poster

Jánošík - Pravdivá historie

  • polský

    Janosik - Prawdziwa historia

  • slovenský

    Jánošík - Pravdivá história

  • anglický

    Janosik: A True Story

Historický / Drama / Romantický / Válečný

Polsko / Slovensko / Česko, 2009, 137 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • gudaulin
    **

    Ono je hezké, když se boří mýty, jenže by se přitom nemělo zapomínat na diváka a hlavně když už bořit mýty, tak by se měl výsledek blížit pokud možno co nejvíc historické realitě. Tady sice vezme za své legenda o hrachu hozeném na podlahu, nicméně folkorista romantik si přesto přijde na své a člověk se jen diví, jak si tu zbojničinu v 18. století zbojníci užívali. Nějak uniká, že šlo vlastně o formu organizovaného zločinu, že v tom byla špína, strach, stres a násilí. Film sám o sobě nemá jenom jednu nebo dvě chybičky, ale selhává v tom zásadním, jako je scénář, který vůbec nevytváří souvislý pohled na Jánošíka jako historickou postavu, ale rozpitvává spíš jeho sexuální život a je to sled žánrových obrázků, které nejsou vždy k věci. Selhávají i akční scény, dialogy, herecké obsazení (nic proti Jiráčkovi, ale Jánošík musel být charismatičtější, pokud chtěl šéfovat zločinecké bandě)... Místy je to taková bída, že jsem vážně uvažoval, že film nedokoukám, a jen se děsím, jak asi musí vypadat Bathory, když je Jakubiskův snímek v řadě komentů označován jako horší. Posledním hřebíčkem do rakve je přetažená stopáž - těch bezmála 140 minut je vzhledem k výše uvedenému opravdu trestem pro diváka. Mám pocit, že u řady uživatelů zafungovala snaha pomoci domácímu filmu a legendě, která má u obou národů bývalého Českosloveska své místo. Celkový dojem: 40 %.(6.4.2011)

  • Cervenak
    ***

    Je vlastne smutné, keď v našich končinách chválime film len za to, že nie je úplná sračka (ako napr. Bathory) a dosahuje aspoň znesiteľnú, priemernú kvalitu, čo je prípad Jánošíka. Je to jeden z tých počinov, ktoré sú plné veľkých "ale". Mohol by som to obrátiť a hnať to negatívnym smerom, no urobím to naopak. Takže: ten film síce nemá nič ako veľký príbeh, dejový oblúk či gradáciu, ale tie roztrieštené epizódky majú čo povedať a v osobných príbehoch zbojníkov sú miestami fajn (Huncagova story samozrejme vládne). Film má síce mizerne (ale naozaj mizerne!) napísané dialógy, ale postavy aj napriek tomu pôsobia pomerne živo. Jánošík má väčšinou slabé herecké výkony (Martinka vedie družstvo putujúce pred popravčiu čatu, Jiráček nie je omnoho lepší), ale sú tam chvalabohu aj zjavy ako Žebrowski, ktorému stačí stáť v pozadí, aby podával lepší herecký výkon než všetci zúčastnení. Jánošík rozhodne nie je žiadny veľkofilm, ale má solídnu dobovú atmosféru. Snaha o realistický prístup zlyháva na už spomínaných "papierových" dialógoch, ale výprava vrátane rekvizít a kostýmov je slušná. Akčné scény sú natočené otrasne, ale folklórne, pohanské a intímne scény vyznievajú dobre. Áno, keď si to tak zhrniete, snaživým Poliakom ten obstojný film kazia českí a slovenskí herci a slovenský scenár. Aspoň že Tatry zahrali naozaj dobre, inak z toho vyjdeme ako neschopní mamľasi. :-)(10.9.2009)

  • dopitak
    ***

    Až na všechny podle mého názoru nadbytečné sadistické obrazy se jedná o poměrně zajímavý, vizuálně a aktusticky povedený film (skvělý 5.1 zvuk, zdařilé záběry krásné tatranské přírody). To je ostatně důvod, proč si nikdy neužiju filmy jako Save Private Ryan a podobné - to kvůli těm střevům, létajícím částem končetin, supům hodujícím na ještě živých obětech a podobných obludnostech. V takovou chvíli se chci chovat jako ten největší pokrytec, jako pštros, strčit hlavu do písku a nevidět. Uznávám, že člověk je někdy horší než dobytek, nesouhlasím ale s tím, aby mi to režisér ukazoval ve filmu, jehož primárním účelem není dokumentovat (hořící mrtvoly čekám v dokumentu z Osvětimi, nikoliv v detektivním thrilleru z New Orleans).(3.5.2010)

  • tahit
    ***

    Zbojnické legendy vždycky přitahovaly ať v literatuře či ve filmu, o to více jsem se těšil na poslední filmovou verzi příběhu o slovenském bájném hrdinovi z Těrchové. Vše bylo údajně natáčeno podle historických dochovaných záznamů. Ovšem s Jánošíkem to není tak lehké, jako by se na první pohled zdálo a ve filmu vše neplyne tak hladce, jak by možná mělo. Chybí zde vyprávění pro lepší orientaci v ději. Pravdou je, že filmaři se snažili vytvořit obraz Juro Jánošíka bez obvyklé vtahující baladičnosti a romantického nánosu či lidového podání. Měli spíše snahu zobrazit ho bez piety v opravdovém světle. Jak se povedlo, nechť každý posoudí sám. Mě osobně se neheroizovaná postava Jura Jánošíka docela líbila. Nesouvislý příběh už o něco méně. Dokonce mne chvilkami zaujala více, než samotný děj působivá kamera, která uměla hezky očarovat nádhernou přírodou slovenských hor a obrazem lyričnosti zpěvu lidové tvořivosti, který určitě měl něco do sebe. I přes některé vzpomenuté klady filmu tohle pojetí nesplnilo mé očekávání a dokonce si myslím, že zůstane ve stínu Bielikova filmu Jánošík I., II. obracejíc do historie v líbivější verzi, nicméně ta zase vyzněla nevěrohodně.(21.6.2010)

  • sportovec
    ****

    Ženská kinematografie, plně zrcadlící svébytné ženské vidění světa, tedy to, po čem feminističtí mužové odedávna volali a upozorňovali na jeho nezastupitelnost, je dnes tu a má se čile - pro někoho snad až příliš - k světu. Před jejím pohledem nezůstávají nedotčeny ani „nejposvátnější“ tvrze tradičního patriarchalismu, k nimž nepochybně patří i jánošíkovské téma. Pro Slováky musí být vnímání a osvojování výsledku práce polského ženského režisérského tandemu o to nesnadnější, že je uchopen opravdu středoevropsky. A tak klíčovou úlohu národního hrdiny hraje Čech Václav Jiráček, jeho první lásku v Česku působící Slovenka Táňa Pauhofová, slovenské ženy mj. ztělesňují - nutno říci, že skvěle - přední polské herečky Maja Ostaszewska, Katarzyna Hermanová či Danuta Szaflarska, mezi herci se objevuje i český rocker Richard Krajčo a polský "superman" známý z filmů polského národního bájesloví Michal Zebrowski. Středoevropský čtyřúhelník dotváří i čtyřjazyčný dabing, s nímž je film uváděn do kin členských zemí Visegrádské čtyřky. V této souvislosti se logicky nabízí srovnání s klasickou slovenskou verzí Pala Bielika. Z tohoto hlediska obstojí výstup polského filmařského feminismu víc než dobře a současně zpětně pozitivně zhodnocuje dnes již klasický Bielikův koncept. Ve slovenském případě vítězí obsahově i v pojetí legenda nad sporou skutečností, která přesto do filmu vniká a sošnému – výbornému – Kuchtovu Jánošíkovi propůjčuje řadu zlidšťujících prvků. V polském případě zůstává hlavní osou sporá realita, která se neobejde bez folklórních prvků důsledně slovenských, ale pro oživení i doplnění děje využívá v mnohém rovněž prvky legendy. Odlišnosti ve výchozí optice mužského a ženského vidění přesto – soudím, že k prospěchu věci - zůstávají. Podobně jako v naprosto odlišném – rovněž feministickém – filmu CHARLOTTA GREYOVÁ do popředí vystupují intimní momenty a duchovní i obyčejový svět rustikální společnosti jánošíkovské doby. Asi víc, než režisérky i scénáristka Eva Borušovičová (narozena 1970 v západoslovenské Levici, ale národností Češka), mj. rovněž filmová režisérka a slovenský vklad do společného projektu, chtěly, pronikla do tohoto JÁNOŠÍKA poetika cyklického venkovského roku pozdního feudalismu, upomínající pro změnu na klasické dílo české spisovatelky česko-slovenské vzájemnosti Boženy Němcové BABIČKA. Zhruba v polovině filmu toto vidění téměř rozbíjí jánošíkovský příběh a relativizuje jinak pozoruhodný a až monumentálně působící trojautorský rukopis díla. Silným momentem je naopak výrok další klíčové postavy filmu Barbory, Jánošíkova pozdě nalezeného, avšak nenaplněného smyslu i výhledu dalšího života, ve výtečném podání Sarah Zoe Cannerové, začínajícího talentu zřejmě americké kinematografie hraného filmu, že je farářskou dceru neúměrně vysokého vzrůstu oproti sporým, nevysokým mužům Terchové a jejího okolí i celého údolí říčky Varinky, v níž tento severoslovenský městys leží. Tato věta vlastně legitimuje Jiráčkovu nominaci pro hlavní roli filmu a dále zpozemšťuje jánošíkovský mýtus. Oč více je na pověsti a folklóru založena větší část filmu, o to kronikářštěji vyznívá jeho závěr, který jde až do posledního naturalistického detailu. Ale ani tady, ani v intimních scénách, které rozhodně nejsou páteří filmu, jak tvrdí někteří recenzenti, nepřekračují autorky hranice vkusu a nejen ženské cudnosti a taktu. O to jednoznačněji a drtivěji vyznívá základní rovina filmu, kterou zahrnuje i Bielikův pohled, totiž jánošíkovský pocit nezvratného, osudového kroku, který se nikdy neměl stát, kroku, který smysl život nejenže nedává, ale naopak odnímá, kroku, který vede k zákonitému hrůznému předčasnému konci života. Jiráčkův Jánošík je v závěru filmu zlomený, fyzicky vyřízený muž, ztýraný právem útrpným, jak také lze eufemisticky nazvat institucionalizované brutální mučení, pro nějž je popravní exekuce vlastně vysvobozením, jak mu během blouznění našeptává lidová léčitelka, stoletá „krstná stará mama“. Slovenskému, ale i českému a středoevropskému divákovi se tak uzavírá jánošíkovský trojúhelník: po sošném bielikovském Kuchtovi a laskavě vlídném a odlehčeném poněkud letitějším – z tohoto tria herecky určitě nejsilnějším - jedinečném krónerovském Pachovi z podtatranských Hýb přichází jinošský a nejvíc pozemský jiráčkovský Jánošík, herecky především vděčná tvárná hmota v rukou svých feministických stvořitelek. Nezdá se, že by tím měl jánošíkovský mýtus utrpět. Spíše naopak. Hrdina zůstává legendou, která je v Boruševičové dikci realističtější, než by se mohlo zdát, ale současně i postavou z masa a kostí a také symbolem, naznačujícím, že slovenská společnost postupně – rychle – dozrává do svého svébytného evropského tvaru. Jen budoucnost dále doloží či naopak vyvrátí možnou nadčasovost tohoto pozoruhodného díla.(19.9.2009)

  • - Prerušený Jánošík zastavil čas – počas dlhej šesťročnej pauzy v nakrúcaní sa ani jeden z hercov fyzicky nezmenil, výrazne nezostarol, ani nepribral. (Markus)

  • - Pre potreby filmovania vyrobili 20 povozov, takmer 80 strelných zbraní, vyše 90 sečných a bodných zbraní a aj 2 delá. (Markus)

  • - Dokončenie filmu po šesťročnej pauze je vo svete filmu unikátom. Producent Rudolf Biermann síce v roku 2002 zachránil v podobnej situácii česko-nemeckú koprodukčnú snímku Kráľ zlodejov, jej nakrúcanie však stálo „iba” 2 roky. V novom Jánošíkovi sa podarilo takmer nemožné a šesťročnú pauzu v konečnom výsledku nepoznať a to ani v scénach, kedy herci vyšli z miestnosti v roku 2002, a zatvorili za sebou dvere až v roku 2008... (Markus)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace