Fuocoammare (Požár na moři)

Oscar 1 nominace: Dokument ... ... ... Zlatý Medvěd (08.01.2022)

V podstatě stejný přístup jako v Sacro GRA. Kamera v dlouhých, převážně nehybných záběrech, které na sebe zpravidla kauzálně nenavazují, trpělivě pozoruje několik účinkujících, k nimž se jednou za čas vrací. Žádný doprovodný komentář, žádná hudba, žádné zrychlení nebo zpomalení somnambulně pomalého tempa. Jen zcela výjimečně interakce režiséra s lidmi před kamerou. Zásluhou toho, že záběry trvají déle než je třeba, máme dost času nejen k přemýšlení, ale také k docenění toho, jak Rosi komponuje záběry. Lidé jsou pro něj srovnatelně důležití jako prostředí, které je obklopuje a formuje. S příběhy, jichž se účastní uvedení aktéři a v nichž jde mnohdy o život, kontrastují všední momenty ze života zdejších rybářů, kluků trávících čas ostřelováním kaktusů s vyřezanými obličeji nebo staré ženy, ve většině záběrů připravující jídlo či steloucí postel. Svět krize s globálním dopadem a svět obyčejných lidí, kteří pokračují ve svých každodenních činnostech, se k sobě v souladu s názvem filmu, v němž se také spojují dva neslučitelné živly, mají jako oheň a voda. Kontrast velké tragédie a paralelně běžících dějin každodennosti, na němž je film založen, nás bez přímého oslovování vlastního apelativnějším (a v důsledku méně přesvědčivým) filmům vede k úvaze nad naší vlastní pozicí těch, kdo žijí v relativním blahobytu a bezpečí a jejichž horizont je mnohdy rovněž omezen nejbližším okolím. Už jenom pro docenění pohodlí, v jakém žijeme, se tento rozvážně působící příspěvek k tématu produkujícímu jinak ukvapené závěry vyplatí vidět. Teprve čas ukáže, zda Fuocoammare obstojí i mimo dobu, která iniciovala jeho vznik, a zařadí se třeba ke klasickým dílům italského neorealismu. 65% (16.11.2016)

51. KVIFF - mám s tím filmem řadu problémů, v čele s tím, že váhám, zda to není zneužití strašlivé tragédie pro uměleckou pózu, hlavně v důsledku inscenování scén, kdy se lidé (v některých případech i uprchlíci) chovají na kameru tak, jako by tam kamera nebyla. Ale na druhou stranu to má zajímavou atmosféru a v závěru i emocionální dopad. (05.07.2016)

Strašně obtížně se to hodnotí a hledá se k tomu alespoň trochu nezúčastněný postoj. Rosi natočil svůj dokument mnohem promyšleněji a prokomponovaněji než lecjaký hraný film, explicitní výjevy z "lodí smrti" prostřídává s bezmála komediální rutinou života malého kluka z Lampedusy. Právě tohle střídání emocionálního tepla a mrazu dává filmu rytmus a sílu, před kterou se strašně těžko uniká k cynismu uprchlické "masy". Rosi je adresný. Část výjevů z uprchlického tábora sleduje úmyslně postavy běženců v pološeru, část na moři se naopak odehrává v syrovém detailu. Explicitnost některých záběrů vyvolá debatu o tom, co je přípustné a co už je za hranou. Jenže na sociální pornografii je Rosiho přístup až příliš sofistikovaný a důsledný v obou dějových rovinách. Dva světy - z nichž v jednom se trpí a umírá a ve druhém žije úplně obyčejný život - odděluje několik kilometrů a spojuje je postava lékaře, který se o uprchlíky stará. Jeho výpověď (mimochodem jedna z mála, která se ve filmu objeví, jinak většinu mluvení obstarávají civilní dialogy) je pro mě nejsilnějším momentem celé tzv. uprchlické krize. Rosi se snaží diváka přimět k tomu, aby se neuchyloval k několika osvojeným únikovým strategiím. Tohle se prostě děje a my se k tomu musíme nějak postavit. Oheň na moři není žádné zakázkové dílo, společenská objednávka. Je to promyšlený umělecký obraz poetické všednosti i katastrofy, která se děje na našem prahu. O morální a politické dimenzi se povedou vzrušené debaty. Oheň na moři bude polarizovat. Jako každý velký a závažný film. [Berlinale 2016] (13.02.2016)

Film na téma uprchlické krize a vítěz letošního Berlinale. Když o tom psaly novinky.cz, lůza v diskusi hned začala řvát, že to bude určitě sluníčkářská sračka plná špičkových chirurgů a jaderných fyziků (zde lůzu zastupuje uživatel JohnnyV). Lůza byla jako obvykle zcela mimo. Uprchlíci jsou ve filmu prezentováni jako hulákající primitivové a jsou to většinou "bojeschopní mladí muži"™. Uprchlíci jsou ve filmu ale jen rekvizita, většina filmu je o několika obyvatelích středomořského ostrova Lampedusa, kteří jsou jakože s uprchlickou krizí konfrontováni. To, jak obyvatelům ostrova změnila krize život, je zajímavé a slibné téma, ve filmu ale zoufale nevyužité. Jde o další z řady filmů, které jsou točeny, jen aby mohly sbírat ceny na festivalech, což se pozná snadno tím, že každá scéna trvá 10x déle, než by měla. Tak třeba 10 minut sledujeme, jak dva kluci ničí prakem kaktusy nebo jak babička vaří sépiovou polévku a stele postel. Tyto postavy nejsou s uprchlíky nijak konfrontovány, nikdy se s žádným nesetkají, a jejich scény vůbec nijak neladí se scénami zachraňování hladovějících uprchlíků na moři. Film trpí zoufalou neschopností autorů naplnit ho smysluplným obsahem reflektujím slibné téma. Stříbrný medvěd je v dobrých rukou. (02.07.2016)

Srdce temnoty. (14.10.2016)

Ono s tým dokumentom to nie je také jednoznačné, Rosi skutočne posúva hranice filmového rozprávania. Jeden paralelný príbeh je hraný, druhý dokumentárny, ale vzájomne sa vôbec nerušia, pretože takouto filmovou rečou uprchlícka téma nadobúda širší rozmer. Možno je to kontrastné prirovnanie trocha zjednodušujúce, ale účel svätí prostriedky. Najmä je iné vidieť vo filme (zrejme) autentické mŕtve telá v podbalubí a počuť o tom v správach. (18.09.2016)

Tento dokument vyhrál Zlatého medvěda Berlinale a pak šel u nás v kinech. Klíč režiséra je tento: sledovat humanitární katastrofu očima místních lidí. Scény jsou naaranžované a tedy se snaží publikem včetně mě manipulovat. Nyní vidíme ve zpravodajství demonstrace obyvatel řeckého ostrova Lesbos proti přílivu uprchlíků, ale v tomto dokumentu se nikdo z obyvatel nevyjadřuje. Rosi od nich zjevně žádá výhradně všednodenní rituály místa, jež zejména za sychravého času není právě turistickým rájem. Vidíme chlapce jak se toulá se psem nebo s kamarádem zkouší prak a babička doma vaří, i když rozhlas právě hlásí další stovky mrtvých těl. Uprchlíci jsou mechanicky vyfoceni a hrají fotbal. Babička , která stele poste a uvařila oběd dělá to nejlepší a to jediné, co může, aby se Lampedusa nezhroutila docela. Na jednom předmětu ve škole nám nejmenovaná profesorka, bývalá ministrině říkala, že po Evropě se toulá milión migrantů, kteří nebyli přijati a nikdo neví kde jsou. Evropa už desetiletí demograficky vymírá. Kam až je Brusel schopen zajít, aby se sehnala pracovní síla z přelidněné Afriky? Pohraniční služba Frontex místo aby hranice EU chránila migranty sbírá na moři a dováží do Evropy. Tím podporuje miliardový byznys mafií dovážet nové a nové. Nebo čtete tento dokument beze slov jinak? (10.04.2020)

trochu vyčpělejší remake filmu Lampedusa v zimě. tu bych doporučil k vidění rozhodně spíš. (18.08.2016)

Oproti předchozí Rosiho příšerné nudě Sacro GRA má tahle příšerná nuda výhodu aktuálnosti a zejména pasáže se záchranou a následným procesem s připlavenými uprchlíky poskytuje syrový, nepříjemný pohled na humanitární katastrofu, se kterou valná většina z nás má zkušenosti až z několika druho- či vícerukých zdrojů, fungujících na základě tiché pošty. Kontrast malebného života evropských starousedlíků s bojem uprchlíků o základní existenci je celkem silným konceptem i přes poněkud iritující formu (pomalé, civilní a poněkud nevěrohodné snímání každodenní činnosti ostrovanů nadává příliš důvěry v to, že sledujeme filmově nekolonizovanou realitu). Problémem pro mě jsou ale zejména ty strašný metafory (má osobní alergie, sry). Chlapec dobře vidí okem, kterým zaměřuje s praku při střelbě do kaktusů vyřezaných do tvaru lidských hlav, ale kvůli neustálému přivírání oka druhého, mu toto zleniví a musí ho násilně opět přivést k původní funkci. I mean, come on! (08.03.2017)

No komponovaný je to jedna báseň, ale s Požárem na moři mám dva nepřekonatelné problémy. Jednak jeho struktura je díky obrovskému množství slepých uliček děravá jako ementál, ještě hůř pak nesu režisérovu nezvladatelnou touhu po dokonale vysoustružených záběrech, která nevyhnutelně vede k inscenování situací a jinak velmi relevantnímu a závažnému snímku strašlivě ubírá na věrohodnosti. Dokument by měl primárně o něčem vypovídat, nejen dobře vypadat. U Fuocoammare jsou tyto dvě složky až děsivě nevyvážené. 50 % (11.03.2017)

V porovnáním se Sacro GRA se Požár na moři jeví jako přístupnější Rosiho počin. Tematicky je zřetelněji vymezen a vyhlíží atraktivněji. Představuje také větší filmařskou výzvu – prostor a lidé v něm se neustále mění a statické záběry ze Sacro GRA byl Rosi nucen vyměnit za pohyblivou kameru. I tak je Rosi, který je svým vlastním kameramanem, schopen zachytit dechberoucí výjevy, vzhledem k tématu až rouhačsky překrásné. Režisér se v závěru snímku ukazuje jako mistrný inscenátor, který opravdovou tragédii takticky oddaloval. Záběry záchrany uprchlíků následuje neodvratné přenášení mrtvých nebo polomrtvých těl. Rosi nezaujímá zřetelné stanovisko, jeho obrazy mluví za sebe. Požár na moři nemusí být nutně společensky a politicky důležitý počin, ačkoli možná právě toto hledisko mu zajistilo Zlatého medvěda. Neoddiskutovatelně ale zpravuje o flexibilitě a bravuře režiséra a jeho stylu. (09.07.2016)

Jsou na světě zvláštní místa, kde v podstatě každou chvíli lidé prožívají osudy, jimž se mi ani nepřiblížíme a ani se přiblížit nechceme. Snímek vypráví o jednom italském ostrově, kam míří dlouhodobě uprchlíci z Afriky. Není to pěkný pohled, ale pořád to zkoušejí. A místní si zde žijí vlastní životy. Je to zvláštní kontrast. (10.12.2016)

Život na moři je těžký. Těžké bylo přežít tento film. Zchrupla jsem si. (09.07.2016)

Nepochybne poctivý kus dokumentarčiny, pomerne sofistikovane prelínajúci dokumentárnu líniu utečencov, každodenne bojujúcich o holý život a hranú linku bežných ľudí z Lampedusy, ktorí sú na podobné obrazy zvyknutí a hoci radi pomôžu, sami majú svoje vlastné existenciálne problémy, ktoré sú pre nich dôležitejšie. Podprahovo tým vzniká napätie z dvoch svetov, ktoré zákonito musia na seba jedného dňa naraziť. Čo mi však divácky nevyhovovalo je príliš pomalé tempo, vzniknuté zo série nekonečných statických záberov s minimom akcie, či náväznosti, čo samo o sebe nemusí byť nutne vadou (nepovažujem sa za výnimočne lenivého diváka), myslím však, že táto téma scudzovací efekt nepotrebovala, zbytočne bráni emočnému napojeniu sa. (25.02.2019)

Film mohl zvítězit na Berlinale snad jen proto, že téma je poplatné době. Zřejmě tam jiný film na toto téma nebyl, tak neměli porotci na výběr. Jinak si to tedy neumím představit. Loni jsem ve Varech viděla film na stejné téma (Mediterranea), kterému Fuocoammare nesahá ani po kotníky. Pouze staví do kontrastu strastiplnný život uprchlíků na moři a poklidný život Italů, kteří řeší pouze malichernosti, pokud vůbec něco řeší a neužívají si. Co se s uprchlíky děje dál po té, co připlují na ostrov, se nedozvíme, na ulicích ostrova rozhoně vidět nejsou (ve filmu). Film je hrozně jednostranný, nepřináší žádné otázky na zamyšlení, ani nenaznačuje motivy uprchlíků, nic. Pusto a prázdno. Tak na krátký studentský film by to možná stačilo, ale 107 minut? (11.07.2016)

Rafinovaný prístup precízne pripravuje dlhé minúty pôdu aj hladinu pre šok na záver, ktorý je dokumentaristovým cieľom a má vyburcovať diváka ukolísaného dlhými, statickými zábermi nevinnej každodennosti. Portrét obyčajného života niekoľkých obyvateľov ostrovčeku Lampedusa dlho výrazne prevažuje nad zobrazením existenčnej situácie a životných podmienok utečencov z Afriky v záchytnom tábore v ich susedstve. Dva svety existujú vedľa seba, v tesnej blízkosti, ale v podstate sa nikdy nepretnú. Nepríjemne drsné obrazy na konci filmu sú potom o to pôsobivejšie. Napriek tomu ako pôsobí na prvý pohľad toto rozhodne nie je objektívny dokument, jeho skladba je premyslená tak dôsledne, akoby šlo o hraný film. Vzhľadom na svoje humanistické posolstvo mu to síce nejde zazlievať, ale aj námietky, že tak narába aj so svojimi hercami a vo výsledku je mimoriadne pózerský, majú svoje miesto... (29.12.2016)

Přiznám, že ve filmu bylo celkem dost záběrů a scén, které já osobně prostě v dokumentu nedocením. Ale sakra, ten závěr má sílu a hypnotizován jsem sledoval "tvrdou realitu" až do konce, přestože chtěl hypnotizovaný mozek vypnout, srdce tomu nepovolilo. 70 % (09.02.2017)

70% ... Kontrast každodennej reality obyvateľov ostrova Lampedusa pri Sicílii, konkrétne malého chlapca Samueleho, a imigrantov utekajúcich pred biedou a konfliktmi z Afriky. Chlapec bojuje so strachom, že by mi mu niečo mohlo byť, zatiaľ čo imigranti na mori umierajú v desiatkách. Relatívnosť každodenných problémov je až zarážajúca. (23.04.2017)

"Pomozte, pomozte...jsou tady ženy a děti...bambini bambini!". To byla zas klasická kokotina, kde se nic neděje a čumíte na někoho, jak čumí na moře, nebo na někoho jinýho, jak stele postel (to už je pomalu takovej symbol scénaristický impotence). Dokument to nebyl (co tam vůbec bylo fakt autentický?) a film to byl mizernej. Chybělo mi tam asi úplně všechno... Berlinale. (30%) (02.07.2016)