poster

Sběrné surovosti

  • anglický

    The Junk Shop

Krátkometrážní / Komedie / Podobenství

Československo, 1965, 31 min

  • easaque
    ****

    4* Hezký středometrážní film s výběrovými figurkami skoro jako z panoptika. Téma je typicky hrabalovské, tak by to mohlo jeho fanoušky potěšit. Debut se Herzovi povedl a já si tuhle taškařici lidových vrstev na ty 4 hvězdičky rozhodně užil. Nemusíte čekat až se to objeví v televizi a zkoukněte to tady [ PŘÍBĚH: 1 /// ATMOSFÉRA: 3 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 2 /// ART: 0 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ](8.4.2016)

  • swamp
    ****

    Hrabal byl v šedesátých letech zkrátka in, je dodnes, a to jak knižně, tak filmově. Začínal s ním i Juraj Herz, a rozhodně si na něm zuby nevylámal, ba naopak. Jedná se o precizně zvládnuté středometrážní dílko, které svým nehereckým obsazením, humorem a prostředím opravdu navozuje atmosféru Hrabalových povídek.(2.5.2007)

  • vypravěč
    ****

    Sběrné suroviny, co je to za chrám moderní doby? Jaká mše se zde slouží a kdo ji celebruje? Je to místo spasení starého papíru, nebo se snad při tamní eucharistii proměňují myšlenky, ideje shledané kýmsi domněle odpovědným nepotřebnými, nečitelnými? Hrabalovy texty i Herzův film, který je jejich užaslým zrcadlem, tyto otázky navozují jaksi „mimochodem“, na okraj války gest a slov, která poutá pozornost jako zmrzačený úd, jako čerstvé zbořeniště. Čím to, že v asambláži odložených věcí, nacházíme takové kouzlo? Je to snad vysokou koncentrací těch „malých duší“ (jak by řekl Francis Jammes)? Anebo snad všechno to ohmatání stvrzuje opravdovost, skutečnost, nenapodobitelnou dřeň prožitosti? Proti níž bledne výsostné umění minulých století jako pouhá imitace, jako nezdraví příbuzní krášlící svou slabost mdlými barvami… Co člověka žene na smetiště? Myslím na Václava Navrátila: „Všechny vznešené záležitosti mohou být zvulgarizovány; zesměšněny; stávají se důvodem ke studu. Je to osud lásky, osud snění, osud vědění, ba i šlechetnosti. Proč? Protože záležitosti nejvznešenější bývají též záležitostmi nejvnitřnějšími. Naprostá niternost způsobuje u slabších povah pocit osamocenosti. Ten vede k bázni a ke studu. Lidé se stydí za to, v čem jsou úplně sami. Nestydí se za to, co sdílejí veřejně s ostatními.“ A dál si kladu otázku za otázkou, loupám cibuli té záhady; protože to opravdu není snad jen kouzlo nostalgie po špíně jiných dekád, kdy jsme se ještě nemuseli dusit dýmem dneška a dávit vakuum aktuálních vteřin. Je tedy tím motorem, pohánějícím nás do bran periferijních baráků, do letních skladů s masopustními maskami a vousisky svatých Mikulášů či Dědů Mrázů, do ráje nepotřebnosti strach ze samoty našich vlastních niter, ostudně pravých? Touha po pospolitém přežívání? Anebo znovu: šok z grotesky, který vyvane bez následků? A znovu vzpomínám na Václava Navrátila: „Avšak stalo se osudem této doby, že hledáte tajemství a sen právě v této kouzelné všednosti, ve všednosti nejvšednější. V mracích všedního poledne. Na bezvýznamných domech. Na každodenních stromech. V unaveném rachotu letadel. Ano, není potřeba to zapírat, víme to všichni dobře. Máte nějaký tajný a unavující pocit úzkosti. Nemáte odvahu slavit svátek. Proto slavíte všední den. Tam hledáte mýty. Ale podaří se tento únik do všednosti? Nebude rušen zevními zásahy? A najde se někdo, kdo tam dovede skutečně najít mýty?“ Ano, tak přeci jen je to tak: každý stejnými dveřmi vstupujeme do jiného světa. Věděl jsem, že ty přízraky, které tam vidím doutnat, jsou opět jen střepy zrcadel odrážející cosi, co hledám pokaždé jen v sobě. Tak znovu: Hrabalova sběrna je světem obráceným naruby, tedy světem, jaký skutečně je. Jako na Atgetových fotografiích nacházím půvab nahodilých seznámení v pařížských výlohách i zde mne překvapuje ona zdánlivá nezáměrnost, s níž vyhřezávají z beztvaré masy odložené skutečnosti jednotlivé její segmenty, tu kus těla, tu šatu, tu myšlenky. Zatímco vnější svět utíká do front obchodů, zde se ruce noří do podvědomí samého, do něčeho, co bylo raději odneseno z domu, aby to nepřekáželo rychlému pohybu mezi zdmi, které hrozí propustit cizí oči – a tedy i cizí smích (takový, který se rozeznívá nad pravopisnou chybou v milostném dopisu). Ta opravdovost není zdánlivá, ale stejně tak jí nelze upřít té porcované historii. Jazykem skvrn nemluví jen zdi sběren, ale i chrámy. Snad proto se nakonec vše schází, aby to dosloužilo v nějakém groteskním, vysmívaném přepravišti… Každopádně smějeme-li se spolu, smějeme se každý něčemu jinému. Stejné je to s pláčem, láskou a vztekem.(18.3.2011)

  • suicide
    ***

    Musím přiznat, že jsem po celý krátký film přemýšlel, jak člověk, který natočil něco natolik úžasného, byl někdy ve své kariéře schopen klesnout k nečemu takovémuhle? Možná jsem to nepochopil, ale možná tam také co k chápání nebylo, je to přeci jenom Hrabal. A obsazení hlavního hrdiny nějakým retardou s kozím smíchem z pohádek? Myslím, že by filmu vážně nepomohla ani poloviční délka.(21.2.2009)

  • czejny
    ****

    Velkým plus pro Juraje Herze je ten fakt, že ve své prvotině dokázal na plátno převést typického Hrabala. Hned z několika prvních záběrů je jasné, oč tu kráčí. Vysmátý Hanťa je pánem sběrného dvora. Svými historkami baví všechny kolemjdoucí a skrze ty svý tři zuby mu sálá radost. Takový je Hrabal, jehož dílo zhmotnil Juraj Herz. O kvalitách obou pánů není pochyb a Sběrné surovosti je hodně zdařilá prvotina.(17.1.2009)

  • - Juraj Herz dostal nabídku k režii poté, co se na Barrandově zapsal jako výborný pracovník pomocné režie u režisérů Zbyňka Brynycha a Jána Kadára. (mchnk)

  • - Režisér Herz se scházel s panem Hrabalem a psali spolu scénář. Ve sběrně, ve které se snímek odehrává, skutečně Bohumil Hrabal pracoval celých 7 let. Pracoval zde hlavně kvůli tomu, že měl díky této práci zdarma spoustu knih. (mchnk)

  • - Protože tato Herzova povídka po konečném sestříhání ve výsledku o jednu minutu přesáhla povolenou stopáž 30ti minut, nebyla zařazena do konečného filmu Perličky na dně (1965), pro který byla původně určena a byla promítána samostatně. Jelikož byla v kině zařazena před německou detektivkou, paradoxně ji nakonec vidělo víc diváků než samotné Perličky na dně. (LadyPupu)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace