Naprostí cizinci

Vzpomněl jsem si na dialog se sitcomu Black Books: "Pamatuješ si, kdo na té večeři všechno byl?" "Nevím. On a nějací jeho známí. Takovej ten typ lidí, co se dokáže šest hodin bavit o salátu." Čímž nepřímo vystihl problém Naprostých cizinců. Ty postavy mi byly naprosto ukradené. Krom jediné světlé výjimky jde jen o nezáživný sraz pokrytců z italské vyšší střední třídy, jejichž standardními tématy je jídlo, pití, dovolená, zdraví a vztahy ostatních. Co se pak těmto dvounohým katalogům ELLE přihodí jako důsledek jejich vlastní znuděnosti a rozežranosti je srdečně jedno. Co taky s nimi. Navíc je to celé naprostá divadelní hra, kde filmový formát nepřináší naprosto nic navíc. Za opravdovou trpkou tragikomedií, která umí formálně pracovat s omezeným prostorem jednoho bytu, bych vás spíš rád pozval na párty k Hajduovým v Rodinném štěstí. (28.07.2017)

Kolik toho vlastně víme o svých nejbližších? A kolik toho o nich vůbec chceme vědět? Naprostí cizinci jsou na první pohled obyčejná konverzačka s nápaditým prvotním impulzem, který z počáteční dětinské hry pomalu ale jistě vykrystalizuje až do hutného dramatu, ve kterém každá další zpráva nebo telefonát může obrátit domnělou realitu o sto osmdesát stupňů. Každé další odhalení se snaží trumfnout to předešlé a soutěž o pokrytce roku běží na plné obrátky. Snímek nabízí několik překvapivých, ale i emocionálně silných momentů (staroušci na balkóně), ale to největší překvapení přichází až na konci. Mrazivě humorné až humorně mrazivé! (21.03.2020)

Konverzačka ostrá jako břitva s nápaditým koncem. A je to film o tom, jak za málo peněz získat hodně muziky. V jednom bytě se pár přátel začíná pomalu smažit pod tíhou postupně odhalovaných tajemství a lží. Atmosféra graduje, a i když nepostrádá hodně vtipné scény, je to drama charakterů. Zatímco Měsíc na obloze překrývá stín zatmění, dosavadní přátelé (ne)dobrovolně vynášejí na světlo své vlastní temné stránky. Tady se scénář hodně povedl a civilně hrající herci ho ještě umocnili. /18. 8. 17./ (18.08.2017)

Partia kamarátov sa na spoločnej večeri rozhodne, že vyložia karty na stôl. Teda pardon, svoje mobily. A nič z toho, čo sa na nich v ten večer príjme nezostane utajené. Že je vám už teraz jasné ako to dopadne? No a čo, o to tu v podstate nejde. Užívajte si hodinu a pol perfektnú konverzačku, ktorú vám poskytol možno tak Carnage a ešte zopár filmov. "Nechcem, aby sme dopadli ako Barbie a Ken. Ty celá prerobená a ja bez gulí." Tak takýchto skvelých hlášok je tam neúrekom. Najviac som sa pobavila pri výmene dvoch mobilov a že to nebude múdry nápad mi došlo hneď. Top scéna je citlivý a inteligentný rozhovor otca s dcérou, pri ktorom vám rastie guča v hrdle. Poslednú pol hodinu už ide úplne do tuhého a vy sa bojíte ako to celé dopadne. Pretože ľudia sú veľmi krehkí a niektoré čierne skrinky proste nikdy netreba otvárať. Opäť sa len potvrdilo, že niečo, čo navonok pôsobí dokonale je vo vnútri hnilé a že ten, čo najviac podozrieva je práve ten, čo skrýva najviac tajomstiev. (07.06.2017)

Tomuto filmu som sa dlhšie vyhýbal preto, lebo som sa obával vykrádačky už zmieňovaného Slova, pričom tvorcovia asi usúdili, že ten film videlo málo európanov, tak si to môžu dovoliť. Našťastie som sa mýlil, i keď tých styčných prvkov je vrátane námetu viac. Lenže Uplní cudzinci si s divákom hrajú omnoho chytrejšie, ako by sa na prvý pohľad zdalo, najmä ak si začnete po čase hovoriť, že predsa v jeden večer vám nebudú všetci vyvolávať a všetci písať. Ono sa to nakoniec elegantne vyrieši, ale chce to buď si o tom niekde prečítať, alebo nad tým dlhšie premýšľať, alebo ste génius a hneď vám to bude jasné. (15.10.2017)