Láska ve městě

Šest povídek (anket, jak chcete) od šesti různých italských režisérů. První pojednává o prostitutkách (**), druhý o sebevraždách (**), třetí s názvem Tři hodiny v ráji o tančírně (****), čtvrtá - Felliniho - s názvem Sňatková kancelář (můj přítel je vlkodlak - ***), pátá o nešťastné Kateřině (**) a konečně poslední o změnách v Itálii, která je vlastně jen defilé ženských tvarů (ty nejkrásnější Italky plus pár ošklivých - *****). Nejvíc se mi (překvapivě:-) líbila třetí a poslední povídka. Zvláštně památná scéna je ta, kdy se žena s obrovským pozadím vydává po schodech vzhůru, muž ji zblejskne pohledem, koukne na hodinky a s tím, že má ještě dost času, se vydá po schodech za ní... (10.10.2006)

Další ze slavných neorealistických snímků (na způsob filmového žurnálu), natočený předními italskými režiséry, který byl tak úspěšný (nepřekvapivě), že z plánových dvou filmů ročně, byl natočen pouze tento. Ono se ani není čemu divit, válkou pokořená Itálie, zmítaná ekonomonickou krizí, měla opravdu strašnou náladu, sledovat příběhy ztroskotanců žijící ve špíně, prostitutek a sebevrahů. Snad jen ta Felliniho povídka byla natočena trochu s nadhledem a řadím ji k té nejlepší, hned po té poslední. Mario Nascimbene složil výbornou hudbu, především v segmentu o nešťastné Kateřině, lze rozpoznat zárodky jeho neopakovatelného stylu. (29.09.2009)

Zajímavý pohled na Řím a na ženy (respektivě lásku) z hlediska šestice neorealistů. Bohužel první dvě povídky působí spíš matně a nijace, tak Tančírna je jejím pravým opakem. Emotivní, akční, sugestivní, temperamentní část celého cyklu. Jediná další povídka, která stojí za zmínku je ta Felliniova, která se tak trochu vymyká tomu neorealistickému duchu, a možná právě proto mě toliko oslovila. Putování novináře skrz pustým činžákem má své kouzlo i po skoro 50 letech. (18.10.2006)

Filmový časopis Láska ve městě, jenž jako audiovizuální žurnál vytvořila skupinka neorealistických filmařů, je velmi zajímavou reflexí doby a místa svého vzniku a rovněž i atraktivním formátem kinematografického vyprávění. Různé pohledy šestice autorských režisérů přináší kritický i groteskně dojemný portrét společnosti v poválečné Itálii, rádoby "dokumentem s reálnými postavami." Vše spojuje osobnost Cesare Zavattiniho, který jednotlivé střípky zpracoval a složil do jednotného, avšak žánrově různorodého díla (němá etuda, drama matky a jejího dítěte, reportáž o sebevraždách). Jednotliví tvůrci zde nezapřou svůj pozdější specifický styl, přičemž nejvíce vynikají povídky Federica Felliniho a Michelangela Antonioniho, ozvěny jejichž tvorby Láska ve městě nese vůbec nejvíce. V době svého vzniku byla Láska ve městě jistě nesmírně atraktivní, dnes působí poněkud nekomplexně a zdlouhavě, přičemž ne všechny střípky filmu jsou dokonalé. Za nejpovedenější považuji povídku Zavattiniho jako spolurežiséra o matce, jež se rozhodne odložit své dítě. Ale i Felliniho část je velmi působivá. (27.09.2023)

Zfilmovaný časopis jsem snad ještě nikdy neviděl. Ale nehledě na pozadí vzniku je to další z řady povídkových filmů, který se těžko hodnotí jako celek, vzhledem k tomu, že jednotlivé segmenty jsou různorodé kvality. Osobně mě tahle antologie především přesvědčila o tom, že ryzí neorealismus není možný, jelikož naráží na jiné, závažnější problémy a mockumentární podání (tehdy ještě neexistující) sice působí realističtěji než klasicky natočené filmy, ale nesmí obsahovat filmové prvky, jinak se o realističnost připravuje. Hlavně kvůli tomu u mě lépe dopadly ty povídky, které se o tohle nesnaží. Nechce se mi tu pitvat v každé povídce postupně, takže je popíšu na přeskáčku. Nejvíc se mi líbila ta od Felliniho, ve které už tehdy projevil svůj talent (a to za sebou měl jen Světla varieté a Bílého šejka) a pak od Zavattiniho, která je až De Sicovského rázu a není se čemu divit, když to byl jeho dvorní scénárista. U Zavattiniho jsem měl ale menší problém s tím, jak v závěru tlačí na pilu a osobně bych to ukončil u prvního novinového článku, jelikož tam mi to přišlo nejúdernější. Docela se mi líbila i povídka od Risiho, která sice postrádá větší pointu a trpí uspěchaným koncem, ale příjemně se sleduje a Lattuadova je takové úžasně natočené nic s pár vtipnými nápady. No a u Antonioniho jsem aspoň zjistil, že posun mimo neorealismus měl už zpočátku tvorby. Lizzani to má aspoň hezky natočené a se zajímavým tématem, ale jinak mě jeho segment zaujal nejmíň. Celkově určitě cením různorodost, ale nevím, čekal jsem od toho asi krapet víc. Silné 3* (28.09.2023)