Příběhy 20. století - Normalizace (2017) (série)
Obsahy(1)
Před rokem 1989 existovaly v zásadě dva žurnalistické světy: oficiální, podléhající komunistickým direktivám, a vnitřně svobodný, tedy svět lidí, kteří s nemalým rizikem publikovali v samizdatu nebo v exilových časopisech. Podstatná část výrazných postav české polistopadové žurnalistiky má za sebou roky oficiálního působení v komunistických sdělovacích prostředcích. Proč psali propagandu a/nebo se podíleli na chodu novin a časopisů, které propagandu šířily? Jak to tehdy chodilo v redakcích a co jim na té práci připadalo dobré? Jak svou minulost reflektují? A jak se dvacet normalizačních let podepsalo na současné podobě českých masmédií? Interview nám poskytli například Martin Komárek, Karel Pacner nebo Ondřej Neff, který prohlašuje: „Neviděl jsem žádnou alternativu včetně Charty a uskupení tohoto typu.“ (Česká televize)
(více)Recenze (3)
Novináři před vznikem internetu ovlivňovali dobové veřejné mínění ze všech profesí nejvíce. ()
.....tak sme sa dozvedeli ako traja novinári píšuci za socializmu prokomunisticky - tak vlastne "len išli s davom" a mysleli si svoje...o tom ovládnutí médii socialistickou vládou tu moc toho nebolo....slabé.... ()
Jak ho nemám pro to jeho současný patolízalský anoferťácký angažmá rád, tak tady mě Komárek mile překvapil - upřímnej, přímej, nevymlouvá se, jde k jádru věci... Sám se (nejen nad jeho líčením doby) nepřestávám divit tomu, jak téměř všichni tvrděj, jak ten komunismus nenáviděli a nikdo mu nevěřil, a stejně mu všichni přisluhovali a drželi hubu a krok - to by bylo, aby aby nás takováhle čtyřicetiletá schizofrenie nepoškodila! / "Prostě všechno to: 'z dělnické rodiny', 'harmonické prostředí', že 'naším cílem je budování socialismu...' Tyhle kecy se prostě člověk naučil, s tím, že je musí v určitý čas říct. A že to je pak dobrý, že to je jakási mantra, která člověku umožňuje v tý společnosti žít." / "V Mladý frontě tehdy byla parta velice chytrých, svobodomyslných novinářů. Všichni ale věděli, jde to odsaď podsaď. Smíme to napsat až k tý hranici a tu hranici nelze překročit, protože by byl člověk vyhozený. Gottwaldův odkaz není zdaleka pouze na papíře, je i v myšlení a práci těch, kdo o něm dokáží přemýšlet, kdo se dokáže řídit jeho příkladem." / "Udělal jsem to, protože jsem tam chtěl zůstat. Když člověk udělal tohle, že vlastně znásilnil svoje přesvědčení, tak jinak mu ten režim nechal velkou volnost. Možnost i trošku cestovat, jezdit, žít si, jak chce. Jo, je to něco za něco. / "Samozřejmě že jsem věděl, že to je šaškárna (působení v komunistický Mladý frontě). Že to je jakási šaškárna, kterou dělám z nějakýho důvodu, kterýžto důvod ale asi nebyl dost silnej. Neměl jsem to dělat. Určitě to člověka poškodí. Nepochybuju o tom, že mě to poškodilo." Jak se takovejhle člověk dneska moh stát Andrejovou čubičkou, to nepochopim... Dyť to jsou tak hezký věci, co tady řiká! Anebo že by to právě byl výsledek toho poškození, o kterym mluví? Že už je člověk za celej život tak bytostně navyklej na nějakej vzorec chování a hodnot, že už ani neumí žít v ničem jinym... Že by takovej ňákej princip Stockholmskýho syndromu? Protože je pravda, že právě v tomhle těch 40 let komunismu nasekalo největší paseku - právě v týhle morální a osobností integritě člověka jako takovýho. ()