Příběhy 20. století - Normalizace (2017) (série)
Obsahy(1)
Houslista, dirigent a také disident Miroslav Jirounek začal v roce 1970 studovat na mladoboleslavském gymnáziu, kde doslova řádil normalizační komunistický ředitel František Nerad. Podle Jirounkova líčení pronásledoval „spolužáky, kteří měli dlouhé vlasy, tahal a smýkal jimi. Těm, kteří nosili křížky kolem krku, je strhával“. Sedmnáctiletý Mirek se jednoho ze svých spolužáků zastal, konflikty s ředitelem narůstaly. Jako jediný nebyl členem Socialistického svazu mládeže, a když ředitel rozhodl, že na pohřeb spolužáka půjdou všichni studenti ve svazáckých krojích, vzbouřil se. Z gymnázia byl vyhozen půl roku před maturitou, kterou později složil při zaměstnání. „Mirek byl takovým naším svědomím. Říkali jsme si, že nejsme tak stateční jako on. My jsme chtěli normálně žít, chtěli jsme se prostě dostat na vysoké školy,“ vzpomíná v Příbězích 20. století Jirounkova spolužačka Květa Podešvová. (Česká televize)
(více)Recenze (2)
"On ředitel měl strach. Ten jeho strach se v něm násobil a předával ho dál - byla to taková ta cesta strachu, i v té škole to bylo. Ti učitelé to přenášeli na žáky, žáci mezi sebou..." / "Z těch 35 kantorů snad jenom 5 nebo 6 hlasovalo proti mýmu vyloučení. Všichni se báli a měli asi oprávněnou starost o svojí existenci - když kantor nemůže učit tu svou ruštinu nebo frančtinu nebo zeměpis, tak co má jít dělat, žejo." / "Neměla jsem dobrej pocit, že jsem se nevzepřela. Ten Mirek, on byl takovym našim svědomím - my jsme si říkali, že nejsme tak stateční jako on. My jsme chtěli normálně žít, dostat se na ty vysoký školy..." / "S hrůzou a úzkostí si řikám, co bych asi dneska dělal, kdybych je tenkrát poslechl a držel hubu a krok." - tak tadyta poslední Mirkova věta se do mě zaryla jako dlouho nic; protože tohle ohhnutí páteře, který tak děsí jeho, tenkrát udělalo 99% lidí. A tohle je ten národ, ve kterym dneska žijeme; tohle jsou ty lidi, který tvořej společnost. ()
V tomto dílu vystupují stateční lidé, kteří nedrželi "hubu a krok". ()