Dotek motýla

"Jsi pro mě víc, než slunce snad , když přijdeš den jen plá, když přejdeš však jen mráz a chlad a kolem noc jen zlá. Jsi pro mě víc, než smím Ti říct, když přijdeš den jen plá, když přejdeš však, tak nechci žít a kolem noc je zlá ..." - hlavní leitmotiv nádherně vyjadřuje ladění tohoto lehce studeně mrazivého a teple lyricky laděného snímečku podle Turgeněvovy romantické novely. Celý film je nádherným propojením Fišerovy vypjatě emotivní hudby s impresionistickými obrazy propojující nádherné, zářivé sny s ponurou skutečností, do které se netoužíme probudit. Děj není založen na slovech, ale na pohledech, na niterných pocitech, vyvěrajících z trýznivé bolesti lásky k neskutečné ženě. Oč krutější, protože zcela realistické, je pak probuzení z onoho snu ... (29.10.2014)

Báječné! Lyrické snění s čarokrásnou hudbou Luboše Fišera. Snový (nechci psát surrealistický, jelikož to není, snad poetistický) snímek jakoby se oddělil od světa Morgiany, lehce poznamenán Petrolejovými lampami a budoucí Pannou a netvorem. A vysněná, mučivá láska se nakonec zjeví v reálném světě. Ta dívka, o níž nemohlo se jasně říci, zda skutečně existuje, je najednou zde. A hle, jak málo (a nebo hodně?) stačí, aby byl člověk šťasten. Herz ve své nejlepší formě vypráví obrazem tak, jak by se od filmu mělo očekávat. (24.08.2016)

Díky tomuto středometrážnímu filmu tak nějak víc rozumím tomu, proč se mi současná a německá tvorba Herzova nelíbí. Někdy dokáže být protivně povrchní a tu svou poetiku obrazu vnucovat. Stejně tak zde mi některé záběry přijdou neuvěřitelně chtěné, o postavy snad ani nejde, ale o záběr. Jenže z něho to tak čiší, tak řve, to Herzovo podívejte, jak jsem hezký vymyslel záběr, až to zavání manýrismem. Avšak díky jisté tajuplnosti a dokonalé Fišerově hudbě to patří k nadprůměrným snímkům. (10.08.2011)

Televizní přepis novely ruského spisovatele Ivana Sergejeviče Turgeněva je bezpochyby jednou z mistrovských prací režiséra Juraje Herze, který původní banální romantický příběh pojal ve stylu uchvacujících lyrických obrazů. Na první pohled lze sice Turgeněvovy literární romány vnímat jako náměty přímo předurčené pro podobnou interpretaci, ovšem sám autor se kdysi od své básnické minulosti ostře distancoval a jakkoli zakazoval ji v souvislosti se svým jménem zmiňovat. Dominující složkou této symbolické hříčky zůstává i fenomenální Fišerův hudební doprovod a ústřední píseň v podání Heleny Vondráčkové; oprávněná pozornost samozřejmě padá i na jednotlivé herecké představitele v čele s okouzlující Janou Brejchovou. Nechat se unášet krásou ve všech jejích podobách rozhodně není málo. Zvláště dnes, kdy se tato činnost jeví silně nedostatečnou. (12.09.2010)

Neskutočne sugestívny film, ktorý poteší každého, kto si pripadá, že sa narodil do nesprávnej doby (a do nesprávnej spoločenskej vrstvy). Jeho vizuálna poetika má až psychedelický ráz. Juraj Herz v túžbe po atraktívnej látke rafinovane využil posadnutosť komunistov všetkým ruským, teda aj nesovietskym, a preto bez obáv z cenzúry siahol po aristokratickom Turgenevovi. Netuším, čo všetko z neho pozbieral, ale jeho film má celkom inú atmosféru než svet realistickej literatúry. Chvíľu po tom, čo grófka odchádza do mesta, vstupuje hlavný hrdina do zámockých komnát, ktoré odrazu vyzerajú ako desaťročia opustené. Divadelne pôsobiace barokové sochy preberajú úlohu hercov. Motív jesene, pohrebu, zmaru a hnitia, adorácia šľachtického stavu, to všetko je späté s dekadenciou konca 19. storočia. Napokon, nasledujúce verše z roku 1893 od Karáska ze Lvovic sugerujú predstavu, že Herz sa ním priamo inšpiroval: „Ó kalná a šerá a mdlá zrcadla benátská, slepnoucí v chvějivém přítmí, jež na ně dýchá den co den mráz prázdných prostor, a obrážející teď časem pouze shrbenou šedivou postavu starého klíčníka procházejícího komnatami opuštěného paláce jako přízrak, krokem neslyšným...“ Kostymérka Irena Greifová nedokázala vytvoriť uveriteľný svet Turgenevových hrdinov. Brejchovej účes je secesný, účes servírujúcej slúžky je zase z 1960. rokov, dámy bez krinolín vyzerajú ako zmoknuté sliepky. Len Pavel Pavlovský akoby vypadol z 1850. rokov, ale to je možno skôr záležitosť castingu. Chápem, že aj nekorektnosť v tomto odbore môže priniesť ovocie, ale tu je bohužiaľ zjavné, že nepresnosť nebola zámerná. Greifová mala šťastie (tak ako v Morgiane), režisér bol silnejší. (15.02.2020)