Kaos

Tak jsem se už konečně dostal k bratrům Tavianiovým a musím přiznat, že jsem byl jejich poetikou a vypravěčským uměním mile překvapen. Autoři umně střídají popis tragických vzpomínek staré matky a její soužití s nechtěným synem v jedné povídce, s mysteriózním příběhem novomanžela posedlého měsíčním úplňkem v jiné. Občas se ze zákoutí vynoří humorný okamžik, aby byl v zápětí zahnán některou smutnou událostí. Silným zážitkem je nostalgická výpověď spisovatele Luigiho Pirandella a jeho snový rozhovor s matkou v závěrečné (páté) povídce. Doprovázeni tóny Mozartovy Figarovy svatby můžeme vychutnávat obrázky z drsné a nehostinné Sicilské přírody a se zatajeným dechem sledovat let černého havrana se zvonečkem zavěšeným na krku k dalšímu lidskému příběhu... Zajímavý film! (06.09.2006)

Můj dojem z jednotlivých povídek nebyl bůhvíjaký, občas jsem i postrádal pořádnou pointu, ale celkově to ve mně zanechalo silný dojem. Navíc teď na sobě pozoruju, že čím víc času od zhlédnutí filmu uplynulo, tím víc mám chuť si dát někdy v budoucnu repete. :) Jednotlivé povídky: Prolog*****; Jiný syn****; Měsíční nemoc***; Džbán*****; Rekviem***; Rozhovor s matkou***. (08.07.2018)

Rozhodně se nejedná o snímek, který bych vyloženě vyhledával, ale na to, že se na první pohled jedná o celkem obyčejné povídky, podařilo se bratrům Tavianiovým podání, které je takové lidské, ale přitom hluboké, a to jak ve chvíli, kdy se jedná o zamyšlení, tak i o momenty, které mají spíše pobavit. (09.04.2017)

Pro mne jeden z nejnádhernějších italských filmů a jedna z mých "top 5" vůbec. I já spíše jen těžko hledám slova, jak vůbec tento zážitek popsat... Žánr se zdá být naprosto nezařaditelný... vnucovalo by se pojmenování magicko-symbolického realismu, nebýt toho, že tento název si už uzurpují svou povahou úplně jiná díla jihoamerické literatury a filmu. Nádherná kamera a hudba... Završením a propojením všech čtyř příběhů je Epilog... návrat na dávná, nyní už opuštěná místa, a Pirandellův rozhovor s mrtvou matkou. Téma času a věčnosti, pomíjivosti a trvání, zapomnění a paměti... Okamžik, kdy mrtvá matka, vyprávějící svému synovi znovu svůj příběh - a v onom příběhu živá mladá dívka, jež má celý život dosud před sebou - rozpíná svobodně ruce nad útesem v mladistvém očekávání budoucnosti, která už je, a přece zas není minulostí... Okamžik úsměvu drožkáře Sara, když si Luigi po prvotním selhání přece jen vzpomene na jeho jméno... Okamžik, kdy mladá vdova (ač to zatím ještě neví), ruce rozdrásané od opuncií, běží k branám vyprázdněného města, v tušení zkušenosti, která navždy změní ji i její život... Čas, věčnost, život, smrt, krutost, smích, soucit, barvy, chaos, zpěv, mlčení, život, Kaos... (02.01.2018)

Ani po měsíci od shlédnutí pořád nemůžu najít ta správná slova. Snad jde říci, že země se pohnula. A mám potřebu přidat, jak je úchvatné, že bratři používají svým skvělým způsobem zejména mimoslovní výrazové prostředky. Obrovská emocionální nálož. Hlavně obdivuji, jak je všechno neskutečně intenzivní a palčivě opravdové! Měla bych už konečně vypracovat nějakou esej na obranu patosu a postavit jej proti sentimentalitě, kterou naopak nemám ráda. Existují režiséři, kteří jsou schopni unést pouze jeden životní pocit (pokud pomineme ty režiséry, jejichž filmy jsou absolutně o ničem), a o něm vyprávějí pořád dokola a dokola. (A pokud nedochází k rozmělnění, opakování se a devalvaci, tak to není špatně a mám takové věci taky ráda, jenom chci vyjádřit obdiv ke schopnostem těch dalších čarodějů.) Taviáni takových podnětů nabízejí na jedné ploše veliké množství, a jak nekompromisně je vykreslují! Dalo by se říci, že bez soucitu. ♥♥♥ (25.06.2013)