The Junk Shop
Režie:
Juraj HerzKamera:
Rudolf MiličHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Václav Halama, František Ketzek, Bobina Maršátová, Libuše Palečková, Jan Vlček, Olga Novotná, Antonín Dimitrov, Ivana Klíčníková, František Pelikán, Věra Pokorná, Václav Soldát, Karel Veselý (více)Obsahy(1)
V 60. letech byl Bohumil Hrabal mimořádným inspiračním zdrojem pro začínající filmaře - ani Juraj Herz nebyl výjimkou. Pro svůj středometrážní debut si zvolil bizarní příběh odehrávající se ve sběrně starého papíru. Hrdinou je tam svérázný výkupčí, jenž se stává svědkem všelijakých trapných i dojemných příhod. Režisér již tady osvědčil smysl pro bizarní nadsázku a morbidní zaujetí, naznačené již samotným názvem. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (87)
Nemohu si pomoci, ale schází tomu výraznější děj. Jako celovečerní film je to víceméně nanic, mnohem konzistnější by bylo původní zařazení mezi povídkový tryptich Perličky na dně. ()
Nikdy jsem nikoho ze zde účastněných herců neviděl, nebo si to aspoň nepamatuju. Halama je skvělý, a stejně tak Ketzek. Každému tahle hrabalovina vonět nebude, ale ten jeho slepenec z životní filosofie a moudra z toho čpí hodně daleko. Nic se tam neděje, ale v porovnání s francouzským pokusem Věry Caïs se tohle nedá srovnávat, Halama zkrátka Noireta přehrál. ()
Stejně jako u Fádního odpoledně se mi i tato "vyloučená" část Perliček na dně líbí víc než samotné perličky. Je ovšem pravda, že Surovosti mají svou o něco delší stopáží lepší předpoklady být skutečným plnokrevným příběhem a ne jen zdobnou miniaturou. To ovšem není jediná odlišnost. Herz zjevně nechce civilně a bez příkras zachycovat reálný život. Nebojí se stylizace a nadsázky, rád si vypomůže kolážovitou střihovou zkratkou, pracuje s fragmenty dějů aniž by je vysvětloval či dopovídal, jeho líčení má také vyšší tempo než povídky z Perliček. Celek je filmovější a svou stylizací rozhodně bližší Hrabalovu pojetí a to paradoxně proto, že s předlohou pracuje poměrně volně... PS: při scéně rozřezávání barokních soch by se ve mě krve nedořezal. Kolik sochařských skvostů skončilo v kamnech kostelníků? Radši ani neuvažovat... ()
„Nejlepší film je, kterej dá osm pytlů papírků, a nejhorší, kterej dva.“ Platí-li tato přímá úměra, pak je Herzův debut aspoň na deset pytlů, nebo aspoň na pět hvězdiček. Jednoduše zarámovat a pozlatit, neb ta hrabalovská poetika je sice podaná groteskně, ale věrně odráží realitu života a svět, který je plnej podivných krás a jeden život na to nestačí.. Vedle sběrných surovin, kde se odehrává podstatná část příběhu, se prostředí přesouvá ještě do hospody a do kostela. V hospodě Hanťa (Václav Halama) dokáže opít všechny přítomné svým pábením, když ve zkratce odvykládá román z červené knihovny. U kostela se pak podílí na vytváření „padlých andělů“. Příběh, který v závěru spěje k filozofování, skvěle podkresluje Liškova hudba. ()
Jedním slovem nádhera. A je mi jedno, jestli za to může více Hrabal nebo Herz. Snad i nejlepší hrabalovská adaptace, co jsem viděl. Ústřední dvojice Haňťa/jeho šéf je VYNIKAJÍCÍ! Z toho filmu doslova čiší život. ()
Bizarní - nejlepší povídka filmu Perličky na dně je ta, kterou z ní vystřihli... ()
"Když se kouknete z jedné strany, tak je tam o 5 kilo víc, když se kouknete z druhé strany, je tam o 5 kilo míň" to je jedna z nejlepších hlášek z filmu, a mě velice sedí i na celkové ohodoncení. Z jedné strany se zdá, že to je nejlepší hrabal, vše je skvěle našláplé a zábavné, na druhou stranu je to na konci docela nuda a konec je nemastný neslaný. Ale doporučuju, čas to nijak nesežere a příjemně to pobaví. ()
Všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo. Tak tohle je na mě trochu moc. Bohnice hadr. Hrabala jsem nikdy nemilovala. Příběh odehrávající se ve sběrných surovinách, no, to je teda kauf. Asi šedesátá léta v tomhle případě nechápu. Můžu se jenom pousmát. Asi jsem ignorant. ()
Musím přiznat, že jsem po celý krátký film přemýšlel, jak člověk, který natočil něco natolik úžasného, byl někdy ve své kariéře schopen klesnout k nečemu takovémuhle? Možná jsem to nepochopil, ale možná tam také co k chápání nebylo, je to přeci jenom Hrabal. A obsazení hlavního hrdiny nějakým retardou s kozím smíchem z pohádek? Myslím, že by filmu vážně nepomohla ani poloviční délka. ()
Výborné zpracování povídky " Baron Prášil " od Bohumila Hrabala, která měla být součástí povídkového filmu Perličky na dně, ale už se nevešla a promítala se jako samostatný film. Juraj Herz krásně zachytil hrabalovskou atmosféru a nechal zahrát neherce, kteří podtrhují bizarnost příběhu, kterému kraluje " lakýrník " Hanťa. Zdeněk Liška jako hudební skladatel opět snímek dovedl k dokonalosti. ()
Nebýt "ztraceného konce" mohla to být nejlepší povídka Perliček. ()
7/10 Byt to o par minut kratsi, tak je to plny pocet ()
Vskutku šťastná povaha tenhle Hanťa. Velmi milý, úsměvný, i když místy moc ukřičený film, ve kterém už si režisér zkoušel určité postupy, které potom naplno použil ve svých slavnějších dílech. ()
Vrcholně nesympatičtí herci, téměř nulový děj. Snad jenom ten chlapeček, který se ztratil v obrovské hromadě papíru, mne zaujal. ()
Docela zklamání. Vůbec mi to nesedlo v čele s panem Halamou. Ocenit můžu jen originalitu. Zlatej Spalovač.... ()
Narodil se nám Herz vážení. ()
4* Hezký středometrážní film s výběrovými figurkami skoro jako z panoptika. Téma je typicky hrabalovské, tak by to mohlo jeho fanoušky potěšit. Debut se Herzovi povedl a já si tuhle taškařici lidových vrstev na ty 4 hvězdičky rozhodně užil. Nemusíte čekat až se to objeví v televizi a zkoukněte to tady [ PŘÍBĚH: 1 /// ATMOSFÉRA: 3 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 2 /// ART: 0 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] ()
Maminko, ve sklepě Vám lisujou Pepíčka! ()
Hrabal postižen se vším všudy: ukecaný, nicneříkající, filosofující, nízký i vysoký, krásný i ošklivý, zadumaný, smutný, skotačící. Proud vyprávění nepřerušen, ať již samotným neumlkajícím tokem řeči, tak tempem, jakým je film vyprávěn, stylem, jakým je film vyprávěn, kamerou, jíž je nasnímán a hudbou, která jej doprovází. Samozřejmě, že to nebere za serdce jako Menzel, na druhou stranu je to autorovi předlohy daleko blíž. U Menzla se povětšinou nalezne postava, jež je ryze hrabalovská, zde máme co dočinění s hrabalovskou esencí. Uf! A je to... ()
Související novinky
Juraj Herz 1934 - 2018
V neděli zemřel režisér, scénárista a herec Juraj Herz. Jeden z hlavních představitelů československé nové vlny vystudoval fotografii na bratislavské UMPRUM, následně režii a herectví na loutkářské… (více)
Sběrné suroviny, co je to za chrám moderní doby? Jaká mše se zde slouží a kdo ji celebruje? Je to místo spasení starého papíru, nebo se snad při tamní eucharistii proměňují myšlenky, ideje shledané kýmsi domněle odpovědným nepotřebnými, nečitelnými? Hrabalovy texty i Herzův film, který je jejich užaslým zrcadlem, tyto otázky navozují jaksi „mimochodem“, na okraj války gest a slov, která poutá pozornost jako zmrzačený úd, jako čerstvé zbořeniště. Čím to, že v asambláži odložených věcí, nacházíme takové kouzlo? Je to snad vysokou koncentrací těch „malých duší“ (jak by řekl Francis Jammes)? Anebo snad všechno to ohmatání stvrzuje opravdovost, skutečnost, nenapodobitelnou dřeň prožitosti? Proti níž bledne výsostné umění minulých století jako pouhá imitace, jako nezdraví příbuzní krášlící svou slabost mdlými barvami… Co člověka žene na smetiště? Myslím na Václava Navrátila: „Všechny vznešené záležitosti mohou být zvulgarizovány; zesměšněny; stávají se důvodem ke studu. Je to osud lásky, osud snění, osud vědění, ba i šlechetnosti. Proč? Protože záležitosti nejvznešenější bývají též záležitostmi nejvnitřnějšími. Naprostá niternost způsobuje u slabších povah pocit osamocenosti. Ten vede k bázni a ke studu. Lidé se stydí za to, v čem jsou úplně sami. Nestydí se za to, co sdílejí veřejně s ostatními.“ A dál si kladu otázku za otázkou, loupám cibuli té záhady; protože to opravdu není snad jen kouzlo nostalgie po špíně jiných dekád, kdy jsme se ještě nemuseli dusit dýmem dneška a dávit vakuum aktuálních vteřin. Je tedy tím motorem, pohánějícím nás do bran periferijních baráků, do letních skladů s masopustními maskami a vousisky svatých Mikulášů či Dědů Mrázů, do ráje nepotřebnosti strach ze samoty našich vlastních niter, ostudně pravých? Touha po pospolitém přežívání? Anebo znovu: šok z grotesky, který vyvane bez následků? A znovu vzpomínám na Václava Navrátila: „Avšak stalo se osudem této doby, že hledáte tajemství a sen právě v této kouzelné všednosti, ve všednosti nejvšednější. V mracích všedního poledne. Na bezvýznamných domech. Na každodenních stromech. V unaveném rachotu letadel. Ano, není potřeba to zapírat, víme to všichni dobře. Máte nějaký tajný a unavující pocit úzkosti. Nemáte odvahu slavit svátek. Proto slavíte všední den. Tam hledáte mýty. Ale podaří se tento únik do všednosti? Nebude rušen zevními zásahy? A najde se někdo, kdo tam dovede skutečně najít mýty?“ Ano, tak přeci jen je to tak: každý stejnými dveřmi vstupujeme do jiného světa. Věděl jsem, že ty přízraky, které tam vidím doutnat, jsou opět jen střepy zrcadel odrážející cosi, co hledám pokaždé jen v sobě. Tak znovu: Hrabalova sběrna je světem obráceným naruby, tedy světem, jaký skutečně je. Jako na Atgetových fotografiích nacházím půvab nahodilých seznámení v pařížských výlohách i zde mne překvapuje ona zdánlivá nezáměrnost, s níž vyhřezávají z beztvaré masy odložené skutečnosti jednotlivé její segmenty, tu kus těla, tu šatu, tu myšlenky. Zatímco vnější svět utíká do front obchodů, zde se ruce noří do podvědomí samého, do něčeho, co bylo raději odneseno z domu, aby to nepřekáželo rychlému pohybu mezi zdmi, které hrozí propustit cizí oči – a tedy i cizí smích (takový, který se rozeznívá nad pravopisnou chybou v milostném dopisu). Ta opravdovost není zdánlivá, ale stejně tak jí nelze upřít té porcované historii. Jazykem skvrn nemluví jen zdi sběren, ale i chrámy. Snad proto se nakonec vše schází, aby to dosloužilo v nějakém groteskním, vysmívaném přepravišti… Každopádně smějeme-li se spolu, smějeme se každý něčemu jinému. Stejné je to s pláčem, láskou a vztekem. () (méně) (více)