Rok koně

Dovolil bych si s gouryellou nesouhlasit. Rok koně je pojat jako sled skladeb, prokládaný několika záběry ze zákulisí. Je tedy nudný jen do té míry, do jaké vám připadá nudná hudba Crazy Horse. Kdo je nemá rád, bude se samozřejmě nudit (ale proč by takový člověk koukal na dokument o nich?). Ovšem skutečný fanda Neila Younga si Rok Koně užije od začátku do konce, to vám zaručuju. Fanda jsem => dávám 4*. PS: Když už by se měl u někoho Jarmusch inspirovat, tak to rozhodně nebude u Zelenky (už proto, že to, co točí Z., nejsou dokumenty, a navíc se o jejich kvalitě dá jistě s úspěchem pochybovat). Když se u někoho inspirovat, spíš bych doporučoval třeba Wima Wenderse a jeho fenomenální Buena Vista Social Club! (18.08.2003)

Je podivné, že ve zdejší biografii Jima Jarmushe tento film není uveden. Možná proto, že to "hrdě natočili" na osmičku (pro mladší ročníky - amatérský formát filmu). Kdo čeká dokument o turné kapely Crazy Horse od renomovaného režiséra, je nejspíš zmaten. Viděno v českolipském kině ve společnosti místních rockerů. Spokojenost byla vidět ve tvářích muzikantů, možná méně v tvářích milovníků slovutného filmaře, kteří moc netuší o podivínském chlapíkovi jménem Neil Young. Jakési temné šamanské mysterium o zaklínání bohů věčného rocku ve spojení s indiánskými tanci duchů. Nářez, na který nezapomenu. Ale možná proto, že jsem už 40 let fandou Neila Younga a Crazy Horse. (28.04.2015)

Neil Young & Crazy horse jsou pro mě neznámá kapela, i když slušelo by se říci BYLA NEZNÁMÁ. Na tento dokument jsem se podíval ze dvou důvodů. Jedním byl nečekaně Jarmusch, druhým ten, že se nebojím nových věcí, tak proč si neposlechnout /nezhlédnout/ tento počin, že? :) Je to takový mix soundu klasických kapel jako Deep purple - Black sabbath - Pink floyd - The Eagles - The Rolling stones a snad i The Doors -- jen v trochu odraném kabátku. Ale nato, že jsem je slyšel (pravděpodobně) poprvé, mě dostala snad větší polovina interpretovaných písní.. což se mi často nestává. Tudíž panu Jarmuschovi děkuji. (19.01.2009)

Setkání Jarmusch – Young dopadlo dík symbiose obou mistrů dobře. Hudba hraje ve všech Jarmuschových filmech zásadní roli (pro „Mrtvého muže“ Young nahrál jeden z nejzdařilejších soundtracků vůbec), režisér sám byl ostatně nějaký čas aktivním hudebníkem, má pro věc cit. V Jarmuschově katalogu jde spíše o věc méně významnou, ale kdo má rád Neila Younga, bude slintat blahem. Komu jeho hudba nic neříká, ať na to nekouká. Doporučit lze rovněž Youngovo stejnojmenné dvojalbum z tohohle turné. Celá 90. léta se Youngovi po tvůrčí stránce vydařila, turné k albu Broken Arrow zachycené ve filmu lze považovat za jedno z jeho nejlepších. P.S. Srovnání se Zelenkovým Rokem ďábla je spíše úsměvný: jednak je Zelenka o dvě třídy slabší filmař než Jarmusch, jednak se s Nohavicovou hudbou tak trochu míjí (např. Franta Černý se zrzavým knírem při důstojně krásné Kometě, toť „humor“ dle režiséra Zelenky…). (02.01.2015)

Je pravda že Jim Jarmusch coby dokumentarista zde moc nezazářil. Zajímavých informací o skupině Crazy Horse je ve filmu minimum. Pár slov o vzniku, pár vět o bývalých členech a spousta nesmyslného tlachání. Použití ručních kamer filmu také moc nepřidává. Ostrý záběr by člověk pohledal. Ale scény z koncertů, to je fakt síla. Co bych dal za to, vidět tyhle chlápky v téhle formě naživo. Hned úvodní sklada Fucking Up je totální masakr. Neil Young hraje na kytaru s neuvěřitelnou suverenitou. Chvílemi jeho extatická hra vypadá jako by se odputával od svého těla a prováděl jakýsi šamanský riutál. Žádné laciné reprodukce stuidových nahrávek tón po tónu, ale bezbřehé mystické variace na původní skladby. Young by se ale nikdy nedostal do podobných epilepticky vypadajících tranzů, nemít po boku ostatní členy se kterými si na pódiu neustále vyměňují energii. Hudebně tedy neskutečná pecka a to i přesto, že se hrají spíše „dvojkové“ skladby, protože živě je to úplně o něčem jiném. (06.11.2012)