Umberto D.
Umberto D.
Umberto D.
Režie:
Vittorio De SicaScénář:
Cesare ZavattiniKamera:
G.R. AldoHudba:
Alessandro CicogniniHrají:
Carlo Battisti, Maria Pia Casilio, Lina Gennari, Ileana Simova, Lamberto Maggiorani, Memmo CarotenutoVOD (2)
Obsahy(1)
Umberto D. je úředník ve výslužbě, pobírající penzi, která stačí sotva na jídlo. Jeho jediným přítelem a společníkem je milovaný pejsek Flik. Sledujeme postupné vytlačování starého Umberta na okraj společnosti – neustálé hádky s domácí o výši nájmu, choroba, která ho přivede do nemocnice, ponižující setkání s bývalými kolegy, kterým Umberto nechce přiznat plný rozsah své chudoby. Když už starý muž neví, jak dál, zvažuje i nejzazší možnost – dobrovolný odchod ze světa. Co však bude s Fraikem? (Cinemax)
(více)Recenze (82)
Máte pocit, že svět na vás zapomněl? Mohlo by jít o základ heroické zápletky odvážného boje jedince se systémem. Nadčasová působivost UMBERTA D. nicméně spočívá v tom, že namísto toho vypráví neobyčejný příběh obyčejně a představitelně, stejně jako se jeví jeho protagonista. ___ Připadají-li někomu ZLODĚJI KOL ještě příliš rozjásaní, pozitivní a laskaví, snímek UMBERTO D. nabízí jejich zachmuřenější, negativnější a cyničtější variaci. Navzdory trpké zkušenosti otce a syna při hledání ztraceného kola totiž víme, že nakonec dojdou domů, kde je čeká láskyplná náruč – a lze si představit, jak společnými silami situaci nakonec překlenou. Příběh donedávna finančně zajištěného státního úředníka Umberta se slušným životním standardem i společenským statusem nicméně podobný příslib neskýtá. Umbertův životní osud je přitom propojený s osudem pejska Flika coby nejbližšího přítele, vůči němuž cítí odpovědnost i ve chvíli, kdy ji přestává cítit vůči sobě. ___ Ačkoli spolu Zavattini a De Sica natočili ještě řadu filmů, lze UMBERTA D. považovat za vyvrcholení jejich neorealistické spolupráce. Jde o nejkomplexnější variaci na schéma rozvíjení příběhu jedince coby nástroje pro modelování, objevování i obviňování světa kolem něj – i pro vyprávění dílčích mikropříběhů jeho obyvatel. Umberta provázíme do jídelny, typického bytu, nemocnice či psího útulku, přičemž se skrze jeho příběh seznamujeme zejména s životy dvou různých žen. Důležitým prostředkem i motivem je přitom pro Zavattiniho a De Sicu zejména čas: čas vyprávění a čas myslitelné budoucnosti. ___ V první polovině filmu strávíme s Umbertem jeden extrémní den a noc – a únik do bezčasí nemocnice, stále s neoblomnou vírou, že se mu podaří sehnat peníze a setrvat v (ohyzdném) nájmu. Právě víra v budoucnost je totiž tím, co dává naději Umbertovi, těhotné služce Marii či jiným starým lidem, na které společnost stejně jako na něj zapomněla. Přetrvávající mrazivost UMBERTA D. je nicméně v tom, že hrdina o tuto víru postupně přichází… a bojuje už jen o zachování (si) důstojnosti, a to v hořké konfrontaci s přítomností (žebrák) i s vlastní minulostí (setkání s dřívějším šéfem). S tím se mění i role Flika z někoho, kdo Umberta na světě těší… v někoho, kdo jej na něm drží. ___ UMBERTO D. přitom zůstává po jedenasedmdesáti letech podobně úzkostným, mimořádným i filmařsky (úplně jinak) strhujícím dílem jako tematicky příbuzná POSLEDNÍ ŠTACE (Der letzte Mann, 1924) po letech devětadevadesáti, a to včetně silného, zvláštně nečekaného, přitom tak odlišného konce. ()
Oscar 1 nominace: Námět. . . Zlatá Palma - výběr ()
Zajímavá sociální sonda do poválečné Itálie. Hlavní postava důchodce Umberto sice nemá na základní potřeby, ale neustále z kapsy vytahuje tolik zmuchlaných lir, jako když ve městě čistíte poštovní schránku od nechtěných letáků a nemůžete se jich chtě nechtě zbavit. Jo, inflace je svině. Co naplat. A ten psík Flik je tu taky trošku na krev, aby přidal na emoci. Přitom Umberto, na to jak ho má rád, se k němu úplně nejlíp nechová. Téma ale zajímavé a myslím si že pro každého, kdo neví, co je to strádání. Třeba mu pak něco dojde. ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $71,816║Tržby Celosvetovo $-║ ()
Neorealistický, minimalistický klenot. Jakkoli je hlavní postava naprosto osamělého penzisty, zcela nezajištěného, odsouzeného potýkat se se situací, s níž nikdy nepočítal, zřejmě "pouze" příkladem ilustrujícím nelehká italská poválečná léta, snímek nemůže nepřesvědčit i jako výjimečný portrét slabého člověka vzdorujícího necitlivému a lhostejnému okolí, bez naděje na definitivní vítězství, ale s nehynoucím přesvědčením o lidské důstojnosti a ceně. ()
Jaký je vztah kultury a společnosti? Jak nás učí drama Umberto D. a dějiny Itálie, nepřímoúměrný. Rozvine-li se příliš kultura, společenské pouto se oslabuje (období válečné Itálie - kulturní expanze po ose Berlín-Řím následovaná společenským úpadkem) a naopak, vyvíjí-li se příliš společnost, zaniká kultura (poválečná Itálie – společenský přechod od totality k republice, Marshallovu plánu, NATO, ale též „kulturní“ ztráta všech kolonií, Istrie a ostrovů v Egejském moři). Podíváme-li se zběžně na dějiny, vypadá to, že všechny kultury jsou kradené, pokud naše historická paměť sahá, každá kultura počíná ukradením kultury jiné – římská řecké, řecká fénické, fénická asyrské a egyptské, asyrská sumerské, atd. Heroickým výkonem je, že evropská kultura ukradla kulturu antickou dokonce nadvakrát – v raném středověku a v renesanci. Připomeňme také, že většina vynálezů byla vynálezcům ukradena a vynálezci je zpravidla také někde ukradli. Jestliže považujeme za základ mezilidského pouta a společnosti dar, a jestliže na druhé straně, je krádež základem kultury, znamená to, že společnost a kultura mají kořeny disparátní, nezávislé. Jde o dvě paralelní linky. Dar představuje její řešení tak řečeno „horizontální“, instituuje druhého jako partnera, jako se mnou rovného, kdežto krádež kulturně mytizuje druhého jako „vyššího“, Boha, vlastníka věčného ohně, a člověka jako „nižšího“, kterému nezbývá než bohy okrást. Po provedené krádeži ovšem povýšený, boho-rovný kulturní člověk shlíží na ostatní jako na nižší – publikum, posluchači, žáci, čtenáři, blbové. Vyvíjí-li se příliš společnost, zaniká kultura a naopak, rozvine-li se příliš kultura, kradení se generalizuje a společenské pouto oslabuje – hrozí regrese do válek, zpravidla občanských. ()
Vittorio De Sica se stejně jako v Zloději kol vrací k sociálnímu tématu. Ukazuje poválečnou Italskou bídu. Hlavní hrdina je sedmdesátiletý chlapík, jemuž penze nestačí ani na nájem ani na to, aby mohl mít svého zamilovaného psíka. Popravdě ten pes to zachraňuje a konec mne fakt emocionálně dostal. Je zajímavé, že Carlo Battisti si zahrál jen v tomto jediném filmu, vidíme však, že svůj part zahrál zcela s přehledem. ()
Krásně smutný neorealistický film. Musím se přiznat, že nejde o "můj" žánr, takže jsem se do Umberta nedokázal ponořit, jak bych asi měl, ale příjemný a silný snímek to jistě je. ()
LFŠ '07 - Můj druhý De Sica. Pokud tento snímek srovnám se Zloději kol, tak prohrává na celé čáře. A nebýt roztomilého hafana, šel bych s hodnocením níže. Přesto, abych jen nehanil, jedná se o nadprůměrný film, poválečná bída je zde stále velmi patrná a věrně zachycena. BTW jsem zvědav na remake s Belmondem. ()
Původně jsem nadělil panu Umbertovi 4*, ale pak jsem se zamyslel a uvědomil si, kolik snímků mě v poslední době naštvalo nebo prostě jen nepotěšilo a jak je vzácné setkání s filmem, který nese všechny znaky precizního řemesla, má jasně čitelný rukopis a věnuje se silnému tématu. Netvrdím, že to je nejlepší De Sica, s jakým jsem se zatím setkal, neříkám, že to je nejlepší kousek italského neorealismu, a po určitou dobu jsem bojoval s tím, jestli přece jen De Sica tentokrát nezabrousil moc za hranu laciného sentimentu. Ale ne, nakonec myslím, že to vybalancoval výborně, a ta tvůrčí odvaha, která se projevuje tím, že si troufl obsadit do hlavních rolí neherce, je něco, čeho si obecně cením. Umberto D. je film o zoufalé snaze udržet si důstojnost v situaci, kdy nedržíte v ruce žádné trumfy a vaším údělem je neustále ustupovat, utahovat opasek a ztrácet všechno, co jste dřív měl rád a na čem vám záleželo. Film silný v detailech, přesvědčivý, kde je samozřejmě zásadní problém v otázce, nakolik pro vás bude příběh starého bezmocného muže v bezvýchodné situaci stravitelný. Za sebe tvrdím, že jde po dlouhé době o film, který mi opravdu udělal radost. Celkový dojem: 90 %. ()
Před projekcí bych nečekal, že mě Umberto D dostane ještě o něco víc než Zloději kol (možná i díky absenci chlapce?). Oba jsou si v mnoha ohledech podobné, tj. téma stavu poválečné Itálie a vypravování osudů lidí žijících na hranicích chudoby, kteří ztrácí lidskou důstojnost či se odhodlávají k zoufalým činům. Ale příběh důchodce mě zasáhl nějak drtivěji. Zdálo se mi, že si sáhl ještě víc na dno, mnoho scén jako žebrání, odhodlávání se k onomu činu, stydění se před přáteli a mnoho dalších bylo velmi silných a k mému takřka maximálnímu soucitu a fandění nebyl potřeba ani ten pes (jehož skutečný význam pro Umberta jsem úplně pochopil až ke konci filmu). A když už je řeč o závěru, vyústění snímku rozhodně má něco do sebe, ale přece jenom bych ho nechal raději v podobě, na kterou divák (nebo alespoň já) čekal, emocionální dopad by byl jistě ješte vyšší. Každopádně celkově hodnotím slabším plným počtem, příjemné překvapení. ()
Presvedčivý, vyznením dojímavo smutný apel na ľudskú solidaritu, v príbehu penzistu a jeho verného psíka. Láskavé slovo, pomoc alebo prijatie sa osamelému zúfalcovi (pohrávajúcemu sa s myšlienkou na samovraždu) nedostáva ani od boháčov, ani od majetkovo, či vekovo blízkych ľudí. Náznaky pochopenia predstavuje spolupacient v nemocnici a mladá slúžka jeho despotickej nájomkyne. Nehereckí herci, úsporný dej , dôraz na sociálne problémy a čiernobiely obraz zachytávajúci ako prostredie, tak vnútorné prežívanie ubiedeného penzistu - to všetko charakterizuje film ako vystrihnutý z príručky klasického talianskeho neorealizmu. ()
Když dva dělají totéž, není to totéž. Tady mělo všechno svůj smysl. Muž a jeho pes se mi nelíbil. ()
"Tento film venujem svojmu otcovi...", dozvedáme sa v úvode od režiséra. Možno zažil niečo podobné... Očakával som útok na city, ale po viac ako polovici ma film nijako zvlášť nevyviedol z miery. Film má pochmúrnu atmosféru, ale až samotný záver na koľajniciach a snaha Umberta svojho milovaného psa darovať i ukryť sa pred ním, ma presvedčil prikloniť sa k štyrom hviezdam. Komu by nezlomil srdce tak inteligentný hafan? 70%. ()
Vždycky jsem považoval život penzistů za něco, co představuje určitou pohodu. Myslel jsem si, že největší má starost ve stáří bude, že nebudu moci překousnout stravu, která pro mě ještě před pár lety znamenala něco úplně normálního, nic- co by se nedalo překonat. Vittorio De Sica řekl, že jsem hloupej. A řekl to dost razantně, protože styl jeho vyprávění není žádný peříčko, je neuvěřitelně naturalistický a hlavně vede k zamyšlení a to je na tom to nejvíc super. Mám žít naplno a nechat všechno plavat? Nebo si život zařídit tak, aby měl řád a já se v důchodovým věku nemusel starat, kam složit hlavu? Na to snad ani nejde odpovědět, ale je dobře, že vím, že se podobná věc může stát. Jasně, Umberto D je špatně zahraný (vždyť jsou tam neherci!), ale ruku na srdce..mě to nějak nevadí. Vždyť o tom to bylo. O lidský přirozenosti, která nemá meze. Konec mi zasadil hlubokou ránu. Strašně jsem chtěl vědě co a jak...ale kinematografie neplní divákovo přání na požádání. Dává šanci Vaší brilantní fantasii, abyste život Ferrarimu dopsali sami. Já mu ho vykreslil šťastnej... ()
klasika neorealizmu.Veľmi pekný príbeh muža a jeho psa.znie to divoko ale je to prekrásne. ()
Umberto D. vypráví jednoduchý příběh o starším muži z Říma, který pobírá penzi a bydlí v pronajatém pokoji se svým psem Flickem. Italský neorealismus (kam můžeme film bez pochyb zařadit) si vybíral postavy z nízké sociální skupiny na hranici chudoby. Umberta nemůžeme však jednoznačně zařadit mezi tento typ lidí. Divák si po několika chvílích zcela logicky zařadí hlavní postavu podle mluvy, chování, oblékání i zájmů do střední vrstvy obyvatel. Umberto pracoval nejspíše na pozici úředníka a nyní pobírá penzi. Po válce je však Itálie rozvrácená a státní zaměstnanec přišel o značnou část své finanční jistoty. O to je snad Umbertova situace horší. Narozdíl od postav jiných neorealistických snímků (např.Děti ulice nebo Zloději kol), které nikdy nevystoupili ze světa chudých, musí tento muž na prahu života od základu změnit své každodenní návyky. Umberto se dostane na pokraj zhroucení, především snad proto, že už není schopen se přizpůsobit. Rozhodne se k radikálnímu kroku - opustit jediného věrného přítele psíka Flicka a nakonec i život. Nejasně ukončená hlavní linie filmu, další typický znak italského neorealismu, byla nejvíce vytýkána právě De Sicovy, který často opustil postavy téměř ve stejné situaci jako na počátku snímku. Takový konec byl pro mnohé diváky špatně stravitelný, pro vytvoření realističnosti je však nejvíce vhodný. Umberto D. patří mezi nejpůsobivější díla světové kinematografie nejen o stáří, ale i o věrném přátelství a neustálém boji o vlastní život. ()
De Sica + Zavattini = PARÁDA ! ()
De Sicovy sociální a neorealistické filmy patří mezi to nejlepší, co může Italská kinematografie nabídnout. Umberto D. je film smutný od začátku až do konce bez vydírání nebo jiných twistů. Naprosto dojemná a emoční podívaná! Doporučuji všem, člověk si při projekci ledacos uvědomí... ()
Ke čtvrté hvězdě nechybí moc. Umberto D. je poměrně citlivě nasnímaný film, který poukazuje na to, jak se lidská společnost staví k penzistovi, jenž ze svého důchodu stěží zaplatí nájem své domácí, která jej kdysi nazývala dědečkem, ale nyní se ho snaží za každou cenu vyštípat ze skromného pokoje. Pana Umberta zužuje nemoc a starosti o to, jak sežene peníze a jídlo pro sebe a svého psa Flicka, jediného věrného přítele. S blížícím se koncem začíná být zřejmé, jakým způsobem se senior rozhodne své problémy řešit a tím se snímek posouvá do napínavější a emotivnější roviny, která mě svádí ke zmíněné 4. hvězdičce. Pochválit mohu také herectví hlavního hrdiny, stejně jako psího hrdiny, ale také půvabné Maria-Pia Casilio. ()