Dotek motýla

Poezie v obrazech, vysněná láska, láska ke snu, láska žijící jen ve snech, láska tak křehká, že i realitu mění v sen. Směs nepojmenovatelných pocitů, které souhrnně jmenujeme láskou, přenesená na filmový pás. Spojení obrazů s nádhernou hudbou dává vzniknout emocím, mnohem méně již slovům k vyjádření pocitů. Dotek motýla není vyprávění, nejpřesněji tento dotek vystihuje popis - pozor, křehké. (23.10.2016)

Láska, to je sen. A Dotek motýla je přímo koncentrovaná poetika v uhrančivém podání Juraje Herze s překrásnou Janou Brejchovou a nebeskou hudbou Luboše Fišera. Bylo to prý poprvé a pravděpodobně i naposledy, kdy si Herz nechal nejprve napsat hudbu a podle ní pak natáčel. Na výsledku je vidět, že se té nádherné melodii podřizuje úplně všechno. A je to dobře. (14.08.2016)

Báječné! Lyrické snění s čarokrásnou hudbou Luboše Fišera. Snový (nechci psát surrealistický, jelikož to není, snad poetistický) snímek jakoby se oddělil od světa Morgiany, lehce poznamenán Petrolejovými lampami a budoucí Pannou a netvorem. A vysněná, mučivá láska se nakonec zjeví v reálném světě. Ta dívka, o níž nemohlo se jasně říci, zda skutečně existuje, je najednou zde. A hle, jak málo (a nebo hodně?) stačí, aby byl člověk šťasten. Herz ve své nejlepší formě vypráví obrazem tak, jak by se od filmu mělo očekávat. (24.08.2016)

Mrazivě temný snímeček z dílny skvělého režiséra pochmurných děl minulých let. S fenomenální hudbou Luboše Fišera. Uzasne dilo Turgeneva. (30.11.2009)

Neskutočne sugestívny film, ktorý poteší každého, kto si pripadá, že sa narodil do nesprávnej doby (a do nesprávnej spoločenskej vrstvy). Jeho vizuálna poetika má až psychedelický ráz. Juraj Herz v túžbe po atraktívnej látke rafinovane využil posadnutosť komunistov všetkým ruským, teda aj nesovietskym, a preto bez obáv z cenzúry siahol po aristokratickom Turgenevovi. Netuším, čo všetko z neho pozbieral, ale jeho film má celkom inú atmosféru než svet realistickej literatúry. Chvíľu po tom, čo grófka odchádza do mesta, vstupuje hlavný hrdina do zámockých komnát, ktoré odrazu vyzerajú ako desaťročia opustené. Divadelne pôsobiace barokové sochy preberajú úlohu hercov. Motív jesene, pohrebu, zmaru a hnitia, adorácia šľachtického stavu, to všetko je späté s dekadenciou konca 19. storočia. Napokon, nasledujúce verše z roku 1893 od Karáska ze Lvovic sugerujú predstavu, že Herz sa ním priamo inšpiroval: „Ó kalná a šerá a mdlá zrcadla benátská, slepnoucí v chvějivém přítmí, jež na ně dýchá den co den mráz prázdných prostor, a obrážející teď časem pouze shrbenou šedivou postavu starého klíčníka procházejícího komnatami opuštěného paláce jako přízrak, krokem neslyšným...“ Kostymérka Irena Greifová nedokázala vytvoriť uveriteľný svet Turgenevových hrdinov. Brejchovej účes je secesný, účes servírujúcej slúžky je zase z 1960. rokov, dámy bez krinolín vyzerajú ako zmoknuté sliepky. Len Pavel Pavlovský akoby vypadol z 1850. rokov, ale to je možno skôr záležitosť castingu. Chápem, že aj nekorektnosť v tomto odbore môže priniesť ovocie, ale tu je bohužiaľ zjavné, že nepresnosť nebola zámerná. Greifová mala šťastie (tak ako v Morgiane), režisér bol silnejší. (15.02.2020)

S velkým potěšením jsem zhlédl tento esteticky působivý film na motivy I. S. Turgeněva, chvílemi jsem byl v pokušení dát i pět hvězdiček. Avšak jsou tu některé -alespoň pro mne- rušivé momenty:.z nich musím jmenovat zvláště V. Jedenáctíka v roli starého sluhy, jehož výkon byl spíše karikaturou herectví, neodpovídající hlasy některých postav - a pak zpěv Heleny Vondráčkové se sem nehodil. Jinak jednoduché, ale promyšlené obrazové efekty a naprosto vynikající hudba Luboše Fišera z tohoto dílka učinily v jistém smyslu poetický bonbónek (ovšem na některé pasáže Kachlíkova Kouzelného dobrodružství to nemá...).. (13.09.2010)

Televizní přepis novely ruského spisovatele Ivana Sergejeviče Turgeněva je bezpochyby jednou z mistrovských prací režiséra Juraje Herze, který původní banální romantický příběh pojal ve stylu uchvacujících lyrických obrazů. Na první pohled lze sice Turgeněvovy literární romány vnímat jako náměty přímo předurčené pro podobnou interpretaci, ovšem sám autor se kdysi od své básnické minulosti ostře distancoval a jakkoli zakazoval ji v souvislosti se svým jménem zmiňovat. Dominující složkou této symbolické hříčky zůstává i fenomenální Fišerův hudební doprovod a ústřední píseň v podání Heleny Vondráčkové; oprávněná pozornost samozřejmě padá i na jednotlivé herecké představitele v čele s okouzlující Janou Brejchovou. Nechat se unášet krásou ve všech jejích podobách rozhodně není málo. Zvláště dnes, kdy se tato činnost jeví silně nedostatečnou. (12.09.2010)

Turgeněv byl romantik jiného ražení než Herz, který k hororově psychoanalytického/tedy vlastně surrealistickému/ pohledu vždycky musí dojít. (05.11.2016)

"Jsi pro mě víc, než slunce snad , když přijdeš den jen plá, když přejdeš však jen mráz a chlad a kolem noc jen zlá. Jsi pro mě víc, než smím Ti říct, když přijdeš den jen plá, když přejdeš však, tak nechci žít a kolem noc je zlá ..." - hlavní leitmotiv nádherně vyjadřuje ladění tohoto lehce studeně mrazivého a teple lyricky laděného snímečku podle Turgeněvovy romantické novely. Celý film je nádherným propojením Fišerovy vypjatě emotivní hudby s impresionistickými obrazy propojující nádherné, zářivé sny s ponurou skutečností, do které se netoužíme probudit. Děj není založen na slovech, ale na pohledech, na niterných pocitech, vyvěrajících z trýznivé bolesti lásky k neskutečné ženě. Oč krutější, protože zcela realistické, je pak probuzení z onoho snu ... (29.10.2014)

Díky tomuto středometrážnímu filmu tak nějak víc rozumím tomu, proč se mi současná a německá tvorba Herzova nelíbí. Někdy dokáže být protivně povrchní a tu svou poetiku obrazu vnucovat. Stejně tak zde mi některé záběry přijdou neuvěřitelně chtěné, o postavy snad ani nejde, ale o záběr. Jenže z něho to tak čiší, tak řve, to Herzovo podívejte, jak jsem hezký vymyslel záběr, až to zavání manýrismem. Avšak díky jisté tajuplnosti a dokonalé Fišerově hudbě to patří k nadprůměrným snímkům. (10.08.2011)

Herzova tvůrčí adaptace Turgeněvovy povídky, proměněné extrémní gradací a kumulací romantických prvků v surrealistický horor, v němž se snové prolíná s reálným. Film působí silně zneklidňujícím dojmem, který umocňuje přiléhavá hudba s umanutě se vracející písní, jež by se mohla zdát být klíčem ke všemu. Pásma obrazů, lehce konturující příběh vyprávěný jen prostřednictvím náznaků naneštěstí vyústí ve zcela zavrženíhodné odkrytí karet: magie nedořečeného je nahrazena banalitou doslovnosti. Ta nejenže předešlému vyprávění pevné rysy nedodá, ale nadto vše spatřené poskvrní důkladnou reálností. (04.11.2008)

Tak při sledování tohoto filmu cloumaly mnou protichůdné emoce. Ten film by se mi měl (dle mých vlastních preferencí) vlastně líbit. Příběh s tajemstvím, romantické kulisy chátrajícího šlechtického sídla, nálada podzimu, pitoresknost a poetismus. Kameře se často nedá upřít jistá působivost, a vůbec je toto dílko ještě trochu cítit novou vlnou, je to takový dojezd Morgiany. ALE připadá mi, že pan režisér tu tlačí příliš na pilu, že je to až moc romantické, až moc obrazově vyumělkované, až moc exaltované, ta ústřední písnička je (možná vinou přednesu Heleny Vondráčkové) až moc sladkobolná – prostě je to tak moc chtěné, že to ujíždí ke kýči, že se to překlápí do vlastní karikatury (zvláště postava starého sluhy mocně k tomuto dojmu přispívá). Velmi slabé tři hvězdy. (16.02.2015)

Mrazivě kýčovitý filmeček. Chudák Turgeněv... (12.09.2010)

Juraj Herz je milovník umění a nejvíce je to vidět na jeho snímku Dotek motýla. Prostředí zámečku, zahrada se sochami a detaily na jejich tváře, to je taková krása a jedinečný cit a talent takhle zfilmovat předlohu Turgeněva. Příběh působí až mysteriózním dojmem, když mladý šlechtic (Pavel Pavlovský) hledá krásnou dívku, kterou párkrát již dříve zahlédl (opravdu nádherná Jana Brejchová, její pohledy do kamery jsou až hypnotické) a nemůže ji najít. Mezi tím se mu zdají děsivé sny a do toho skoro po celou stopáž filmu hraje hudba Luboše Fišera. A to je další obrovská kapitola jen sama pro sebe! Tolik nádherných motivů co se ve filmu vystřídá je geniální práce. A to střídání různých smyčcových pasáží s klavírními party nebo flétnou, to je takový soundtrack, že se mě točila hlava až k zemdlení. Hudební dramaturgie na špičkové úrovni. Ústřední píseň " Víš, že vím, že víš " nazpívala Helena Vondráčková a ve spojení s klavírní hudbou mistra Fišera to je fakt emoční pecka! Dotek motýla je po všech stránkách - ať už výtvarné, kameramanské, režijní či hudební - dokonalým uměleckým dílem. Ještě bych zmínil výbornou roli Petra Čepka, který nepromluví jediné slovo, ale stačí, když se podívá do kamery a uhrančuje svým pohledem. A roličku Václava Štekla v roli hostinského - nezvyklý pohled ho vidět vlasatého. Juraj Herz se za komunismu vyhýbal točit látky poplatné režimu a proto si vybíral témata jemu blízká, která dokázal zfilmovat na jedničku a po svém. Škoda, že po něm soudruzi hodně šli a měli ho v hledáčku a cenzoři mu také nedávali pokoj. Ještěže mohly vzniknout klenoty jako Spalovač mrtvol, Panna a netvor, Sběrné surovosti, Morgiana, Petrolejové lampy nebo tahle zapomenutá stylovka Dotek motýla. (09.01.2017)

Renesance díla Ivana Sergejeviče Turgeněva v kinematografii byla poměrně krátká. Dnes už ani moji vrstevníci, dokonce ani moji vrstevníci hajní, nemají pro "Lovcovy zápisky" příliš smysl, je to pro ně příliš rozvleklé, příliš neakční. A podobně i jeho milostné povídky. Turgeněv navíc svým vypravěčským stylem ovlivnil právě současnou filmografii víc, než by si mnohý režisér či scénárista přál přiznat. Víc než na uspořádání a logiku příběhu se klade důraz na fluidum nebo éter (jako pátý element, všudypřítomnou substanci, v níž se šíří elektromagnetické záření - a právě dnes do té míry narušený, že nahosemenné rostliny, vzniklé již v prvohorách, změnu jeho intenzity nezvládají), který příběhy obklopuje, prostupuje, a do nichž se noří. Juraj Herz se ve své turgeněvské anabázi přiklání k temějším stránkám jeho díla. V "Doteku motýla" se jen lehce dotýká světlých partií, zatímco ty temné (chybné úkony, sny, výmysly, erotické fantazie atd.) předává do správy divákovi. (28.10.2019)

Poetika plná tajemna, tohle Herz prostě umí. Ale nebýt Fišera, byl by film poloviční... (14.06.2010)

"Jsi pro mě víc, než slunce snad, když přijdeš den jen plál, když přejdeš však jen mráz a chlad a kolem noc jen zlá. Jsi pro mě víc, než smím Ti říct, když přijdeš den jen plál, když přejdeš však, tak nechci žít a kolem noc je zlá ..." Leitmotiv z úvodní písně v podání Heleny Vondráčkové jakoby předznamenal charakter tohoto pro mě rozhodně nevšedního televizního filmu na motivy I. S. Turgeněva, v němž se šedá až ponurá realita mísí se zářivým snem. Moc se toho zde nenamluví a i to, co zde zazní, jakoby nebylo zas tak důležité. O to více však vyniká skvělá vizuální stránka snímku v kombinaci s velmi vypjatou Fišerovou hudbou. V paměti mě doufám zůstane úžasně poetická scéna, kdy krásná neznámá Jana Brejchová cválá v lese na koni. Stejně jako pohled to mrazivých očí Petra Čepka, které člověka doslova uzemní a připomenu mu, že život není sen. (26.11.2017)

Přišpendlí na klopu, do nitra sen. Vznáší se. Vznešená. Blízko vzdálená. V třepotavých střípcích, na křídlech tajemna. V Afroditiných střevíčcích. Vzletná, aristokratická melancholie dní medově červánkových, v hypnoticky laděných pavučinkách. (12.07.2022)

Krásný podzim, silný hudební motiv (i přes Vondráčkovou). Bohužel pointa není úplně jasná. Nebo jinak: jestli je, tak je ten příběh opravdu hodně chabý. Ale když to budu brát jen jako takovou hříčku, hlavně o těch obrazech, výpravě, atmosféře, tak ok. (24.08.2018)

Dokonalá filmová poetika s emočně nabitými melodiemi Luboše Fišera. Ústřední píseň (celkem neznámá, avšak kouzelná) zpívaná Helenou Vondráčkovou. (23.04.2010)