Straka v hrsti

Po v celém vesmíru nedostižném Vorlově Kouři druhý objevený údajně kultovní film, o jehož existenci jsem neměl tušení. Navíc další krásný exponát do čsfd sbírky půvabně podhodnocených filmů. A vůbec, už mám toho dost, slavnostně se zavazuji, že už nikdy u žádného filmu z mé rodné Husákovy éry nenapíšu tu blbost „na tehdejší dobu výjmečné (vynikající, neuvěřitelné atp.)“. Tedy Straka v hrsti: „Já to o perlové masti taky slyšela. V jedné písničce. Že má zázračnou moc.“ Než začnu, přečtete si komentář rarohův, ať víte, o čem je řeč. Hlavně vy, kteří tomu dáváte jednu hvězdu z milosti (nebo „za skvělou muziku“), protože jak to tady čtu, tento film je opravdu perla sviním. (Kdežto ti, jejichž zdůvodnění vlastního nízkého hodnocení by mohlo být přínosem, žel mlčí.) Pěkný ideový posudek přičinil Romadoor (jenž se může pyšnit nejlepším sluchem z celé čsfd), Terva příhodně upozorňuje na 84. min. (navíc viz skalní malbu 43:35, z opačných motivů pak stylizovaný negativ vlajky USA 10:38 a velmi dráždivý, byť dle googlu a wikipedie nevinný červený nápis A2, který je prakticky to první, co ve filmu spatříme; stále se vyskytující písmena a číslice vypadají vůbec bez významu, připomínajíce šifry nějaké společenské hry, což se změní teprve právě v části kolem 84.min.: blood, force, moc, rape, fuck, sex, death). Garmon polemizuje s rarohem ohledně hudby, ke kteréžto diskusi se nemohu vyjadřovat. Vnímám to asi podobně jako mchnk, protože jakkoli ve mně hudba Pražského výběru bůhvíjaké nadšení nebudí, tak z toho, že zde zní právě tato (a nikoli jiná), jde velká síla; tato hudba, děj velmi zdařile ilustrující, spoluvytváří (nehledě na její dobovou diverznost) náladu škaredého vždymoderního věčného středověku, v níž se celý film nese. Náladu, která někoho svádí k nesmyslnému označení „postkatastrofický“ (také tu čteme slova jako „apokalypsa“ nebo „Mad Max“; kdybych to chtěl brát vážně, mohl bych tu proti Mad Maxovi mávat třeba Sedmou pečetí). Ne, toto je film intracivilizační nebo řekněme katacivilizační. Je to situace permanentního civilizačního rozkladu až rozvratu, základního praúpadku, který se nemůže projevovat než právě jako jedna podstatná (současná, nikoli následná) stránka jakékoli zavedené rozvinuté kulturní společenské integrace, i kdyby se Platón stavěl na hlavu (právem je ve filmu citován Aristoteles, ačli nejde o falzum zkaženého studenta). Pro komouše musela být Straka v hrsti šokem už z principu (nehledě např. na opěvování života „v tomto sadě rozkvetlém“ atd. atp.), mnohem spíše se však hodí do doby naší. Avšak pouhá aktuálnost či aktualizačnost by z tohoto filmu ještě nedělala tak výtečné dílo. On se totiž bez toho obejde. Ve své rádoby improvizované kvazidekadentní formě působí jako dokonalé (byť velmi nečekané) ztvárnění toho, co si tak asi představím pod pojmy „středověká satira“ nebo „jarmareční píseň“, zdůrazňuje jejich specifické kulturní zázemí i jejich universalitu. „Vizte tyto drahé masti, dovezené z jižních vlastí.“ (Když jsem u toho, je třeba opravit zde v obsahu chybné citování podtitulu prý „hra o lásce a nenávisti“. Nenávist v této hře nevidíme nikde, ani tam, kde ji můžeme předpokládat – v zobrazení civilizace tak zaujatém její vnitřní rozleptaností a bezcitností nemůže být pro něco tak citového a tak stmelujícího, jako je nenávist, místo. Ale čteme-li správně „hra o lásce a krutosti“, tak podtitul sedí, příhodnější by však bylo „hra o krutosti a lásce“.) Že kostýmy nejsou jen chaotickou manýristickou snůškou, je krásně patrné např. na kostýmu Heřmánkově (korunovaném předimenzovanou kšiltovkou), jímž tato postava zkaženého zhýralého studenta připomíná nějakou poloptačí figuru od Hieronyma Bosche. Naopak s kostýmy obou zlodějíčků (Donutil a kolega) srovnej kostým jejich kumpána vedeného na šibenici, lišící se od všech ostatních romanticky prostou elegancí, která této mlčící a do děje nijak nezasáhnuvší postavě propůjčuje úplně jiný charakter (něco jako Hynkuvilémejarmilo; a jeho jediného z celé bandy evidentně měla Straka ráda). O Suchařípově kožichu snad netřeba ztrácet slov. Od teď až do konce spoilery a citace. K postupu filmu: Úvodní titulková scéna je opravdový bonbónek a první nálož pro soudruhy: hromada smetiště, hýřivá skládka, a najednou na jejím vrcholu zříme jako na posvátném návrší preludovat známou problémovou, mocenskými kruhy a jejich aparátem nenáviděnou kapelu (tak, hra nikoli o nenávisti, nýbrž v nenávisti; navíc viz Romadoor, fakt to tam je slyšet!). K tomu se jako na spartakiádu začíná sběhávat nadšený dav (cože, samé máničky!). Objevuje se ptačí nestvůra nesoucí letce, přijíždějí motorizovaní jezdci. Závěr této předfáze je syrovější připomínkou předfáze slavné filmové adaptace muzikálu JC Superstar (s nímž vůbec patří Straka do jedné čeledi, pokud jde o výstavbu scény, kostýmní a postavovou strategii). Zatím ještě nevím, jestli se z toho vyklube něco zdatnějšího než milá kuriozitka. Ale sotva na to pomyslím, spustí frajerka (hlasem, který mohl být brán vážně jedině v osumdesátkách, přesto úchvatným) „poslyšte příběh velmi krásný“ (načež se okamžitě stává aktérkou začátku tohoto příběhu) a začíná být jasno. Připravuji se tedy na velmi krásný příběh. Následná expozice je naprosto pyramidální, jsme v tom, rovnýma nohama. Zdánlivě primitivní scénika v ohavné stylizaci sugeruje pitvornou verzi atmosféry pozdně středověké městské kultury, obohacené univerzální vnitřní cizotou. Přitom se Herz nezdržuje takovými zbytečnostmi, jako je reálný čas a prostor (či jejich náznak), všechno se odehrává tady, hned, otevřeně, prostě na scéně. „Zaplatím vám až večer, U kulaté kostky“. Základní expozice končí uletěním straky a Rubínovým pádem do noci (následně začíná klesat moje excitace; snad je to proto, že perla se ztratila z omezeného a kontrolovatelného prostoru někam do širého bůvíkam). Před samotné rozvinutí příběhu je však vložena důležitá a pro tento film netypická scéna (Rubín se Strakou v noci u ohně), která tématizuje spodní sdělení: skutečný vztah lze v tomto světě navázat jen v ústraní, v samotě, ve vyvrženosti (jakkoli zde zdánlivě máme opak vztahu, jakkoli se zde marně čaruje s nápojem lásky; sleduj však úvodní přizvání k ohni). Nezaměňovat s pozdějším nouzovým spolčením všech čtyř společenských outsiderů! Není náhodou, že právě v sousedství scény u ohně se poprvé setkáváme s trojicí herců. Onen spodní motiv je pak vynesen na povrch (a spojen právě s motivem herců) až v samotném závěru. Politicky je film poněkud spletitý. Máme tady svět, jemuž udává rytmus podvratně pitvorná Kocábova hudba, máme tady tupý dav (stejně středověký jako lidovědemokratický jakož i tržnědemokratický), který je ovšem tvořen jakoby samými hipíky a máničkami (pro soudruhy něco nestravitelného). Do toho rytíř Zima (mráz přichází odkud?) se svou loupežnickou družinou, která nejedním motivem zcela jednoznačně odkazuje na historickou realitu mocenské zvůle Třetí říše (a i zde variace: vypadají jako klasický „ZZ-top“ motorkářský gang). Ale pozor: nucené léčení (vnucované „dobro“) vystrašených měšťanů - mániček a jejich předstírané blaho vrací diváka do doby a země vzniku tohoto filmu, podobně jako předchozí vyhnání herců alias „temný středověk“. To máničkovské obyvatelstvo: Jejich nečekané a dějově nelogické vyvraždění, s šokantní stručností připomínající praktiky hitlerovských soldatesek, lze chápat až jako ztotožnění nacismu s Husákovým normalizačním režimem. Možná to přitahuji za vlasy, ale jsem přesvědčen, že jestli ne tvůrci, tak určitě cenzor to musel cítit stejně. Na druhé straně je pozoruhodné, že máničky zde nejsou idealizovány jako nějací blažení nositelé dobré lidskosti, ba dokonce zde ani netvoří zvláštní subkulturu, nýbrž představují univerzální masu populace. A co ti herci (mimochodem jakožto děd, otec a syn tvořící zde jedinou pokrevní a hlavně generační spojitost): Primitivní trojčlenná skupinka zcela na okraji společnosti, všemi oblíbení a všemi opovrhovaní, ještě kdesi na úsvitu čehosi, co by se mohlo nazývat dramatickým uměním, přesto havlovští neviditelní (a možná i nevědomí) „mocní bezmocní“ a bojovníci slova (mythos a logos), trojice nesoucí skryté lidství nekorumpované skrze věky – viz závěrečnou scénu. Vykročení ústřední dvojice s nimi tímto směrem přichází teprve poté, co je perla rozdrcena . („Perla se dá jenom prodat. Jinou moc nemá.“) /// Nemohu nepřipomenout můj milovaný Zločin v šantánu (Suchý+Šlitr, režie Menzel 1968). Ačkoli jde o dvě zcela odlišná díla, vykazují pozoruhodné shody. (Následují SPOILERY též k jmenovanému filmu a k filmu Hodný, zlý a ošklivý.) V obou filmech (Straka v hrsti a Zločin v šantánu) je zápletka vystavěna na ukradené perle (resp. perlách), kolem čehož se ustaví s okolím se potýkající ústřední čtveřice, složená ze dvou žen a dvou mužů: předně (stále mluvíme o obou filmech) dobrácky naivní, do jedné z obou žen zamilovaný hrdina, který je úplný ale úplný hňup, nepoužitelný v tomto světě (jakkoli blbý jak troky, není to však hňup karikovaný, nýbrž následováníhodný, ačkoli ve Strace se s ním, narozdíl od Zločinu, autoři neztotožňují; rozdíl je též v tom, že podaná charakteristika platí ve Zločinu pro oba mužské hrdiny, ve Strace jen pro Rubína), v úvodu působící coby věrný sluha u té druhé z hlavních (a prakticky jediných) ženských postav (přičemž tato postava je v obou filmech zpočátku v moci manžela a zároveň jaksi „z profese“ obletována a obdarovávána ctiteli). V obou filmech máme navíc nožem zavražděnou postavu pofidérního milovníka (cha! zde zhýralý student či mistr, tam eskamotér; rovněž zmíněný manžel v průběhu obou filmů umírá). Ten dobrý hňup ve finále obou filmů pak musí být, an visí, zachráněn svou milovanou (která se naopak vyzná). V obou filmech je zřejmé, že záchrana přichází příliš pozdě, ale v obou případech je závěr v tomto ohledu otevřeně matoucí. Oba filmy se nesou – každý svým způsobem - v silně politicky kritickém duchu, v obou případech jde o muzikál se zdánlivě béčkovou aranží (jestli slovo aranž znamená to, co myslím, totiž scéna, vzhled, „vizuál“, způsob herecké stylizace a tak), oba se zřejmě ve své stylizaci inspirují staršími díly světového filmu (to by však musel pojednat někdo znalejší). Z jiného soudku: v komentáři k filmu Hodný, zlý a ošklivý upozorňuji na fyzikální dokonalost procesu ustavení trojvazebného kruhu ve scéně na hřbitově, kdy na sebe titulní postavy vzájemně míří. Zde něco obráceného: trojsmečka herců-zvířat se v nebezpečí vždy semkne zády a boky k sobě, každý hledě na jinou stranu (zatímco agresor stahuje kruh; takto dokáží tito radikálně bezbranní i skrýt dva uprchlíky). Z dynamičtějších kompozic zaujalo třeba přebíhání dvojice zlodějíčků od jednoho „podnětu“ k druhému (přičemž každý následný podnět se ozývá na obranu předešlého: Straka – Rubín – Anděla). /// Výše zmíněná sugesce staré dobré pozdně středověké civilizace (byť její úpadkové stránky, byť s prvky nejen moderními a postmoderními, ale okrajově i klasicky novověkými) je podporována též jednak příležitostnou primitivně divadelní stylizovaností (viz třeba lichváře (Suchařípa) a Straku, objevivší se náhle v posteli vedle Anděly se Severinem) či karikaturně loutkovým projevem (tak zvláště paní Anděla, než je manželem vyhnána), jednak nekompromisností jazykové úrovně, nádherné ve své střídmosti, čisté ve své jarmarečnosti, jíž se tato hra vyznačuje. Už jen z toho posledního důvodu by mělo jít o film povinný pro žáky základních škol (pro žáky žurnalistických vošek je už totiž příliš pozdě). „Nechtějte šetřit na tomto léku, všechno vám nahradí na dlouhém věku!“ xxx „Mastičkáře jste neviděli? Toho babylónského.“ xxx „Pane! Vaše paní bude dnes v noci v nesmírném nebezpečí! V nesmírnějším, než tušíte!“ xxx „Nemysli si, že jsem nějaká bůhvíjaká. Kdyby byl můj muž doma, nikdy bych cizímu neotevřela.“ xxx „ -Jak se chytá taková straka? –Všelijak. Na dobré slovo, na to, co se třpytí...“ xxx „Já se zjevím! To se mám zamilovat do takového bambuly? Nikoho na tom světě nemám a takové neštěstí mě potká!“ „Ty jsi sirotek?“ „Nesahat! Di mi z očí, já tě nechci!“ „Hlavně že mě miluješ...“ „Nemiluju a nemiluju! (...) ty furdiáne, ty hajle (sic) , ty vyžero, ty mameloune jeden, ty jsi takovejhle chcapula, ty čamoure! Víš, co seš? Křapoul a valhuba seš! Cucfula seš a pazmeták! Takovej náplava, takový tajtrvidlo! Takovej voropás (sic?)! Ty sis na mě chtěl políčit, ty piďochu? Taková chuděra ještě nejsem, abych s takovým cuchnou musela, s takovým kaziskokem a chvístáčkem, ty vyšmejdo, ty dřevouchu, ty zube vytrhlej!“ Pravda, ono to v prázdném sále tak nevyzní. K tomu jest ovšem poznamenat, že všichni herci, přinejmenším všichni v důležitějších rolích, nejenže spolu s komparsem dokonale využili příležitosti vyblbnout se v něčem, co stojí za to, ale také podávají všechny skvostné dialogy a řeči vynikajícím, přiléhavým, živým a barvitým přednesem. S tím zřejmě souvisí i fakt, že je to pro mne snad první viděný český film s česky předabovanou postavou, v němž tato obvykle velmi rušivá skutečnost není znát. Co se ochutnávky týká, tak obě (resp. všechny tři, včetně dabérky) herečky dokonalé, skvostný Suchařípa, v neobvyklé poloze famózní Hrušínský, velmi trefní Heřmánek, Donutil a další. Ale největší parádička je vlasatý (!), zpívající (!!) a pařící (!!!) Rösner. Krásně ambivalentní scéna rockového nářezu prodeje perlové masti (bezprostředně následovaná pohledem na démonické figury v pusté krajině) je vrcholem, pokud jde o společenskou provokaci filmu (jakkoli to není scéna v tomto ohledu nejostřejší). A závěrečná slova filmu jako poslední pozdrav cenzorům: "To jsou jenom herci!" Slabší místa bych našel, ale jde o zanedbatelné drobnosti, které vzhledem k celku rozhodně nemají váhu hvězdičky (a k nimž určitě nepatří např. „Najdi si něco jiného. Svět je plný lidí.“ „Žádné nevidím.“). Spojení Přidal (1) + Herz a výsledný tvar (2) + na pozadí hudby Pražského výběru vyvádějící smečka populárních herců a komparsistů (3) mi strukturou těchto tří prvků připomíná spojení (v naznačeném pořadí!) Kainar (1) + zhudebnění Kuřete v hodinkách (2) + ti chlapci, co to zhudebnili a hráli (3). Tohle bych si chtěl představovat pod pojmem kultura. (22.10.2012) (méně) (více)