Jeder für sich und Gott gegen alle
Every Man for Himself and God Against All
The Enigma of Kaspar Hauser
The Enigma of Kaspar Hauser
Režie:
Werner HerzogScénář:
Werner HerzogKamera:
Jörg Schmidt-ReitweinHrají:
Bruno S., Walter Ladengast, Brigitte Mira, Herbert Achternbusch, Reinhard Hauff, Enno Patalas, Helmut Döring, Clemens Scheitz, Kidlat Tahimik (více)Obsahy(1)
Každý sám pro sebe a Bůh proti všem je po snímku Aguirre hněv boží dalším filmem Wernera Herzoga zakoupeným NFA do české distribuce. Sledujeme v něm skutečné osudy mladého Kašpara Hausera, který se v zuboženém stavu objevil v roce 1828 na norimberském náměstí. Po mnohaletém odloučení od lidí, neschopný komunikace ani samostatného pohybu, se stává předmětem zkoumání a výchovy společnosti, která se ho snaží přizpůsobit svým normám. Tvůrce se drží známých, mnohokrát zpracovaných faktů o tajemném Kašparovi, který až do svých šestnácti let vyrůstal v temném sklepení bez dotyku s vnějším světem. Podmanivým způsobem popisuje jeho první okamžiky mezi lidmi, sžívání s neznámým prostředím, ukazuje „jak asi člověk poprvé vnímá věci“. Hlavní roli režisér svěřil neherci Brunovi S., který si prošel podobnou zkušeností jako postava filmu. Atmosféru snímku dotváří snové, surreálné sekvence Kašparových představ a vizí spolu spodmanivým hudebním doprovodem. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (50)
Zlatá Palma - výběr ()
Další hodně náročný Herzog, který se svým tempem vyžaduje hodně trpělivosti. 70. léta byla co se Herzoga týče mnohem zajímavější v oblasti jeho dokumentů, leč o Kasparu Hauserovi se objektivní dokument dá natočit jen stěží, tudíž tady máme hraný film. Pomalý příběh člověka, který většinu svého životu prožil přivazaný v kobce, aby byl záhy přiveden do Norimberka bez jakékoliv znalosti, kromě jezení chleba, zaujme především uvěřitelným výkonem prosťáčka Bruna S. a dále pak zajimavou roličkou Floriana Frickeho z POPOL VUH, který zde hraje slepého klavíristu, "jenž hraje poněkud zvláštní hudbu" (motiv z AGUIRRE). ()
Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. ()
Akutní neherectví Bruna S (skutečně KAŽDÝ by to zahrál lépe) je tentokrát až kouzelné. Navíc námět to snese. Maličko mě to zklamalo ke konci, jinak je ale tahle opět roztříštěná vize jednoho podivného osudu herzogovsky zajímavá a když je člověk v náladě, potěší. 3 a 1/5 ()
Každý pro sebe a bůh proti všem aneb tajemství Kaspara Hausera je zajímavý příběh natočený dle skutečné události, jež se odehrála v první polovině 19. století. Hlavní postavou byl šestnáctiletý chlapec (toho hrál sice už 42letý Bruno S. - ale zato bravurně), který se roku 1828 z ničeho nic objevil v Norimberku, kde způsobil malé pozdvižení - sotva chodil, sotva mluvil, dokola omílal větu, že chce být "statečným rytířem jako otec", a s sebou měl jen dva dopisy, které vyvolávaly spíše více otázek než odpovědí. Později se ukázalo, že donedávna žil jen v malinké cele, kde se téměř nemohl hnout a kde společnost mu dělal pouze dřevěný koník. Jediný člověk, který s ním za celou dobu přišel do styku byl záhadný muž, který si před ním skrýval tvář a který zřejmě hrál důležitou roli i v dalším průběhu Kasparova života (aniž bych chtěl nějak spoilerovat..). Snad ještě můžu dát k lepšímu toliko (ve filmu o tom byla jen drobná zmínka), že možnými rodiči Kaspara Hausera byl Karel Bádenský a Napoleonova adoptivní dcera Stéphanie de Beauharnais. Kasparovo zmizení by tak logicky zapadalo do mocenských a nástupnických půtek o bádenské dědictví... V roce 2002 tuto domněnku s 95% pravděpodobností potvrdily DNA testy. K filmu samotnému lze řícit tolik, že Werner Herzog je zručný filmař a tento snímek se mu opravdu povedl - vizuálně podmanivý a myšlenkově podněcující.. fascinující příběh...vše korunováno úžasným výkonem naprosto přesvědčivého Bruna S. Jak tomu tak bývá - netřeba slov. Stačí se pohodlně usadit do měkkého sofa a vychutnat si ten zážitek. Konfrontace čistého Kaspara s komplikovaným a nepřívětivým světem vyznívá symbolicky: "...příchod na tento svět byl hrozně tvrdý pád!" Film asi ne pro každého, ale přesto skvělý. ()
Norimberk, 19. století. Kouzelný příběh, v němž nám Herzog umožňuje vidět očima tragikomedické postavy Kaspara Hausera, který poznává ostatní lidi teprve jako téměř dospělý, tehdejší společnost. Skrze jeho příběh a naivní pohled sledujeme lidské neřesti, nedostatky, absurdity společenských vztahů, sociálních potřeb, vidíme střízlivým pohledem konvence, náboženská pravidla, nad kterými nás výchova a vyrůstání mezi nimi, naučily nepřemýšlet. Herzog si s Kasparovým osudem pohrává až nepříjemně tvrdě, o to palčivěji však všechna témata doléhají k divákům a přinášejí nadčasové otázky i pro dnešní dny. ()
Opäť sa musím uchýliť k dvom hviezdičkám. V prvom rade preto, že prežitie (ak by bolo vôbec možné) šestnástich rokov v podmienkach, aké boli ukázané je prakticky nemožné. A v druhom rade si myslím, že námet je nosný na 20 minútový a nie celovečerný film. Vydržal som sa pozerať až do konca, ale bola to viac zásluha mojej odolnosti, než kvalít filmu. Herzog sa dostáva na môj blacklist. ()
Aj napriek svojmu pohnutému osudu a životu ma Bruno S. ako Kaspar H. absolútne nezaujal. A hlavne preto ma tento film nebavil tak, ako som očakávala vzhľadom k výbornému príbehu, ktorým bezpochyby objavenie mladého Kaspara je. Bohužiaľ ... 2,5* ()
Ojedinělý příběh podle skutečných událostí o tajemném muži z Německa z první poloviny 19. století mě od počátku fascinoval. Do pocitů a zvláštního světa Kaspara Hausera, který dlouho vyrůstal v zapadlém vězeňském koutu bez poznání vnějšího světa a teprve postupně objevuje svět, život, lidi a řeč, se mi podařilo hned během prvních minut filmu vžít. Dokonce natolik, že jsem poprvé u cizojazyčného filmu s dostupnými titulky udělal jednu nevídanou věc: titulky jsem si úplně vypl! Německy sice něco rouzmím a základy této řeči ovládám, ale zdaleka ne natolik, abych pochytal význam všech dialogů ve filmu a díky tomu, že mi jejich obsah zůstával do jisté míry tajemným, byl to pro mě ještě větší zážitek. Ještě lépe se mi podařilo se pocitově vplížit pod kůži hlavní postavy, která stejně tak této řeči dlouho nerozumí a jen teprve určitá slůvka a výrazy začíná pochytávat. Werner Herzog natočil tento příběh tak fascinujícím způsobem, že lze ho z větší části sledovat klidně i pouze na základě vizuálního ztvárnění, kamera tu na mě v nejedném záběru působila přímo magicky... asi nejvíc se mi líbil záběr na Kaspera nad studnou zabíraný skrze jeho odraz ve vodě, ale i všechny poetické scény z přírody či zahrady na mě zapůsobily stejným dílem, jako sehrané situace hlavní postavy v konfrontaci s reálným životem. Opětovně jsem si pak titulky zapl až v momentě, kdy se Kaspar Hauser naučil pořádně mluvit. A bohužel, měl jsem pocit, že čím víc a rozsáhleji se ve filmu začalo mluvit a čím víc se dostával již poměrně vyzrálý Hauser mezi nejrůznější lidi včetně bohatou smetánku na večírku, tím i v některých scénách ke konci již moje nadšení mírně upadlo. Určitě silný film, který bych si ale pro případné plné hodnocení přál vidět i silným způsobem zakončený, místo onoho vědeckého rozboru vypitvaného mozku. Rozhodně ale spokojenost, protože jde o další Herzogův film, od kterého jsem dostal (i přes pár hlušších míst v poslední půlhodině) velký zážitek dle očekávání. [85%] ()
Dodnes uspokojivě nevysvětlený smutný osud nalezence Kašpara Hausera, který měl celých šestnáct let na to, aby ve svém osamění nemusel na nic myslet, s přívalem impulsů mu budiž k chvále neotřelá interpretace vlastního vidění světa a zásadovost, s kterou si, ač v primitivním podání, utvrzeném spojením palce s prostředníčkem, vyslovoval své hluboké, protože vlastní, myšlenky... Zajímavé téma, jehož zpracování nenudilo, nicméně, jeho strojená a jakoby rekonstruující forma mně až tak docela nesedla. ()
Priznám sa, že som „Gašpara (Kašpara) Hausera” sledoval v trochu roztržitom stave, ale i napriek tomu bolo toto Herzogovo filmové podobenstvo o „dieťati Európy” v mnohom veľmi podnetné, že som si ihneď spomenul na jeho budúceho “kolegu” , Josepha Merricka, ktorý bude pôsobiť, ale až o viac, ako 50 rokov neskôr (a na celkom odlišnom pľaci), keď defacto, obidvaja boli atrakciami svojho okolia, pričom u Merricka prevažoval prevažne strašne drastický handicap, Hauser bol úplne inak poznačený, ktorého by som skôr prirovnal k Tarzanovi, keď ho zrazu vykopli z džungle do civilizácie, k ľuďom, ktorí budú iba neveriacky krútiť hlavami, čo je toto za zvláštne indivíduum, ktoré sa znenazdajky objavilo na norimberskom námestí, 26. mája-roku 1828... ? Pravdepodobne ho odmalička vychoval akýsi nádenník, ktorý si hovoril M.L. Ö. A ten ho umiestnil do akejsi temnej pivnice, kde jedol len suchý chlieb a pil obyčajnú vodu. Takýmto spôsobom života žil celých 16 rokov, až jedného dňa nastal zlomový deň, keď väzniteľ prepúšta svojho väzňa na slobodu, kde to nebude mať hneď na ružiach ustlané. Na úvod sa naučí prostú frázu:„Chcem byť jazdec, ako bol môj otec” , a s tou si to namieri rovno k civilizovanej kultúre, plnej spoločenského rozvoja... _ Najviac na všetkom je extra fascinujúce najmä to, že Hauserov herecký predstaviteľ, Bruno S. , má so svojou „postavou” oveľa viac spoločného, ako sa na prvý pohľad môže zdať, a preto som mal nadštandardný pocit z filmového realizmu, ako vyšitého za čias starých klasikov ! On skrátka nehrá Gašpara Hausera, on ním JE ! ()
Můj vytoužený film, který jsem strašně dlouho nemohla sehnat, čili děkuji milému uživateli čsfd, který mi k němu dopomohl. Bruno S. mě fascinoval svým ne-hereckým projevem už ve Stroszkovi a ani tady nezklamal, jelikož pro roli Kaspara Hausera byl snad přímo stvořený. Dojemný příběh nalezence, který se jednoho dne zjevil ve městě a jelikož byl celý dosavadní život držen v izolaci v jakémsi chlévě, neovládal chůzi, řeč ani žádné civilizační návyky, zpracoval Werner Herzog po svém, za použití poetických obrazů krajiny. Asi proto, že jsem v tomto směru naladěna na stejnou vlnu s Herzogem, mi film nepřišel ani dlouhý, ani nudný, jak píší někteří uživatelé ve svých komentářích, ale naopak přímo úžasný. ()
Shlédnuto na Semináři archivního filmu 2011. Pomalý film, stojící a padající na hereckém výkonu naturščika s velkým N - Bruna S. Herzogovi se podařil malý zázrak, z neherce dostal výkon, za který by se nemusel stydět leckterý oscarový herec. Výborný film. ()
A tehdy se zrodila láska, která tvrvá doteď a s každým dalším zhlédnutím se potvrzuje. SPOILER: Je škoda, že Herzog neuťal film v momentu po prvním útoku na Kašpara, ale možná by to na něj byl příliš prvoplánový konec. ()
Filmy Wernera Herzoga som objavila náhodne. Letmým prebehnutím jeho filmografie, som však zistila, že vo svojich filmoch spracováva témy, ktoré sú pre mňa mimoriadne zaujímavé a tak som sa postupne do nich pustila. Príbeh Kaspara Hausera je mojím druhým stretnutím s Herzogom a opäť veľmi uspokojivým. Jeho voči bežému divákovi neústretový, naturalistický spôsob stvárnenia príbehu určite nesadne každému. Mne však vyhovuje, pretože umožňuje naplno vyniknúť psychologickej stránke príbehu a ponecháva zároveň priestor divákovej vnímavosti. Kasparov príbeh ma vždy fascinoval a takmer sa stal témou mojej diplomovky potom však vyhrala iná, ešte obľúbenejšia téma. Príbeh chlapca, ktorý roky prežil v absolútnej sociálnej izolácii, ktorá mu neumožnila naučiť sa nielen rozprávať, čítať či písať, ale ani naučiť sa základné modely ľudského správania sa v rôznych štandardných životných situáciách. Pre svoje okolie sa teda stáva akýmsi mimozemšťanom, ktorého postupný proces začleňovania bol žiaľ predčasne ukončený. Toto všetko bolo vo filme zachytené dokonale. Jedinú výhradu mám len voči veku skutočného Kaspara, ktorý mal v čase svojho náhleho objavenia sa 16, herec, ktorý ho stvárňaval bol žiaľ podstatne starší...vykompenzoval to však úžasným výkonom. Už teraz sa teším na ďalšiu filmovú lahôdku, od tohto režiséra! ()
Když už nejasný příběh, tak nejasně podaný... Mně se líbí, jak Herzog sice dokonale použil vše, co se o Kašparu Hauserovi dalo dozvědět (a že toho moc není, nakonec), ale jen proto, aby vytvořil příběh, který je nejen rekonstrukcí, a samozřejmě zcela nejednoznačnou rekonstrukcí, ale i určitou kritikou našich obecně přijímaných pravd, které z jiného úhlu pohledu zas tak jako pravdy nevypadají. Něco si rýpl do protestantské církve, něco do zženštilých a degenerovaných šlechticů, naprosto skvělá je scéna s "logikem", ale nejvíc do onoho nesmyslného úřednictví, kdy stačí sepsat život člověka jako protokol, a máme jasno, vše je jasné, člověka máme doslova rozpitvaného. Ale že o něm ve skutečnosti nevíme nic, to je už úřadu jedno. Celý film je tudíž postaven na této premise - naprosto se vymykající jedinec, který je nakonec ale úředně zařazen do "správných" tabulek, čímž je vše vysvětleno. A co když takhle zařadí příště mě, vás, naše blízké? Do toho skvělá kamera a hudba, Albioniho mám rád, a všiml jsem si, že hudba zní jenom, když je v záběru příroda nebo prostě přírodní stav věcí, což taky je určitá forma vyjádření daného tématu, ()
For Me 84% ()
Typický Herzog. Opět pomalé statické záběry s pomalu mluvícími a pomalu se pohybujícími herci (v případě tohoto filmu spíše neherci), v nichž se pomalu rozvíjí známý příběh o - vinou krutého osudu i, jak ukáže ve filmu zobrazená pitva, disproporčního mozku - velmi pomalém člověku. Historicky jsou události ve snímku zobrazené dosti přesné (tedy alespoň pokud si ještě pamatuji, co jsem o případu Kašpara Hausera kdysi četl v dějinách sociální psychologie či jiné obdobně obskurní publikaci) a přesto scénář nepostrádá (byť velmi jemnou) dramatickou nosnost ani vtip. Značná část úspěchu tkví samozřejmě v představiteli hlavního hrdiny Brunovi S., který byl obsazen stejně vydařeně jako chlapec-neherec do Divokého dítěte, po mnoha stránkách to spřízněného filmu Francoise Truffauta. ()
Jako psychologicko sociologická studie by film neobstál (o čož se Herzog určitě nesnažil), vždyť kdo by věřil že člověk co měl být do 16 let přivázán sám ve sklepě by se neučil za pár let chodit, mluvit, myslet... (k tomuto tématu např. Truffautovo Enfant sauvage (1970) či Mockingbird Don't Sing (2001). Zato se však dá ve filmu vysledovat podobenství lidského života ve své obecnosti, i když je to vzhledem k velmi indviduálnímu životnímu osudu Kašpara Hausera docela paradoxní. Vždyť všichni jsme do svého života někým vrženi bez našeho přičinění, bez naší volby, bez znalostí. Každému pak společnost říká, jak vnímat a vysvětlovat si svět kolem sebe, snaží si každého člověka přizpůsobit k obrazu svému, aby odpovídal jejímu "protokolu" (Kašpar se pro společnost zrodí až když se objeví uprostřed norimberského náměstí, resp. když je přiveden do domu onoho důstojníka - a právě od té chvíle až do konce vzniká protokol jeho života). A stejně jako byl do světa bezbranně vržen, je z něho stejně zákeřně, bezdůvodně a svévolně tou samou osobou sprovozen. ()
Mé druhé setkání s Herzogem opět na výbornou - příběh Kaspara Hausera připomíná v mnohém Sloního Muže, v obou případech jde o vzdání holdu čistotě v nitru člověka. Bruno S. (herec který hraje hl. postavu), člověk s velice zajímavým a pohnutým osudem, nemohl být vybrán lépe - je opravdu hlavní devízou snímku. Velice by mě zajímalo jak to s Kasparem bylo doopravdy... 9/10 ()