24 týdnů

Julia Jentsch tady předvádí vrcholový výkon své kariéry, těžce hratelnou paletu emocí zvládá naprosto přirozeně a svým hereckým pojetím dokonale zapadá do mimořádně a dokonale autentického pojetí celého příběhu. Vskutku silný zážitek. (15.09.2018)

Skvělí herci a často až naturalistické záběry dodávají tomuhle drásavému dramatu velkou sílu. Můžeme snímku vyčítat, že společenská ostrakizace hlavní hrdinky není dostatečně vykreslená a hlavní záběr je v rodinných vztazích, nebo že postava Markuse je až karikaturně dobrá, aby se tak naléhavost ženina rozhodování ještě zvýraznila. Ale to přece není to hlavní. Snímek emočně vyčerpávajícím způsobem otevírá otázky, o čem všem může člověk/žena/partner sám rozhodnout? Samotný příběh jedné rodiny čelící nepřízni osudu vás možná chladnými nechá, ovšem následná bouře myšlenek, jež se ve vaší hlavě rozvíří, určitě ne. (11.10.2016)

Neskutečně silný a smutný snímek. Situace, která se může stát jakékoli dvojici a teď jak se rozhodnout? Velmi dobře zahrané, já jsem ani nedutala a konec jsem si proslzela. Osobně vím, jak bych asi jednala, ale v žádném případě bych nesoudila druhé jak to vyplynulo i ze závěrečné části......v každém případě se to ponese celým jejich životem. (24.05.2017)

Existuje len jeden vrodený omyl, a to ten, že sme tu preto, aby sme boli šťastní. S týmto konštatovaním prišiel už nemecký pesimistický idealizmus, hlavná hrdinka filmu si ho však nie je vedomá. O tom, či niekto po narodení bude mať šťastný či nešťastný život, nerozhoduje len počet jeho chromozómov. Sledovať 24 Wochen je vskutku prisilná kávička. O správnosti rozhodnutia Astrid nech nikto ale nevedie žiadne debaty. (23.03.2020)

(spoilery) Neexistuje-li Bůh, vše je dovoleno. Co je ale horší, nejsou pak ani žádné orientační body. Vše se řídí jen podle pocitů konkrétního jednotlivce. A nejsilnějším či nejpádnějším z pocitů je často strach (např. o kariéru, jak doslova ve filmu padne, ale jednoznačné to samozřejmě není, beztoho i nepojmenovaný strach má ukrutnou sílu). Druhý v řadě je pak pocit, že nejlepší je udělat to, co je "normální", tzn. co by udělalo devět lidí z deseti. Film má pitomou hudbu, která vnucuje diváku něco, co mně třeba k příběhu vůbec nesedělo. Nepotřeboval jsem ani tolikrát šmírovat těhotné ženy ve sprše, natož nahlížet do ložnice při jistých aktivitách. A charaktery postav i konkrétní situace jsou budovány velmi "svévolným" způsobem - nechci přímo napsat, že je to špatně, protože chápu, že skoro až do konce filmu máme být zvědaví, jak se kdo zachová či rozhodne - ve výsledku se pak ale díváme na postavy, které se rozhodují opravdu jen podle aktuálních pocitů, protože žádné dlouhodobější názory či hodnoty nemají (nesmějí mít, aby scénář takto fungoval, nebo aspoň nesmí být moc zjevné pro diváky). Člověku dnešní doby koneckonců takové počínání není až tak vzdálené. Zbývá jen dodat, že film končí ve chvíli, kdy začíná být opravdu zajímavý (podobně jako snímek 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny), protože situace předtím je tak vyšponovaná, že zajímavá vlastně není (jestli si nechat vzít dítě, protože má dvě nepříjemná onemocnění, i když reálnou možnost žít s nimi šťastně, dá-li osud, je jistě menší dilema, než například zbavit se zdravého dítěte jen proto, že je vám teprve sedmnáct, nebo protože ho čekáte s někým, kdo vás zajímal tehdy před pár týdny na diskošce, ale dnes vás už rozhodně nezajímá - kdo by se ale dobrovolně identifikoval s takovou hrdinkou? - film proto musí být náležitě vystavěný tak, aby měl i diváky). Mnohem víc by mě zajímalo, co se bude dít dál. Jak budou po tom všem tato žena a tento vpravdě moderní muž spolu žít? (06.12.2016)

V tomto filmu hlavní hrdinka a její manžel zjistí, že čekají dítě s Downovým syndromem. Vyrovnat se s tímto poznáním je velmi bolestné a rozhodnout se, zda podstoupit pozdní interrupci ve 24. týdnu těhotenství, je velmi obtížné. Jsem rád, že film nebyl nijak emocionálně vyhrocený, byť v závěru jsem se neubránil slzám. Určitě bych snímek doporučil všem samozvaným soudcům a raditelům, kteří mají neustálé nutkání kecat lidem do života svým blábolením o vraždách. (11.10.2016)

Zajímavý námět zpracovaný po německu chladně, jako by trochu technicistně. Spousta až zbytečných lékařských podrobností, přičemž emoce jsou spíše popisovány, než prožívány. (22.08.2020)

Julia Jentsch a Bjarne Mädel hrajú svoje postavy tak presvedčivo, až som uveril, že sa jedná o autentické postavy, ktoré si ani neuvedomujú prítomnosť kamery. Rieši sa tu všetko, čo predpokladáte, že sa v takomto prípade môže riešiť. Lenže časom vyvstane ešte jeden problém navyše (distribútor zase "umne" pripomína ďalší dôležitý zvrat v obsahu) a tak môže prehodnocovanie začať odznova. Tak, ako by to bolo v reálnom živote. Žiadne rozhodnutie nemožno považovať za konečné, v hre je vždy príliš veľa premenných. Berrached sa vyhla melodráme, za čo ju jednoznačne chválim a snažila sa udržať v dôveryhodnej psychologickej rovine. To sa jej podľa môjho názoru podarilo. (24.10.2016)

Tleskám hlavním postavám. Naprosto skvěle, realisticky a přirozeně zahrané!! Příběh je hodně silný a divák se do něj vžije velmi snadno a na 100%. Emoce a rozum jsou hlavní věci, na kterých to celé stojí a zároveň padá. Za mě hodně překvapivě povedené. (22.05.2017)

Nekážu a už vůbec neodsuzuju. Spíš jen tak přemýšlím. Jak se zachovat zrovna v téhle situaci? Co a jak udělat správně? Asi nejlepší je to nechat na matce, jako v tomhle filmu. Ona to ví, nebo spíše tuší asi nejlíp. I když svoje následky si ponese celý život. Ať se rozhodne jakkoliv... (09.05.2017)

Ťažká téma, skvelé spracovanie. Celé to bolo veľmi prirodzené a autentické. Julia na jednotku. A chémia medzi Juliou a jej hereckým partnerom fungovala výborne. Silná vec. (07.05.2020)

V určitých ohledech působivý a silný, ale režijně trochu nestabilní a zdlouhavé. (09.10.2017)

Zase sme si poplakali a obeť je vždy len matka, nikdy dieťa, tam dospela debilná sociálno-nedemokratická spoločnosť. Fašistickí liberáli zase vyhrávajú. (13.09.2018)

(kino Slovan, Art Film Fest Košice - 18.6.2016, s osobnou účasťou režisérky Berrached a herca Mädela) (01.01.2017)

Silný snímek o tom, jak se zachovat ve chvíli, kdy se dozvíte, že se vaše dítě s největší pravděpodobností narodí postižené. A jak se zachovat ve chvíli, kdy se to začne kurvit ještě víc. Silné téma s velmi dobrými hereckými výkony, které nejsou zbytečně emotivní, pokud to skutečně není třeba. Němečtí filmaři umí se smrtí a postižením pracovat. (26.07.2017)

Silný film, ve svém tématu vyčerpávající a tím vlastně dokonalý. Každá emoce i myšlenka tam byla totálně uvěřitelná. Julia Jentsch se navíc nenápadně prodírá mezi mé oblíbené herečky - a to jsem jí pár týdny ještě vůbec neznala. A teď mám neodbytný pocit (po seriálech Průsmyk a Zmizení), že najednou hraje ve všem jenom ona... (29.10.2019)

Nastesti jsem si nicim podobnym neprosel, tak uplne nemohu soudit, ale z meho pohledu vedet, ze se mi ma narodit dite s Downovym syndromem a v srdci ma dve diry, ktere se musi zalepit... K tomu uz jedno zdrave dite mit doma, tak nevaham ani minutu a zivot ukoncim predcasne. Cimz by podobny film ani nemohl vzniknout. Herecky vykon Julie Jentsch je vynikajici a celemu obrazu pomohli i skutecni doktori, tedy neherci. Velmi realne vypadajici film, ktery me vsak zanechal chladnym. (03.09.2017)

Velmi realisticky podaný příběh, jenž dozajista rozjitří myšlenky každé ženě, která je milující matkou nebo marně touží po dítěti. Julia Jentsch a Bjarne Mädel coby ústřední manželský pár zprostředkovávají divákům nebývale autentický zážitek svým civilním a přesto velmi silným hereckým projevem. (75%) (01.12.2021)

Drsný i jemný film zároveň. Intenzivní emoce hlavních postav od radostného očekávání, až k smutnému sdělení doktorů, jaké dítě se jim narodí. Díky naprosto realistickému výkonu hlavní herečky s ní společně přemýšlíte nad hromadou otázek, které se jí honí v hlavě a zůstanete s ní mlčky až do konce. (08.05.2017)

Silný film o událostech, o nichž se nechcete ani bavit, natož je zažít. (08.10.2019)