Powidoki
Odrazy
Afterimage
Afterimage
Afterimage
Režie:
Andrzej WajdaScénář:
Andrzej MularczykKamera:
Paweł EdelmanHrají:
Bogusław Linda, Aleksandra Justa, Zofia Wichłacz, Krzysztof Pieczyński, Szymon Bobrowski, Mariusz Bonaszewski, Maria Semotiuk, Bronislawa Zamachowska (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Rok 1945, Stalinova moc ovládá Polsko. Slavný malíř Wladyslaw Strzeminski odmítne dělat umělecké kompromisy a sloužit doktríně socialistického realismu. Je pronásledovaný, vyloučený z univerzity, jeho obrazy jsou strhány ze zdí muzeí. S pomocí některých svých studentů začne bojovat proti komunistické straně a stává se symbolem uměleckého odporu proti tyranii. (Artcam Films)
(více)Recenze (94)
Polská kinematografie je v poslední době o ligu, možná o dvě, lepší než česká. Zvlášť jejich schopnost vyrovnávat se se zásadními událostmi jejich historie je obdivuhodná. Ať je řeč o pogromech (Ozvěny), masakrech ve Volyni (Volyn) nebo o stalinismu tady. To nejsou žádný laskavý Pelíšky. Wajdovi se to moc povedlo. Snad to mohlo být trochu dynamičtější, ale jinak jsem spokojený. ()
Schematismus, popisnost a dořečenost takřka socialisticko realistické intenzity (což je vzhledem k tématu filmu obzvlášť pikantní). Hlavou mi vrtá jediná otázka: Byla dcera hlavního hrdiny i ve skutečnosti robot? Ale vážně: Chybí tomu jakákoliv metafora, nadhled, rafinovanost - ba co hůř: autorský rukopis. Na jednu stranu je jistě obdivuhodné, že někdo dokáže na sklonku života natočit takový film. Na druhou stranu je to tak superslabý odvar toho, co Wajda točil ještě v 80. letech (nemluvě o vrcholech v letech 50. až 70.), že se člověk prostě neubrání smutku. ()
Působivé. Takřka bez výhrad. 4-5 ()
Zase se musím ptát, proč to Polákům jde a nám ne. Zrůdnost komunistického režimu tentokrát ukazují na příběhu malíře Wladyslawa Strzeminskiho a zase je to bezútěšná depka, při které se člověku otevírá kudla v kapse. Na sugestivním podání má lví díl Boguslaw Linda, který je tady z mého pohledu v životní formě a ačkoliv mi jinak malířské umění vůbec nic neříká, jeho rozbor van Gogha jsem sledoval s vykulenýma očima. Nezapomenutelná je i školní scéna s ministrem kultury. Wajda se snad ani lépe rozloučit nemohl. 95% ()
Bogusław Linda je správnej frajer. V jednom rozhovoru na férovku řekl, že scénář tohoto filmu je “chujowy”, a ačkoliv se pokoušeli různí scénáristé o vylepšení, stálo to pořád za prd. Tak se snažil dát do své postavy mrzáka maximum, což ho málem stálo vlastní zdraví, aby pomohl Wajdovi, když už nic jiného, aspoň vyjádřit totální beznaděj té doby, kterou si matně pamatuje z dětství. To se podle mého, díky jeho fantastickému výkonu jediné skutečně podařilo. ()
Talentovaný polský malíř, učitel, umělec v tom nejlepším slova smyslu, svobodomyslný a charakterní člověk Wladyslaw Strzeminski v podání Bogusława Lindy mě sejmul na první dobrou, tak obrovská touha po tvořivé práci a vlastním názoru se jen tak nevidí.. Bohužel mu životní cestu protli komanči - narodil se v nesprávné době na nesprávném místě - a tím „socialistickým realismem“ (pořád se mi z toho obrací žaludek, běhá mráz po zádech) mu vytrvale ničili bytí.. Posílám tam nahoru panu Wajdovi poděkování, s obdivem i úctou, přesně věděl, co chce říct a jak to udělat, aby divák pochopil.. Krásně smutné pokoukání.. ()
Ta doba byla opravdu šílená, nechtěla člověka zničit rychle fyzicky, ale pomalu a psychicky...Wajda uchopil téma tím nejsyrovějším způsobem, kdy pozorujeme nejenom osud jednotlivce, ale také dopad na jeho známé, rodinu...Dává vlastně zrcadlo celé společnosti...No a samozřejmě dobře propracovaní komunističtí pohlaváři tomu dávají ten protipól a drama (až to ve mně vyvolává takovou tu touhu po spravedlnosti)...Po dlouhé době Linda opět v ne-gangsterské roli...Každopádně film o člověku, který dělal to, čemu věřil... ()
Myslím, že je škoda, že „Mžitky“, tak jak jsou (spravedlivě!) radikální ve své obžalobě, nejsou stejně tak radikální i ve svým stylu; přitom, kde jinde než tady? Modernista Wladyslaw Strzeminski (a v druhém plánu moderní umění) si zaslouží víc než ryze akademický film, přičemž adjektivem „akademický“ myslím prvořadě na ten typ filmu, který kdyby byl natočen v ČR, tak by sbíral České lvy, myslím na ten druh snímku, v němž je všechno (od evokace historie přes inscenování prostoru po vyprávění příběhu) přesně tam, kde to má být (protože to bylo už tisíckrát odzkoušeno), filmařina jako svého druhu údržba, jízda ve vyjetých kolejích, harmonie jako nuda; jinými slovy při projekci si zanadávám na rudý zrůdy, ale k ničemu dalšímu mě film neprovokuje, nic dalšího ve mně nerozehrává, za týden ho už nebudu znát. Ale asi jsem rád, že jsem to viděl (je dobré znát individuální příběhy v té krvavé komunistické statistice) a jakožto Wajdova rozlučka s kinematografií to je důstojné. Jen se k tomu asi nikdy nevrátím a že bych měl nutkání to hned doporučovat někam dál (z toho titulu, že tu ukazuje o komunismu něco, co jsem ještě nevěděl), to se tedy říct nedá. 70 % [dafilms] ()
Boguslaw Linda je Pan Herec a doufám, že za tuto roli bude sklízet ceny široko daleko. Film je to skvělý, hodně temný a depresivní, čiší z něj bezvýchodnost a boj s větrnými mlýny. Talentovaný malíř a oblíbený profesor je systémem vláčen do totálního vyčerpání a smrti. SPOILER !!! Následkem zranění z První světové války neměl jednu ruku, nohu a neviděl na jedno oko. Vyučoval teorii umění a vidění světa, které se neshodovalo s novým socialistickým realismem, proto bylo mnoho jeho malířských a architektonických děl režimem zničeno. Poslední film Andrzeje Wajdy je podle skutečných událostí. ()
Smutný a pravdivý příběh jednoho velkého člověka. Díky vynikajcímu pojetí Lindy, se stavá Strzemiski skutečně divákovou modlou. Vídí v něm moudrou, nádhernou, ale složitou úmělecko bytost, ze které jde soucit. Teď trochu odbočím od filmových stránek, ale já obdivuju, že se ten malíř nenechal zlomit. Naleju si čistého vína a zanecám hrdinských řečí. Ať mám jakkékoli politické přesvědčení, stejně bych nedokázal dlouho vzdorovat. Stejně jako většina normálních lidí. To je lidské a ukazuje, to jak jsme všichni křehké bytosti. Zprvu vyoadáme jako silní a stateční, ale stačí aby nám někdo šáhl na naše životní lásky (rodinnu, kariéru) a je po nás. Ten film je tedy velmi obohacující a řekl mi toho opravdu hodně. Wajda ho natočil tak efektivním způsobem, že musí oslovit snad každého. Tady prostě nezáleží na to, jak se na filmy koukáte a co o nich víte. Tady jde o to jestli je vnímáte srdcem a ne pouze očima. Ten konec byl fakt silné kafe. Celý sál ztuhl a až chvilku poté, začal potlesk. Tohleto byl můj největší zážitek na LFŠ. Fakt. Jo a mimochodem, než hodíte hlas šáblému radikálovi Okamurovi anebo KSČM, pusťe si nejdřív tenhle film a pak si namočte hlavu do studené vody. Možná, že se pak proberete. To jen takový vzkaz pro (nulo)chytrolíny lidi na novinkách a idnesu. ()
Mé neojoblíbenější Wajdovy filmu jsou z prvé poloviny sedmdesátých let, od devadesátých letech se stále více věnuje palčivým místům polské bolševické historie. Zde je to doktrína socialistického realismu, která spolehlivě likvidovala všechny upřímné tvůrce: buď umřeli na úbytě, nebo přestali tvořit, nebo si navlékli plášť z odporné tkaniny kajícníků. Zajímavé, a snad i trochu zarážející je, že režisér při své kritice používá stejnou metodu, stejný realismus (na tom, zda socialistický nebo nějaký jiný, až tolik nezáleží). To, co si dovolil v oněch sedmdesátých letech "za bolševika", tomu se "za konzumu" už nepřiblížil. Přesto i jeho pozdní filmy mají vysokou úroveň (porovnejte s Menzlem nebo Jakubiskem), jsou strhující, a vždycky se v nich najde něco, co zaujme mimořádnou pozornost. Zde to nejspíš bude osud (možná až nadměrně hrdé) profesorovy dcerky a jejich vzájemný vztah, který je sice mnohem tenčí, ale také mnohem tužší, než u jeho studentů. Pozn. 1: Příliš nevěřím v tvůrčí sílu devadesátníků, spíš bych to bral jako kolektivní dílo polské kinematografie, jako společnou poctu slavnému režisérovi - též od neméně slavného Bogusława Lindy. Pozn. 2: Závěrečný boj (mortal kombat) profesora Strzeminského s plastovými manekýnami je skuteně vyvrcholením filmové narace. ()
Andrzej bol velikán, o tom žádná. Ale nie som si istý, či sa kriticko- historické filmy za posledné dajme tomu 4 roky, už stredoeurópskym divákom neprejedli. Mne teda určite áno. Radšej by som nejaký ľahší žáner, ktorý by kľudne nemusel byť ani s posolstvom. Viem, že mnohých naštvem, ale 28 rokov od pádu komunizmu sa mi zdá, že sa už o ňom povedalo všetko potrebné a je na čase sfilmovať súčasnosť, nie minulosť. Ale pozor, to nehovorím o dokumentoch - tie treba točiť, ale o hraných filmoch! To isté podľa mňa platí aj o filmoch o 2. svetovej. ()
Syrové a pravdivé od začátku až do konce. Mělo by být promítáno v rámci výuky studentům středních a vysokých škol, protože snahy o navrácení totalitních režimů s despoty v čele jsou nyní celosvětově velmi silné. Poklona panu Lindovi za jeho náročný herecký výkon, který zahrnoval ztvárnění hlavního hrdiny fyzicky výrazně hendikepovaného. Wajda bez kompromisů, čestné ukončení jeho tvůrčího života. ()
Vyborne natoceny zivotopisny film o polskem umelci Wladyslawovi Strzeminskim a jeho povalecnem ustupu ze slavy a uznani az po jeho zivoreni. Klobouk dolu pred Wajdou, jaky skvely film dokazal v devadesati letech natocit. Ponura atmosfera, pocit bezvychodnosti a slusna vyprava. Dobre herecke vykony v cele s vynikajicim Lindou. ()
Tento životopisný snímek vyprávějící o avantgardním polském malíři Wladyslawu Strzeminském mě jen utvrdil v přesvědčení, jak důležité je, že komunisté byli před více než třiceti lety v zemích Východního bloku odstaveni od moci. Jejich nadvláda nicméně i přesto stihla napáchat zničující škody. Z té totální destrukce jedince a jeho osobnosti, potažmo celé společnosti, na níž film Andrzeje Wajdy poukazuje, opravdu mrazí. (75%) ()
V prípade ODRAZOV sa núka námietka, že osud výnimočného avantgardného umelca by nemusel byť stvárnený tou najtradičnejšou možnou naratívnou aj formálnou metódou, ale s ohľadom na požehnaný vek režiséra sa to dá vnímať aj ako jeho memento. Extrémne predvídateľný dej môže pôsobiť nudne pre tých, čo už vedia, ale takisto byť novým pre tých, čo nie (mladých), alebo potrebným opakovaním pre starších (zábúdajúcich, zľahostajnelých...) S ohľadom na Andrzeja Wajdu je jeho dielo natočené tesne pred smrťou odkazom, strohým výkričníkom toho, čo hovoril celou svojou dlhou filmárskou dráhou a zároveň vyjadrením umeleckého presvedčenia, potreby tvoriť a robiť to slobodne, a to práve od významného autora, ktorý - podobne úporne ako hrdina jeho posledného filmu - to robil až do svojho posledného okamihu. ()
Příběh vzdorujícího člověka drceného režimem byl zpracován už tolikrát, že bez nějaké přidané hodnoty je sám o sobě už docela nudný. Tuto přidanou hodnotu ale Mžitky postrádají. Nerad bych jakkoliv umenšoval utrpení statisíců lidí jako Strzeminski, ale ten film je prakticky skoro až instruktážním videem z učebnice tajné policie - rebela vyhodit z práce, vykázat z veřejného života, nechat živořit. Všechno jde jak na drátkách a všechno jsme to už viděli. Strzeminski s patosem Polsku vlastním otevřeně vzdoruje a potom se až naivně pohoršuje nad následky. Emoční rovina filmu je prostě nesmírně prvoplánová a povrchní. Mladý student nucený okolnostmi veřejně hlasovat proti svému svědomí dovedl v 15 sekundách vzbudit větší emoce než Strzeminski za celý film. Ve výsledku Mžitky neurazí, ale ani nepotěší. ()
"V umění a lásce ze sebe můžete vydat jenom to, co už v sobě máte." Co ze sebe ve svém posledním filmu v téměř devadesáti letech vydal Andrzej Wajda, je vskutku obdivuhodné. O polském malíři Wladyslawovu Strzeminskim jsem toho až do dnešního dne nevěděl prakticky nic. Po zhlédnutí tohoto filmu vím myslím dost. Dost na to, abych mohl Polákům tiše závidět, že měli mezi svými umělci takovou osobnost. Muže, který si do posledního dechu udržel svou uměleckou i názorovou integritu. Doba, kdy se vyhlašovalo, že "umění bez příměsí ideologie je nepřátelské pracujícímu lidu," nebyla asi pro žádného umělce úplně jednoduchá. Své by o tom mohl vyprávět třeba hudební skladatel Dimitrij Šostakovič (velmi doporučuji knihu Svědectví paměti Dmitrije Šostakoviče od Solomona Volkova). Přesto ona syrová Wajdova výpověď o tom, jak jednoruký a jednonohý Strzeminski díky svému přesvědčení, že "malíř by měl svá díla tvořit v souladu se sebou samým" postupně přichází vlastně o všechno, to byla pro mě silná káva. "Bylo by lepší, kdyby Vás srazila tramvaj"... ()
Rozpouští. "Štace" intelektu štětce. Barvoslepí. Ponižující ekipa, žíravina umění zvrácené moci. Mží na žití, okamžiky rtuti. ()
Související novinky
43. Letní filmová škola začíná 28. července
Největší prostor bude věnován švédské kinematografii, na kterou se zaměří blok Fokus. Ze Švédska přijedou také významní hosté: svou retrospektivu na LFŠ uvede Tarik Saleh, k němu se přidá i jeden z… (více)
"Paobrazy" jsou esteticky vytříbeným filmovým dílem, v němž si Andrzej Wajda buď sype popel na hlavu, anebo se pokouší zbavit studu ze svého pocitu provinění. Nejde tu o životopis Władysława Strzemińskiho, byť se o životopisná data film opírá. Cílem je vylíčit zhoubný nádor - polskou formu stalinismu - na život a jeho potencionální nadšení, avšak schází tu hlubší niterný prožitek. Zachovány jsou jen zkratky vášní, pudů, vztahů, ale i dějů. Wajda rutině vyjevuje střety z krutých zkušeností lidských dějin, vrhá je bez okolků přímo až doprostřed esteticky ladných obrazových expozic Paweła Edelmana, avšak ďábla tím nevyvolá. Obrazy jsou tedy tím nejhodnotnějším z filmu, jsou inspirovány nejen výtvory Władysława Strzemińskiho, ale též plastikami a tou abstrakcí nekonečného prostoru Katarzyny Kobro. Sám Strzemiński se proslavil především unismem, na což je tu učiněna i narážka, tento směr potom sám uzavřel svým vrcholným dílem "Unistická kompozice 14" v roce 1934, a hned poté začal malovati krajinky, v letech 1948 a 1949 se dokonce pokusil o sblížení avantgardy se socialistickým realismem, a to cyklem solárních paobrazů. Unismus využíval i číselné propočty pro kompozici, jakýsi časoprostorový rytmus, a ovlivnil díky tomu sochařství, architekturu, hudbu a poezii. "Komunistické vítězství" ve východním bloku bylo jednoznačně devastující, o tom nemůže být pochyb, sám Wajda se na socialistickém realismu podílel, ta dobu mu dala příležitost, již dokonale využil (a později se od ní dokázal odpoutat), a pokud budu jízlivý, tak Wajda v Lodži (za svého studia) prožil smutný pád velikého malíře až "k jeho smrti hladem", aniž by se proti tomu postavil. Hrdinou Wajdova posypání se popelem je Władysław Strzemiński (dobrý Bogusław Linda), i když o boji proti komunistické straně nemůže být řeč, jde o osobní odpor, jde o uměleckou víru a předpoklady. A byť je jeho zhoubným nádorem vláda komunismu, šlo by vše aplikovat i na jiné politické děsy (ne nadarmo se tu zmiňuje Piłsudski). Z dalších rolí: bezhlavě a dalo by se říci "osudově" zamilovaná studentka výtvarné školy Hania Borowska (Zofia Wichłacz), umělcova osamělá dcerka Nika Strzemińska (Bronislawa Zamachowska), umělcův dávný kamarád, slavný básník a poválečný diplomat ve Švýcarsku Julian Przyboś (Krzysztof Pieczyński), režimu poslušnější ředitel moderního umění v Lodži Madejski (Mariusz Bonaszewski), ten nechvalně proslulý ministr kultur - byť jím byl až v letech 1952 až 1956 - Włodzimierz Sokorski (Szymon Bobrowski), za svou "zradu" pak pomáhající student výtvarné školy Roman (Tomasz Wlosok), v režimu správně uvědomělý rektor výtvarné školy Rajner (Aleksander Fabisiak), či ta mocná síla na výtvarné škole, a nejen tam (Andrzej Konopka). "Paobrazy" jsou estetickou kompozicí časoprostorového unismu a taktu nekonečnosti, obdoby lidské nesmrtelnosti. Drama z období stalinského marasmu strhující není, i když je posmutnělou připomínkou z historie člověka (ale ten je stejně nepoučitelný, takže dějinné zkušenosti se víceméně stále opakují). () (méně) (více)