Luxus na talíři

Stream.cz je revolucí na poli českého televizního vysílání – revolucí tak velkou, že už se pro ni ani archaické označení „televizní vysílání“ vůbec nehodí, ovšem ne z prozaického důvodu, že ve skutečnosti televizně nevysílá. Jako jediná česká a na českém trhu působící společnost zabývající se produkcí „televizních“ děl skutečně reaguje na potřeby trhu a zároveň jej i posouvá dál, táhne trh. Jednak divákovi dopřává tzv. instantní obsah, na který je z internetového prostředí zvyklý, a s ním spojenou svobodu výběru pořadu, přičemž ten zajímavý si každý pro sebe najde určitě alespoň jeden – v porovnání s tím je klasické televizní vysílání dnes již přesyceno množstvím nezajímavých kanálů, přičemž ty zajímavé se pro nás stávají zajímavými často teprve až v určitý čas vysílání kýženého pořadu, čímž u diváka vytvářejí nepříjemný pocit nesvobody. A z druhé strany tvůrcům přináší příjemnější pracovní prostředí, nýbrž na rozdíl třeba od veřejnoprávní televize ve firmě neexistuje tak hustá sada filtrů, kterými autorův nápad musí projít, aby ve výsledku mohl být natáčen (resp. „vysílán“), a příjemnější rovněž proto, že tvůrcům dává k dispozici větší rozpočet (informace od kamaráda, který měl nápad a srovnával, kde a za jakých podmínek by ho šlo zrealizovat). --- Luxus na talíři je součástí dvou rodin: (1) rodiny seriálů, parodujících české veřejné prostředí (mimo Kanceláře Blaník a Autobazaru Monte Karlo je součástí této rodiny i archaická Česká soda), a (2) malého fikčního světa, který vyobrazují ještě seriály Vaříme s Mírou a Žrouti. Luxus byl v první polovině „vysílání“ ze všech tří pořadů tím nejnosnějším, nýbrž recese na téma „České gurmet prostředí“ to tehdy byla ještě velice jemná a nijak nezastiňovala samotné jádro, jímž je vaření. Jak se ale vyvíjel příběh Žroutů, měnilo se cosi i na Luxusu. Mikluš stále víc a víc prozrazoval fakt, že pouze hraje (stupňující se narážky na „konkurenční“ pořad plus samotný fakt, že už jej šlo paralelně vidět jako regulérního herce právě ve Žroutech), čímž celý koncept, který diváka měl za úkol udržovat v nejistotě „parodie vs. myšleno vážně“, položil na lopatky. Pokud to však budeme brát jako tvůrčí záměr, tak nám z toho vyplývá, že prim od té chvíle začal hrát příběh, zprostředkovávaný Žrouty. Ovšem zde je nutno podotknout, že právě u Žroutů se projevila jistá bezduchost celého projektu. Žrouti mají několik dílů, z nichž žádný, kromě úplně posledního, skutečně nevyvrcholí (chybí jim pointa – zpravidla končívají tak, že v divákovi neprobouzejí zájem o sledování dalšího dění [z parodie kulinářských pořadů se tak tvůrci pravděpodobně nechtěně dostali k parodii léty ustanovených seriálových standardů]). Člověk si u sledování klade otázky: útočí snad na ortodoxní masaře? Na burany? Na vegetariány? Na miláčky zvířat? Nic tomu úplně nenasvědčuje. Žroutům navíc chybí sympatické postavy (Mikluše nám Luxus představuje jako miláčka kvality, Žrouti jako zvráceného maniaka-kanibala; Míra se mihne jen v pár dílech; ostatní postavy mají pouze vedlejší charakter), čímž se od klasického seriálového standardu opět odlišují. A opět to nefunguje. Jako celek tedy hodnotím jako nepodařené dílo, které neví, jestli si vlastně dělá srandu z lidí, nebo ze seriálové tvorby. Ani jedno nedělá pořádně. Přesto: Luxus samostatně jako parodie Česka funguje docela dobře (stejně jako Vaříme s Mírou). (26.05.2016) (méně) (více)