Stud

Politická psychologie je osobitý obraz Ladislava Helgeho, to bylo jasné už od Jarního Povětří. Ve svém posledním snímku utahuje smyčku ještě pevněji. Částečný rozklad jednoho, podle jeho slov, poctivého soudruha, který ač vidí kolem sebe antény a motorky na každém dvorku, je v prakticky slepý. Brýle reality nasazuje kolega Kvasil. Otřes činu je znát, už není čas na babičku bloudící po úřadě, ani na kamarádskou výpomoc s bytem, on ví, komu slouží. Oni jsou schopni všeho. Hlavní je, vše vidět na vlastní oči, ovšem, všichni mlčí. Stud je všudypřítomný, ale pomíjívý, druhý den se lze opět schovat v davu. Slunce svítí, budujeme dál, soudruhu předsedo. Režisérův pohled do budoucnosti národa je o střetu s pravdou (agronom), o věcech budoucích, o přiznání a důsledku. Nelze se ohlížet. (06.10.2013)

Velká samota mi přišla hodně zybtečná. Nevím, jestli tento pohled nezměnit, protože po dokumentu s Ladislavem Helgem mi bylo jsné, že tento pán to má v hlavě srovnané a ví, co dělá. To se týká i tohoto snímku - s tím dodatkem, že kritika, potažmo satira socialistického systému v Českosovensku byla (až na čestné výjímky) poněkud kontraproduktivní a její smysl se ztrácel. Tak se sám sebe ptám: kam vlastně patří tohle dílo? (02.03.2009)

Co soudruh Kvasil zprasil, to soudruh Pánek hasil... Nu ano, >soudruh pán< Pánek - jak symbolické jméno pro všemocného tajemníka, aparátčíka Strany, majícího ve své době >oprávněný< pocit, že vše je v jeho rukou, byť ty ruce jsou notně upocené a ve skutečnosti mu z nich leccos uniká... Samej "poctivej soudruh" - až na ten jeden jediný (!) zle vykvašený nepodarek, že... :-/ . . . Já vím, trošku to všechno zase zlehčuju - ale jen proto, že tenhle film nelze pro jeho jistou dobově ideologickou přepjatost brát po více jak čtyřiceti letech nekriticky a zcela vážně! Ale nutno uznat, že film je to poctivý, zvláště v kontextu doby, kdy byl natočen a vlastně - nebýt toho všudypřítomného soudruhování, nebýt té idiotské doby a toho kamuflovaného marasmu - mohlo to být z čistě uměleckého hlediska dosti dobré společensko-kritické existenciální drama. Dovedu si představit, že by Helge natočil film tohoto žánru a na obdodné téma ve svobodné společnosti, třeba v Itálii nebo Francii. Možná by to nakonec bylo nadčasové dílo, srovnatelné se špičkou tehdejší evropské tvorby... . . . L. Helge nebyl nikterak avantgardní >novovlnář< a tak i v domácích podmínkách zkrátka natočil formálně ryzí psychologické drama, příběh muže, jemuž jeho zdánlivá totalitní moc totálně přeroste přes hlavu - a i když si režisér samozřejmě nemohl dovolit nějaká velká kritická extempore, z díla je cítit poctivý a odvážný přístup a upřímnost a přes autorskou licenci vnímání doby i snaha o maximálně možné realistické vykreslení tehdejší politické a společenské atmosféry a života malého města vůbec... . . . A tak i díky výborným a víceméně civilním a uměřeným hereckým výkonům protagonistů je nakonec tenhle film svou formou (s potřebným poučeným nadhledem ve vztahu k obsahu) i po letech docela přínosným uměleckým dokumentem doby. Nakonec - jak známo - to pak i Ladislavu Helgemu páni soudruzi normalizátoři beze studu spočítali... Od té doby už žádný film nenatočil. - - - P.S. Velmi poučné pak bylo i sledovat monolog páně režiséra v jeho medailonu před filmem. Tolik umělecké pokory a lidské skromnosti... (!) ...No, ty dnešní celebřitní protekční hvězdičky, plichtící jednu banalitu za druhou by si ta slova měly pouštět před každým >šolichem< , který s plytkostí a nestydatou drzostí sobě vlastní občas vyplodí... :-( - - - - - (Poprvé viděno kdysi pradávno ještě za >oněch< dob v brněnském FK (?), repete pak v rámci cyklu "Zlatá šedesátá" 21.2.2009 na ČT2, komentář zde jako šestý - 22.2.2009) (22.02.2009)

Toto Helgeho dílo spadá všemi svými znaky do filmové československé vlny šedesátých let a vůbec do tehdejšího společenského dění. Revize klišé a frází se nevyhýbala ani všednodennosti. Příběh předsedy ONV z jihomoravského města (Břeclav ?), padesátníka, v jehož povědomí se pořád objevují montérky, obnažuje krizi režimu. De iure platí staré fráze, de facto společnost žije podle jiných, podstatně odlišných podmínek a hodnot. Chlapácká gesta ani staré postoje nezabírají ani ve vlastní rodině. Scéna v závěru filmu, v níž v předjitří stojící funkcionář hledí do okna autobusu, po němž stéká dešťová voda a zevnitř na něj hledí od něj odcházející dcera, je víc než výmluvná. O skutečné tváři režimu tyto filmy-téměřdokumenty vypovídají mnohem více než plakátové seriály typu VYPRÁVĚJ. (02.04.2014)

Film srovnatelný s Obžalovaným. Skvělé dialogy, neherci působí velice přirozeně. Kladem je, že nejde o nějakou agitku, ale vhled do lidských duší. Tajemník Pánek není jen nějaký soudruh, vnímáme ho především jako člověka, kamaráda, tátu se všemi jeho chybami a slabostmi. Zároveň se odkrývají i slabé stránky ve vedení strany. Slabinou je, že nenechali slovenské herce mluvit v mateřštině. Stud považji spolu s filmem První den mého syna za vrchol Helgeho tvorby. (24.06.2014)

Nejlepší film o normalizaci? ..vzniklý těsně před začátkem normalizace..? Možná mě to napadlo jen proto, že teď čtu knížku Sametová kocovina (doporučuju). (22.11.2012)

Chudák předseda.. Inu, straníci taky rozkrádali, respektive hlavně rozkrádali! Zajímavý vhled, kritický, nejednotvárný, Helge dobře točil! (19.08.2017)

Velké překvapení. Dnešnímu divákovi asi lecos nebude jasné, ale on dnešní divák asi těžko koukne na tenhle film o soudruhu tajemníkovi, který na krátko k rozumu přišel... Pántik je zvláštní herec se zvláštní mluvou. Když jsem s ním viděl kdysi Gottwalda, měl jsem dojem, že asi takhle Gottwald mluvil. Po Studu už vím, že to je zkrátka takový projev Pántika. Snímek je to dosti odvážný, ale v předjaří Pražského jara se zvolna začínalo mluvit o lecčems. Kritika měla jasné viníky. Vedoucí funkcionáře KSČ. U nejednoho soudruha se zjistilo, že i když se 20 let dřel pro dědinu nemusí být takovým světcem jakým se dělá. V případě Pánka je to o to horší, že si lecos ani neuvědomoval. Sebereflexe nula a když už se zdá, že by přeci jen svědomí mohlo iniciovat nápravné procesy, přejde noc a vše je ve starých kolejích. Velmi symbolický film, kde jako by se tušilo co přijde i ve skutečnosti. Krom dobových reálií vesnic na Moravě mne ve filmu zaujalo těch pár záběrů na úplně otřískané kostely. * * * * (01.02.2020)

Naprosto nezajímavý námět, ale kupodivu zajímavě natočeno. Vydržel jsem do konce - nejen kvůli Mikulovu a nejen kvůli scéně, ve které tajemník řve na svou dceru, že vše, co má na sobě zaplatil on a dcera ve vzdoru ze sebe strhá šaty. (21.02.2009)

První muž okresu a jeho nenadálá ztráta sebejistoty o vlastní nenahraditelnosti. Vždyť on přece vždycky chtěl pro lidi to nejlepší, tak proč se najednou nemůže podívat do očí ani sám sobě? Psychologický film stojí na výborném výkonu Júlia Pántika a chytřejším scénáři, než by člověk u takovéhle látky čekal. (22.02.2009)

On ten soudruh Pánek byl v podstatě dobrý člověk! A přece se mi z něj chvílemi zvedal žaludek. Ale nejen z něj. Z celé té maloměstské totalitou zblblé společnosti, ve které je člověk, jenž poukáže na zločin kovaného straníka, nařknut z práskačství a všemi odsouzen k osamocenému boji s větrnými mlýny. Život v komunismu v celé své "kráse" servíruje Ladislav Helge ve svém posledním dotočeném filmu. Po něm už točit nesměl. Narozdíl od většiny "soudruhů" občanů z jeho povedeného filmu totiž nebyl zbabělý a ustrašený. (21.02.2009)

“Směrnice jsou jedna věc a člověk druhá. Arnošt Pánek (Julius Pántik), předseda JZD, se vyjadřuje pomocí antitezí. Dřív než domyslí dopad vyřčeného (Já se snad vrátím k řemeslu.), tak nápad popírá. Pánek řeší problémy na úřadě, ale i doma, kde se proti „JEHO okresu“ bouří dcera. Kritika mocných je naservírována přímo. Po opakujících se scénách, které záměrně navozují stereotyp jednání, závěrečné hromobití a následný slunečný den zesilují rozervanost „hrdiny “. Ten nejdřív křičí na celé město, ovšem v závěru si opět v poklidu vykračuje. Zajímavý je i vztah šoféra (Štěpán Zemánek), který jakožto správný pikolík nezapomene podat klobouk… Soudruh Pánek má prostě „máslo na hlavě“. V závěru zní recitace básně „Vedro“ Roberta Rožděstvenského v podání Luďka Munzara. (24.02.2009)

Stud na první pohled vyniká poutavým námětem, nicméně samotný příběh je paradoxně největším nepřítelem pro celkové vyznění filmu. Mně se to zdálo šíleně zdlouhavé, nikam nesměřující a prázdné. Výkony herců mě rovněž nijak neuchvátily a dost často jsem bloumal nad nevyzpytatelně se měnícím chováním postav. Film, který se až příliš nebezpečně táhne. (11.07.2013)

Keď sa všemocný komunistický funkcionár dostane do konfrontácie s poznaním, že jeho chránenec bol obvinený, spustí sa v jeho osobnom i profesnom živote veľká skúška charakteru. Režisér Ladislav Helge dokázal vytvoriť realistickú atmosféru a k tomu mu dopomohli aj niektorí neopozeraní herci. Pravdou je, že film drží pevne v rukách predovšetkým Július Pántik, ktorý je vynikajúci. Z filmu je cítiť postupné uvoľňovanie v spoločnosti, inak by tento film nemohol vzniknúť. (24.04.2020)

Opomíjené neprávem…. Helgeho Stud je jeden z psychicky nejnáročnějších filmů s už tak vyhrocených titulů s tématem kocoviny (viz. Každý den odvahu). Július Pántik jako stranický funkcionář získává informace, které nečekaně zamávají jeho agilním vystupováním a zásadám. Zde vidím určitou potíž, protože představa funkcionáře rázem probuzeného v roce 1967 se mi zdá krapet nevěrohodná (musel by žít ve vzduchoprázdnu). S tím souvisí i Pántikovo provedení, které získává pro každého, kdo zná některé pozdější hercovi normalizační role (Gottwald ve Vítězném lidu například) zvláštní dimenzi. Celá ta postava je rozporná a jisti si nemůžeme být ani při sebestředném konci, kdy hází expresivně „stud“ na všechny strany (výraz stydět je takřka mottem). Více než exkurze do Pántikova soukromí, kde se toho stejnak tolik nevyřeší, zapůsobí „juráčkovsky“ laděná schůze, kde můžeme vidět naprostý úpadek morálky. Mezi odvážné momenty patří především rázná a zábavná věta „Ty úřaduješ i tam, kde jiní serou“ směrem k patolízalskému funkcionáři a neskrývaná nahota při vyhrocené hádce s dcerou. Působivé jsou i flashbacky, které svým subjektivním pohledem mohly být klidně vzorem pro pozdější Ucho. Nelze popřít, že Helge úřaduje spíše jako scénárista a filmařsky o desítky stupňů vyjadřovací prostředky neposunul. Stejně tak je ale pravda, že mu nedělá potíže se vyjádřit jednoduše a trefně. Když se Pántik prochází po klidné ulici, tak se zdánlivě nic neděje. Ale jen pro toho, kdo nechce nebo nemůže vidět. Takový minimalismus se mi velice zamlouvá. (13.03.2011)

Realistický film o situaci ve společnosti v 60. letech minulého století. V době, kterou každý opěvoval, jako dobu osvícenou. Jenže pravda byla jiná. Všude přítomná lež a pokrytectví, komunisté si stále hráli na jiskřivé budování socialismu, zatímco lidé už dávno věděli své. Že socialismus není žádné blaho, i když má každý doma anténu, motorku a koupelnu, že to není všechno, co člověk potřebuje pro pocit štěstí. Tento film je vlastně o jednom komunistickém předsedovi, který se stále brání pravdě, byť všichni kolem se mu mermo mocí snaží otevřít oči. Marně. (09.06.2020)

Dlouho jsem zvažoval, jestli se na to mám vůbec dívat. Film o komunistickém funkcionáři - těžko si představit více odtažitý námět. Ale musím říci, že mě to docela zaujalo. Ovšem časem se to začalo nějak točit v kruhu. Soudruh Pánek celou dobu jen zjišťoval, jak je mimo, jak žil celou dobu v nějakém klamu a jak na to nestačí. Takže celkové vyznění nakonec nebylo tak silné. Ale je to dobrý film, zapadá do série filmů a knih, které v té době "nastavovaly zrcadlo", stojí za zhlédnutí. Ale asi stačí jednou. 70% (22.02.2009)

Stud ve vesnické zábavě u Helgeho a stud v Hoří, má panenko! - u obou trapný, u Formana mistrovsky atraktivní, u Helgeho realističtější, byť podle mého špatně analyzovaný - lidem je to ve skutečnosti fuk, kdo se poškrábe nahoru. Bavil mě dlouho Pántik, než mi pak došlo, že je jeho váhání trochu manýra, a že podobně vypadal i Okres na severu. Nejsilnější na tom shledávám atmosféru jihomoravské vesnice - nikterak pěkné, v noci spíš halucinační. Tam se to opravdu blíží strohosti obrazů raného Antonioniho - náležitě prosetého východem. Havelkova hudba je lepší, když nenapodobuje lidovou hudbu. (10.06.2019)

Jo jo, to ještě byly filmy, které měly smysl, hloubku, úroveň a pravdu. Mám ráda trezorové filmy,  nikdy nejsou šlápnutím vedle.  Velmi chytrý film, který stojí za zamyšlení a je podstatou platný v kterékoliv době. "Přece se nikdo nebude šťourat v tom, že sovětskej mák nevzešel." 😅 "Kde jsou ty čistý lidi?" "Proč ty lidi tak strašně mlčeli? Styděli se." "Někdy udělá člověk pro věc víc, když včas odejde." (19.02.2023)

Pro mě nejlepší Helgův film, který výborně vystihuje podtsatu funkcionářství, které sice můž emít dobré úmysly, ale právě skutečnost proti nim postavená z nich může udělat i zápornou stránku (přílišný strach o zachování čistého štítu a vydobité příkladnosti, stylizace do "svědomí socialismu", jenž se příliš křečovitě drží svého, jelikož o ostatních ztrácí jakékoliv iluze, on sám, spravedlivý, proti všem). aniž by v příběhu o něco vůbec šlo - jen bouřka po dlouhém horkém dusnu, která se přežene, zase se vyjasní s tím, že se obdobné dusno může vracet. Helge zde dotahuje spjatost povětrnostních podmínek se stavem člověka či společnosti k dokonalosti :) Stejně tak nabízí i řadu působivých scén - svlečení dcery je trochu efektní, stejn ějako vypjatý paranoický stav na náměstí, ale například trapné mlčení v jzd jako projev studu je pro mě Helgeho realizačním vrcholem. Přesto však trochu zamrzí přílišná metaforičnost promluv, skřípání některých hereckých výkonů i zbytečně retrospektivy, které nic nového neříkají, snad jen aby konečně Helge nebyl znovu nařčen z příliš klasického způsobu vyprávění. Alespoň, že ruční kamera a její pohyblivé záběry působí velmi autenticky. (12.01.2010)