Ma loute
Ospalá zátoka
Slack Bay
Režie:
Bruno DumontScénář:
Bruno DumontKamera:
Guillaume DeffontainesHrají:
Juliette Binoche, Valeria Bruni Tedeschi, Fabrice Luchini, Jean-Luc Vincent, Didier Desprès, Cyril Rigaux, Brandon Lavieville, Raph, Lauréna ThellierObsahy(1)
Francouzský režisér Bruno Dumont před dvěma lety rozesmál karlovarské publikum svou minisérií Malej Quinquin. Nyní po uvedení v soutěži na festivalu v Cannes vstupuje do kin se svou zdivočelou komedií a retro detektivkou v jednom. Líná zátoka představí slavné herce (Juliette Binoche, Valeria Bruni Tedeschi ad.) ve velmi neotřelých hereckých polohách. Zábavná francouzská komedie odehrávající se v nádherně nasnímaných exteriérech severní Francie ukazuje, že i Francouzi si umí dělat legraci sami ze sebe. (Aerofilms)
(více)Recenze (52)
Druhý nálev z P'tit Quinquina. Ta ostentativní záliba v dialektice degenerace buržoazie i pracujících vede u Dumonta k postupné degeneraci jeho poetiky. Luchini skvělej, Binoche otřesná, dobrá tak do Televarieté. Film, který jsem spíš s úsměvem protrpěl, než si užil. [Cannes 2016] ()
Jestliže v "Malým Quinquinovi" si Dumont vzal na paškál žánr police procedurals a podrobil ho dekonstrukci přízemností a demencí, tentokrát si zgustnul na ušlechtilých kostýmních midcultech. K tomu se váže i většinou diváků nepřijatý a nepochopený odklon od realismu s autorem asociovaného. Zatímco policejní seriály si na realismus hrají a právě jeho zabsolutnění zakládalo podvratnost předchozího projektu, v "Líné zátoce" žádný realismus nikde není, jelikož s ním vůbec nepracuje výchozí žánr. Zdejší podvratnost proto vychází z karikatury, která zdůrazňuje určité rysy terče, do něhož se Dumont strefuje. Ačkoli "Líná zátoka" vychází z francouzské linie kostýmovek, dokonalý referenční bod má v britském televizním hitu "Panství Downton". Jímavé melodrámíčko o empatické smetánce a služebnictvu nadevšechno milujícím své lordstvo se rochní ve své okázalé ušlechtilosti, zatímco nechá diváky snít sny o lásce přenášející sociální propasti či zakoušet emocionálně vyděračské drama, když do idylky zasáhnou kriminální motivy. Dumont dokonale následuje tyto linie, ale zmíněnou karikaturou je drze a vulgárně (příznačně strojenosti vzoru) dehonestuje. Smetánka je tedy tvořená degeneráty, retardy, psychotiky a inbready, zatímco poddaní mají vyšší vrstvy pouze jako svou obživu, a to doslova. S tou láskou to také není tak žhavé, protože i ta nejsympatičtější postava z řad honorace pořád v jádru je deformovaná. Dumont dokonce zpřítomňuje až zázračné dějové zvraty či dojímání se exteriéry, které k "Downtonu" bytostně patří. Výtečným tahem jeho downowské variace je také obsazení smetánky pitvořícími se hereckými velikány v čele s náramně hystericky slepičí Juliette Binoche (komu její výkon připadá neadekvátní, ten nikdy neviděl nesnesitelně vlezlé mimické kreace Elizabeth McGovern v "Downtonu") a proti nim postavit typicky dumontovské asociální naturščiky s jejich bizarními tiky a unikátními ksichty. Příznivci Dumonta coby mistrovského festivalového velikána budou z "Líné zátoky" silně rozčarovaní, protože namísto těžké dumky dostanou obrazoborecky sofistikovanou frašku, která spíše než k canneským vavřínům inklinuje ke skvostně dementnímu fekál-humoru tvůrčího dua Christian Clavier a Jean-Marie Poiré. Že by Dumont s postupujícím věkem následoval kariérní trajektorii Takešiho Kitana, který také jednoho dne uznal, že už toho blbnutí na červeném koberci bylo dost, a začal cíleně atakovat své publikum absurdními hříčkami nejhrubšího zrna? Pokud ano, jen tak dál a houšť! ()
Po zhlédnutí filmu se nabízí otázka: považovali by v zahraničí filmy Zdeňka Trošky za festivalové filmy? ()
Ani mé druhé setkání s Brunem Dumontem nedopadlo dobře - dokonce do té míry, že bylo s největší pravděpodobností poslední. Ale abych Línou zátoku jen prostořece nehaněl, zatímco Hadewijch považuji za dobře mířený flusanec rovnou mezi oči z úst, které půl roku neviděly zubní kartáček, a jako konstrukt jsem jeho scénář nepřijal ani v nejmenším, Líná zátoka disponuje minimálně slušnou poetikou, skvělou kamerou a výborným obsazením. Škoda jen, že je to takové mělké a jde to odnikud nikam. Zhruba 3/4 filmu jsem si říkal, že se přece jen dívám na 3hvězdičkový film, ale v závěrečné části už jsem cítil únavu z neustálého přehrávání a pitvoření a konec mířící do ztracena rozhodl o 40 % celkového dojmu. Líná zátoka vás může potěšit tím víc, čím méně ji budete brát vážně, a rezignujete na hledání nějakých podobenství a hlubších smyslů. Je to vlastně groteska o tom, že rovnostářská Francie i degeneraci demokraticky rozděluje mezi elity a proletariát. Zatímco Fabrice Luchini svého degoše ztvárnil s roztomilostí, Juliette Binoche si střihla tak sebestřednou a afektovanou kozu, že byste k ní ve filmovém prostředí těžko hledali sobě rovnou. Zaujala mě mladičká Raph, cítím její potenciál, který by bylo škoda promarnit. Líná zátoka patří k tomu druhu filmů, kde se na place všichni určitě skvěle bavili, ale v kinosále se budou reakce, myslím, radikálně lišit. Ten film bude určitě rozdělovat publikum hodně zásadním způsobem. ()
Úpadek civilizace začíná v bodě, kdy "we know what to do but we do not do". Vývoj kupředu je možný po jediné cestě, krok za krokem po hranici tenké jako ostří nože, z níž se dá kdykoli sesmeknout, a možnosti úpadku pak číhají všude kolem ní, jsou nepřeberné a fantazií neobsáhnutelné. *** Rozmanité obrazy a pitoreskní výjevy z jednoho z možných scénářů společenských zkáz diváka s gustem nechává vychutnat Líná zátoka. Předkládá štědře vykreslený, vnitřně zákonitý svět, k němuž si přes veškeré snahy na obou stranách nelze vytvořit vřelý vzah, ani stín náklonnosti. Film je ale možné beze zbytku si zamilovat. *** Víceméně všechno podstatné, co by divák ještě mohl chtít vědět předtím, než si film pustí, zmínil ve svém komentáři JFL. ()
Nejlepší letošní film? (V něčem by ho na této mé pomyslné pozici mohl ohrozit Sully, ale když si ty dva snímky konfrontuju v hlavě, Líná zátoka mi připadne víc jako ten, o kterém se bude vědět i za dvacet, třicet let...) - Film například o třídní nenávisti, který dokonale dává smysl (někomu) a jde hodně daleko. ()
"Kdyby blbost nadnášela, vznášíte se jak holubička!" Tady tato památná věta platí doslova. ()
Moje první setkání s Dumontem a na nějakou dobu asi poslední, mám dojem, že se míjíme. Tohle mi přišlo jako francouzský jen o trošku lepší Troška. Humor ve filmu spočívá v padání, pitvoření a teatrálním přehrávání (všechna šlechta vykreslena jako retardovaní imbecilové). \Z reakcí v sále mi přišlo, že čvrtina se královsky baví a směje co chvíli, zatímco zbytek jen mlčky nevěřicně kouká. 50 % ()
Krásné lokace a kamera, dobří herci (s výjimkou Juliette Binoche, kterou jsem nikdy moc nemusel) a spousta výtečného humoru (tlustý detektiv nemá chybu, byť to jeho neustálé padání na zem je trapné jako každý opakovaný vtip). Přesto jsem se neubránil pocitu, že je ten film strašně dlouhý, a vkrádala se mi tam nuda. Kdo Dumonta zná, nemůže být překvapen, ti ostatní se ale asi můžou dost divit, jak moc zvláštní ten film je (to lítání na konci už bylo moc i na mě). Rozporuplná místní hodnocení to jen potvrzují. ()
V Slack bay sú rozdelené úlohy toľkým postavám, že na ich správne alegorické zaradenie do (súčasnej) spoločnosti by som film musel vidieť ešte raz. Ale možno je to iba o tom, že všetci sú divní iba ja som lietadlo. Vzhľadom na to, že viacero scén malo v sebe potenciál, ktorý v mojich očiach nebol využitý, asi neuvidím. Slack bay je bizarnosť, ktorá už samozrejme dnes nikoho nešokuje, ale minimálne pobaví a celkovo poteší. Len by mohla mať kratšiu stopáž. ()
Nejhorší Durmontův film? Pro mě zatím určitě. I když ho mám v topce, byly pro mě ty víc, jak dvě hodiny víceméně zklamání. Možná je zklamán trošku silné slovo, každopádně jsem čekal po Quinquinovi, nebo Stranou Satana něco podobně neotřelého a originálního, ale dočkal jsem se bohužel "buržoazní taškařice", která má sice své světlé momenty, ale ve výsledku za mnoho nestojí. A Juliette bych za její výkon postavil do kouta. Aspoň na čtrnáct dnů. ()
Rozhodně jedna z nejdivnějších komedií, co jsem viděl za poslední léta. Degenerace smetánky i spodních vrstev je tu sice dotažena do absurdna, ale to by mohlo fungovat na kratší ploše, dvě hodiny toporného přehrávání už je porce, ze které mě bolely oči i mozek. ()
Kombinace nádherné širokoúhlé kamery s nejedním poetickým záběrem v přírodě + hodně ujetého absurdního humoru plného svérázných postav (místy trošku jakoby od Mockyho nebo ze starších švédských komedií) mi přijde originální. Možná by mi ani tak nevadilo, že Líná zátoka nestojí na příběhu. Najdou se tu sice scény, které tu dotvářejí mysteriózní zápletku o záhadném zmizení lidí v zátoce a nakonec vše vyvrcholí hodně fantaskním finále, ale o děj tu většinou moc nejde. Spíše na můj vkus Bruno Dumont přestřelil s dvouhodinovou stopáží a přestože mě spočátku film nadchl, ne vždy mě ním dokázalo provázet stejné nadšení. Zvláště když linka kolem dvojice s holkou oblečenou za kluka mě nebrala a také Juliette Binoche, nakolik jí jinak vnímám jako skvělou herečkou, mi tady svým výkonem úplně nesedla a až jsem zůstal nemile překvapen, kolikrát tady přechází (snad ve snaze předvádět zoufalství v komickém hávu) až do nesnesitelně otravného afektu. Nejvíc jsem si vychutnával ty poetické záběry a tradičně velmi zábavného Fabrice Luchiniho. Od Dumonta jsem nic jiného neviděl a do jisté míry mi ten jeho zvláštní humor včetně pár totálních absurdit a retro výpravou (až na pár scén) i sedl, ale nejsem si zatím jist, zda mám chuť od něj zkusit i ty mini série typu Malý Quinquin. [60%] ()
Totální mozkový výmaz. Tenhle film má skoro všechno na co si vzpomenete. Je libo kanibalismus, incest, obezitu, transsexualitu, levitaci, fyzické i mentální postižení? A to vše v jednom filmu? Pak je Líná zátoka film právě pro vás. U mě se zážitek z filmu pohybuje v rozmezí absolutně dementního braku a podivně vtipné sebereflexe. Nicméně nic podobného jsem asi nikdy neviděl. 5/10 ()
Líná zátoka má lecčíms nakročeno k silné antiutopické vizi, ale osudově klopýtla svým přehnaným důrazem na stylizaci postav. Huysmansovské pohrávání s neurastenií a degenerací, živé ve francouzské tradici (a snad nedávným novým koncem století zase aktualizované?), zde k sobě strhává nepatřičnou pozornost právě tak jako hyperrealistické snímání krajiny, interiérů a tváří, kterým nechybí mnoho k tomu, aby se tou hrůznou konkrétností proměnily v masky. A skutečně – Dumontův snímek mi přišel spíše jako filmová adaptace absurdního dramatu než jako autonomní film – a jako většina zfilmovaných absurdních dramat na své „filmovosti“ také troskotá. Zasazen do bezčasí jakéhosi nekonečného dne, do něhož se všechny dny neodlišitelně skládají, vypráví příběh o nelidsky lidských bytostech, beznadějně zauzlovaných a v sobě izolovaných, které jdouce odnikud nikam, k ničemu nedojdou. Vyprávění se ale rozplývá ve všudypřítomné grotesknosti, která do něj nevnáší ani humor ani neprohlubuje hrůzu, jen veškerá sdělení předem neutralizuje. Cirkus… ()
Hravý překvapivý bizár, který bych, věru, od Francouzů nečekal. 1) Čím dříve divák pochopí a přijme, že film nezobrazuje skutečnost, že není ukázkou nějakého novodobého byť kapku bláznivého realizmu, tím více jej pak ocení. Kdo má problémy s nadsázkou, tomu se film určitě líbit nebude._____ 2) Kontroverzní přijetí snímku dokumentuje i devět nominací na Césara (francouzská odrůda Oskara) za rok 2017, přičemž film nakonec nezískal ani jedno ocenění._____ 3) 58letý scénárista a režisér (zde se podílel i na střihu) Bruno Dumont mě zaujal už svým Malým Quinquinem a Ma Loute dokazuje, že si asi rozumíme._____ 4) Zaujal mě charismatický 18letý Brandon Lavieville (převozník Ma Loute)._____ 5) Pozorně jsem přečetl všech 41 komentů ve snaze dopátrat se, co vlastně chtěli tvůrci říci. Netápu v tom sám. Komentátoři JFL, lupuscanis, ugly_joe či baronGrga svou bezradnost odívají do odborné hantýrky, zatímco jiní prostě nenacházejí slova. Inu, c´est la vie. ()
Každý režisér si nejspíš musí vybrat svoji slabou chvilku a natočit nějakou ptákovinu až pikovinu. Navíc Juliette Binoche byla opravdu příšerná a myslím, že takhle její poloha se mi připomene vždy, ať už ji uvidím kdekoli. Film, který je satirou na film. Film jako sedmé umění, bych bych v tomto případě raději z celkového výčtu odpočítal. Brrr! ()
Tak toto Dumont prestrelil... Krásna kamera, nádherná hudba. Ale ten silený ťah na humor s fantastickými prvkami je miestami za hranicou dobrého vkusu. A fyzické gagy trošku "troškovské". Quinquinovi nesiaha ani po päty. ()
Absolutně nadnesená abnormalita. V labutím kraji anomálie. Když plkají, siestu si dávají. Letní hosté libové figury. Místní famílie zase maso chystá, po drákulovsku, na havraním dvoře, v zubech jezero krve. Brr, a pak račte skousnout um notně smontované, teatrálně groteskní show. Prázdné rakvičkáře s roz/u/teklou šlehačkou. ()
„Jestliže v 'Malým Quinquinovi' si Dumont vzal na paškál žánr police procedurals a podrobil ho dekonstrukci přízemností a demencí, tentokrát si zgustnul na ušlechtilých kostýmních midcultech." JFL ---- Cože Dumont dělá s žánrem v Quinguinovi? Dekonstruje ho (...) demencí? A jak asi dekonstruoval (...) „ušlechtilé kostýmní midculty" v Ma Loute? Opět (mám-li ještě malou chvíli mluvit tímhle, jak brzy uvidíme, pomýleným, slovníkem...) demencí, která v Ma Loute hraje neméně dominantní roli, možná dominantnější, než v Quinquinovi? Nejde-li o nešťastný přeřek nebo neobratnost, pokud je to opravdu myšleno s naznačeným záměrem, pak jde o hluboký, a hodně neopatrný zářez do toho, co Dumont v současné kinematografii představuje. ___ Podle hodnocení, JFL z Dumontovy tvorby kromě Ma Loute (snad) viděl Quinquina. A Camille Claudelovou, kterou - podle stručné poznámky, kterou u filmu zanechal - nepochopil. (Každý film nemusí sednout každému.) Ale už u něj si mohl všimnout minimálně jedné věci: Dumontova nápadně specifického vztahu k tomu, co nazvu „divností". ___ Dumontova práce, naštěstí, nespočívá v tom, že by jakýkoli žánr dekonstruoval „demencí". Pokud totiž cokoli vůbec „dekonstruuje", pak je to „demence" samotná. A outsiderství, lidskou „divnost" jako takovou. Ale vykašleme se na to divný slovo - dekonstrukce. Většina - nejen filmových krtiků - jím beztak myslí „boření nebo rozebírání", a kontextu, v kterém se uplatnilo jako pojem, si nevšímají. Dumont „demenci", outsiderství, „divnost" lidství především radikálně znejišťuje, netroufám si teď popsat jakými všemi postupy, ale minimálně tím, že je staví přímo před oči diváka. A to takovým způsobem, aby neměl možnost uniknout pohledem; aby byl nucen „divnost lidství" přijmout za svou, potažmo, konfrontovat se se svou vlastní. V každém případě však nepoužívá „demenci" instrumentálně, jako neproblematický nástroj, kterým by s libovolnými žánry prováděl cokoli; dopad na filmové žánry pocházející z toho, co Dumont s filmy dělá, je druhotný. ___ Aby se člověk vyhnul podobnému „přehlédnutí", stačilo málo, podívat se na Dumontův film Lidství z r. 1999, a možná na kterýkoli jiný, veškerá následující Dumontova práce uvedené základní téma neopouští, spíš dále rozvíjí. A Quinquin ani Ma Loute v tomhle ohledu nejsou výjimkou. Touhle optikou se na určitě dá dívat. Což samozřejmě není nic, co by divák musel. Ovšem, jde-li o poučeného diváka, který viděl leccos, píše o tom do filmových časopisů a při tom se mu suverénně podaří popřít to, na čem Dumontovy filmy stojí? „Divností", se Dumontovy filmy pochopitelně nevyčerpávají, je to jejich podloží, půda, ze které s každým dalším snímkem vyrůstá něco, co divák těžko může předvídat. _____ Dumont sám prozrazuje, že inspirací pro tenhle film mu byly „severské" malby vlámských malířů a francouzské němé, ničím nespoutané, grotesky, které si trochu anarchisticky a trochu surreálně utahovaly z buržoazních postaviček. O malém Quinquinovi zase poznamenal, něco, co limituje i prve zíměný postřeh JFL o „dekonstrukci" police procedurals v něm, totiž, že zločin, nebo spíše pátrání po něm, jakožto svého druhu hledání, má pro něho v sobě auru hledajícího člověka... Autor filmu není majitelem pravdy o svém díle, jím vyslovené nemá žádnou univerzální platnost, a navíc si můžeme být jisti, že nám určitě neříká všechno; tak jako každý zajímavý filmový tvůrce, má svými filmy „na mysli" něco, co se do slov nevejde.... ____ „Nikdo nemá představu o tom, co opravdu působí, jak to působí a proč to působí, což je to, co je na umění zajímavé. Každý se snaží, krom jiného, přijít na to, co vlastně sdělit.” (William Forsythe, profesí nikoli filmař, ale choreograf). ____ PS: Disclaimer: Neviděl jsem, a patrně ani nikdy neuvidím, Panství Downtown. () (méně) (více)