Loutky

Takeshi Kitano natočil hlavně po vizuální stránce krásný film, ve velmi pozvolném tempu, který tvoří tři povídky, každá z nich velmi smutná a každá popisuje jiným způsobem nešťastnou lásku.I když jsou příběhy samostatné, několikrát se ve filmu prolínají a pokud je člověk jen trochu pozorný, nemá vůbec problém se ve snímku orientovat. Konec mě sice malinko zklamal, ale i tak horší 4 hvězdy. (23.07.2014)

Nejen vizuálně krásný, poetický film plný něžných emocí, které sice místy hraničí s patosem, ale více méně se jim daří zůstat na té příjemné a neotravné straně barikády. S citem je tedy zacházeno akurátně, film svým mimoslovným sdělením připomíná tvorbu Kim Ki-duka, ale k záměně by dojít nemohlo, protože na to zde hrdinové dostatečně netrpí. :) Tempo je pomalejší, ale to ničemu neškodí, jen je nutno, aby byl divák na něco takového patřičně naladěn... 8/10 (08.05.2015)

Příběhů o lásce je ve filmu velká spousta, ale málokteré jsou tak tragické jako tři příběhy v Kitanových Loutkách. Film začíná scénou loutkového divadla bunraku, které předznamenává úplně odlišnou formu, než jakou Takeši Kitano obvykle točí svoje filmy, dokonce je to oproti zbytku jeho filmů úplně skoro nekitanovský stand alone. Loutková předehra se změní ve tři oddělené, ale přitom vzájemně důkladně provázané příběhy o lásce přetrvávající a zároveň hrozně tragicky smutné. První částí je příběh mladého Macumota, který se pod tlakem rodičů rozhodl vzít si dceru svého šéfa a mít tak zajištěný kariérní postup na úkor své původní snoubenky Sawako, která se po této události neúspěšně pokusí o sebevraždu, což na ní zanechá vážné psychické následky a Macumoto po zjištění co se stalo okamžitě odjede za Sawako a rozhodne se být s ní za každou cenu, i když jí nemůže pomoct. Tato dvojice se pak stává tak trochu "průvodci" i v příbězích jakuzáckého šéfa Hira, který se podobně jako Macumoto rozhodl pro kariéru na úkor své přítelkyně a na stáří vzpomíná na svůj předchozí život a snaží se odčinit svoje chyby. A posledním tragickým hrdinou je silniční dělník Nukui beznadějně zamilovaný do mladé popové hvězdičky Haruny, která je pro něho příliš nedosažitelná, ale jako všichni aktéři těchto příběhů i on dostane svou šanci za určitou cenu. Loutky mezi ostatními Kitanovými filmy vynikají především tím, že do popředí staví pouze náznakové emoce a vztahy mezi postavami a úplně vytěsňují prvky přítomné ve zbytku jeho tvorby. Velmi důsledně se vyhýbá veškerému násilí a úplně odstraňuje jakýkoli humor a taky je skoro bez epizodních scének, které když už v tomto filmu jsou, tak nejsou ani trošku humorné. Hlavní důraz je tu na melancholii a velmi extrémní podoby silné lásky vrcholící až k divadelně tragickým vyzněním jednotlivých příběhů, zvláště toho o Macumotovi a Sawako. Přes takhle zvláštní podoby lásky se odráží podobenství o trochu reálnějších mezilidských vztazích a působí to velmi melancholicky a silně dojemně. Tomu pomáhá jemná barevnost scén, která sice je velmi různorodá, protože se scény odehrávají v různých prostředích a hlavní část děje je na podzim s barevným listím, ale zároveň nijak nepřehlušuje pohled na samotné postavy, takže jsou scény a pozornost diváka zaměřené především na dvojice ústředních postav a i ve velkých otevřených prostranstvích je to takto velmi intimní. K tomu ještě nějaká ta melancholická hudba, melancholické postavy v melancholických příbězích a k tomu ještě kopa další melancholie navrch. Loutky jsou taková jímavá smutná pecka, která to z diváka neždímá, ale nakonec mu to napálí přímo do obličeje v trochu extrémnějším stylu, než by člověk o filmu o lásce čekal. Je to prostě jeden z nejkrásnějších a nejsmutnějších filmů o lásce jaké existují a Takeši Kitano tu vytvořil jeden ze svých nejlepších filmů (a tohle píšem asi u většiny kitanových filmů no :)), ikdyž trošku nekitanovským způsobem. :) (21.12.2010)

Chtěla jsem říct, že ten film mě jako osoba dlouze a silně objal, ale to není pravda. Ten film se mnou jako osoba dlouho mlčky chodil lesem. Nicméně obojí jsou gesta beze slov a to je to klíčové. Stejně jako i u jiných japonských filmů mám dojem, že jsem ho už dávno viděla, že ho mám v srdci teď a že tam byl i v tragediemi posedlém dospívání a že tam byl zkrátka odjakživa. Za zejména delikátní považuji, jakým způsobem Kitano pracuje s informacemi a dávkami jejich sdělování, do toho patří hudba, obraz i příběh. A také ho miluji za to, jak si uvědomuje význam ticha. ♥ (31.03.2015)

Už úvod s japonskou obdobou loutkového divadla dává tušit, že tento film Takeshiho Kitana bude mimořádný. A pak přijde průchod provazem k sobě připoutaných hrdinů rozkvetlým sakurovým hájem.. Po začátku to vypadalo, že budu sledovat skvostné melodrama nenaplněné lásky Matsumota a Sawako, ale film se ještě rozvětvil do dalších dvou neméně skvostných příběhových linií. Hodně smutné, přitom tak krásné.. Film má takovou zvláštní, avšak vtahující, náladu a atmosféru. Ta překrásná hudba, ty nádherné obrazové kompozice.. Paráda! Ne každému sedne příliš pozvolné tempo filmu. Mně sedlo znamenitě. Kitanův úžasný snímek mě doslova uchvátil! (07.09.2005)