakterizovaná svou marnivostí (neustále se upravuje před zrcadlem, dává si záležet na tom, aby dobře vypadala) a nymfomanií, nedopadl Jean, který považuje řízení věznice za umění (jak francouzské!) a během vášnivé chvilky s manželkou ho nenapadne nic lepšího než zvednout zvonící telefon. Zničeni láskou jsou poněkud mdlou studií chtíče na příkladu dvou postav natolik zaujatých sebou samými, že pro ně okolní svět přestává existovat (v souladu s čím ani my nevíme, co se děje kolem nich a jak je vnímají ostatní). Slibné téma by zasloužilo odvážnější zpracování. Libovolná epizoda Orange is the New Black nabízí intenzivnější divácký zážitek, autentičtější pohled za zdi ženské věznice i smysluplněji jednající postavy. 50% (26.12.2016)

Film mě zaujal svým skvělým názvem a námětem, především ale obsazením - Adèle Exarchopoulos v roli Anny Amari je zde absolutně bezchybná a z každého záběru na ni jsem šel do mdlob. Myslím, že mi zatím v žádném jiném filmu tolik nelíbila. Přišlo mi zajímavé, že se člověk vůbec nedozví, za co vlastně sedí ve vězení. Jediný moment, který trochu dovoluje nahlédnout do její minulosti, přijde v 27. minutě, kdy Jean zaslechne několik slov ze soudní síně, kam ho ochranka nepustí: "Slečna Amari mi připomíná mnoho dnešních žen, které se zdají být zmateny jejich přeerotizovanými těly. Horečně touží po stabilním citovém životě. Tato velká, nebezpečná propast symbolizuje ztrátu základů celé generace. Tímto navrhuji trest odnětí svobody v trvání deseti 10 až 12 let." (Nakonec dostane 9 let a člověk se může jen domýšlet, co asi mohla spáchat, že dostala tak přísný trest). Z toho filmu jsem měl pocit, že se Adèle Exarchopoulos skoro mohu dotknout, je jí všude plno, bezmezně si nárokuje veškerou pozornost pro sebe, a svou tělesností doslova připravuje o rozum - najít pochopení pro Jeana, kterému zcela rozvrátí život, je tak moc samozřejmé. Byl jsem dokonce téměř v pokušení mu závidět, že mohl prožít něco takového - navzdory ceně, kterou za to zaplatil. Ano, i já jsem se nechal zničit přeerotizovaným tělem Anny. Jinak výtky stran údajně nevěrohodného děje či nepřesvědčivého herectví mi přijdou malicherné, a celkově mi přijde, že je ten film nedoceněný. Kdyby člověk na ČSFD viděl % filmu teprve tehdy, až by sám hodnotil, jsem si jistý, že by zde ten film v modrém nebyl - lidi se prostě strašně dají ovlivnit hodnocením ostatních. (01.07.2018)