Dolls
Režie:
Takeši KitanoScénář:
Takeši KitanoKamera:
Kacumi JanagidžimaHudba:
Džó HisaišiHrají:
Miho Kanno, Hidetoši Nišidžima, Tacuja Mihaši, Kjóko Fukada, Ren Ósugi, Júko Daike, Kajoko Kišimoto, Cutomu Takešige, Nao Ómori, Kandži Cuda, Čieko Macubara (více)Obsahy(1)
Tři povídky inspirované nešťastnou láskou z tradičního loutkového divadla Bunraku. Macumoto a Sawako se velmi milovali a vše spělo k jejich svatbě. Rodiče rozhodli jinak. Přinutili Macumota, aby se s dívkou rozešel, protože mu již nevěstu vybrali. Zoufalá Sawako se pokusí o sebevraždu. Je zachráněna, ale ztratí paměť. Macumoto se cítí zodpovědný a vrací se ke své lásce. Hiro je šéfem japonské jakuzy, ale i když má vše, na co si vzpomene, cítí se velmi osamělý. Před třiceti lety pracoval v továrně jako dělník, jeho milá mu nosila každé poledne oběd a snili o životě. Hiro se ale vydal špatnou cestou. Nyní se vrací do míst, kde hledá ztracenou lásku. Haruna Jamaguči bývala slavnou zpěvačkou, ale po automobilové nehodě má znetvořenou tvář, za kterou se stydí, a skrývá se před světem. Možná slepý Nukui, její obdivovatel, bude mít trochu štěstí. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (54)
To je zvláštní film. Nevěřila bych, že budu tak dlouho koukat na něco poetického s minimem děje a přeci tak ohromně výmluvného. Nejdřív jsem měla pusu dokořán a dumala jestli to bude celé loutkové. Když jsem si na loutky zvykla, tak nastoupili herci. Tři osudy, tři příběhy, krásná hudba a hodně, hodně námětů k přemýšlení... ()
Těžká romantika po japonsku aneb ujetý slepenec příhod ze života vyšinutých nešťastníků, jejichž složky Kitano vyhrabal ve zdravotních kartách archivu psychiatrické léčebny někde v Okinawě. Zajímavým se jevil snad jen příběh oddanosti v podobě donášky sobotních obědů pro yakuzáckého bosse, který se zpozdil o celý život, další epizody, i přes svou tragiku a morbiditu, zely sice uměleckou, ale emocionální prázdnotou, stejně, jako nádherná příroda kolem, jejíž krása ztrácela ve spojení s dějem kouzlo. Napříště si vychutnám kvetoucí japonskou třešeň v záběrech National Geographic bez toho, aby mi tam zacláněli dva mimoňi na šňůře. ()
Niekde medzi Brotherom a Samurajom, uzreli svetlo sveta i melancholické Bábiky, no tentoraz s tým rozdielom, že japonský tvorca Takeši Kitano, sa nezhostil hlavnej úlohy, a ani žiadnej inej, keďže zrovna tie zveril do rúk iným hercom, ale aspoň si tento film postrážil takým spôsobom, aký má skrátka vo zvyku, a to konkrétne v strižni, kedy si pomaly začínam všímať predovšetkým to, že čo sa týka tejto technickej stránky, tak si mimoriadne potrpel na častejšie, strihové flashbacky, ktoré vskutku naprosto vkusne dopĺňali dané príbehy. • V prvom rade sa v tomto prípade jednalo vari o pomerne náročnejšie uchopenie pre konečného diváka, ktorý by mal už predsa trošku dopredu vedieť, čo by mal teda od výslednej snímky najmä očakávať, aby sa v nej náhodou úplne nestratil. • Originálny, poviedkový scenár Takešiho Kitana, sa venoval presne tomu, čo ho totižto priamo vystihovalo : „Jednoducho povedané, že (bez)nádejné prípady vytvárali jednotlivé štúdie, jednotlivých postáv, ktoré si v minulosti prechádzali dosť komplikovanými, medziľudskými vzťahmi, povedzme po rozdielnych, povahových, vlastnostiach človeka, čo sa následne teraz pretavilo i do akéhosi, aktuálneho, nemenného tvaru” . • 3 páry, tri krát rôzny vývoj udalostí, a pritom sa stále jednalo o akúsi, (ne)naplnenú lásku, čo bolo v podstate ústredným leitmotívom tohto「umeleckého počinu」s dvomi ústrednými sprievodcami diania, ktorí počas svojej『road movie』, postupne "naďabili" i na ďalšie kľúčové postavy, vrátane popredného člena yakuzy, či dokonca i na japonskú Miley Cyrus, a to všetko pod taktovkou japonského Clinta Eastwooda, ktorý tento spletitý dej ešte obohatil i tradičným japonským bábkovým divadlom - Bunraku s pestrofarebnými kostýmami, čo je mimochodom možnosť vidieť hneď popri úvodnej sekvencii. • Proste je to iné, filmové umenie, než čo som doposiaľ od tohto tvorcu zatiaľ videl, no to ani zďaleka neznamená, že by som si na tejto bohatej, vizuálnej žranici, vôbec nepochutnal, áno, nepopieram, že je síce pripravená na odlišnejší spôsob, no i napriek tomu jej treba dať určite šancu. ()
Příběhů o lásce je ve filmu velká spousta, ale málokteré jsou tak tragické jako tři příběhy v Kitanových Loutkách. Film začíná scénou loutkového divadla bunraku, které předznamenává úplně odlišnou formu, než jakou Takeši Kitano obvykle točí svoje filmy, dokonce je to oproti zbytku jeho filmů úplně skoro nekitanovský stand alone. Loutková předehra se změní ve tři oddělené, ale přitom vzájemně důkladně provázané příběhy o lásce přetrvávající a zároveň hrozně tragicky smutné. První částí je příběh mladého Macumota, který se pod tlakem rodičů rozhodl vzít si dceru svého šéfa a mít tak zajištěný kariérní postup na úkor své původní snoubenky Sawako, která se po této události neúspěšně pokusí o sebevraždu, což na ní zanechá vážné psychické následky a Macumoto po zjištění co se stalo okamžitě odjede za Sawako a rozhodne se být s ní za každou cenu, i když jí nemůže pomoct. Tato dvojice se pak stává tak trochu "průvodci" i v příbězích jakuzáckého šéfa Hira, který se podobně jako Macumoto rozhodl pro kariéru na úkor své přítelkyně a na stáří vzpomíná na svůj předchozí život a snaží se odčinit svoje chyby. A posledním tragickým hrdinou je silniční dělník Nukui beznadějně zamilovaný do mladé popové hvězdičky Haruny, která je pro něho příliš nedosažitelná, ale jako všichni aktéři těchto příběhů i on dostane svou šanci za určitou cenu. Loutky mezi ostatními Kitanovými filmy vynikají především tím, že do popředí staví pouze náznakové emoce a vztahy mezi postavami a úplně vytěsňují prvky přítomné ve zbytku jeho tvorby. Velmi důsledně se vyhýbá veškerému násilí a úplně odstraňuje jakýkoli humor a taky je skoro bez epizodních scének, které když už v tomto filmu jsou, tak nejsou ani trošku humorné. Hlavní důraz je tu na melancholii a velmi extrémní podoby silné lásky vrcholící až k divadelně tragickým vyzněním jednotlivých příběhů, zvláště toho o Macumotovi a Sawako. Přes takhle zvláštní podoby lásky se odráží podobenství o trochu reálnějších mezilidských vztazích a působí to velmi melancholicky a silně dojemně. Tomu pomáhá jemná barevnost scén, která sice je velmi různorodá, protože se scény odehrávají v různých prostředích a hlavní část děje je na podzim s barevným listím, ale zároveň nijak nepřehlušuje pohled na samotné postavy, takže jsou scény a pozornost diváka zaměřené především na dvojice ústředních postav a i ve velkých otevřených prostranstvích je to takto velmi intimní. K tomu ještě nějaká ta melancholická hudba, melancholické postavy v melancholických příbězích a k tomu ještě kopa další melancholie navrch. Loutky jsou taková jímavá smutná pecka, která to z diváka neždímá, ale nakonec mu to napálí přímo do obličeje v trochu extrémnějším stylu, než by člověk o filmu o lásce čekal. Je to prostě jeden z nejkrásnějších a nejsmutnějších filmů o lásce jaké existují a Takeši Kitano tu vytvořil jeden ze svých nejlepších filmů (a tohle píšem asi u většiny kitanových filmů no :)), ikdyž trošku nekitanovským způsobem. :) ()
Začátek jsem moc nechápala, připadalo mi to příliš roztahané a neuspořádané, ale pak jsem se do příběhu dostala a užívala si ho. Je prostě zvláštní. Je lyrický, alegorický, originální a plný emocí. Příběh jde ruku v ruce s překrásnou vizuální stránkou. Někomu možná nebude sedět pomalé tempo, typické jsou dlouhé scény, kde se děje pořád to samé nebo vůbec nic, ale i v tom se skrývá síla. Nelze doporučit každému, avšak rozhodně má na to, někoho oslovit, protože je to krásný film. ()
Je ľahšie písať o zlom ako o dobrom filme pretože film ktorý sa vám nepáči tak kritizujete a kritizujete aj keď je tá doba dávno za vami - tak ako ja snowborďákov s madlom a kotkom. A potom sú tu filmy ktoré sa vám páčia a vy na otázku prečo odpovedáte lebo sú dokonalé a práve taký je aj tento film Takeshiho Kitana. To že je Kitano všestraný režisér dávno vieme. Nikdy neviete čo jeho nový film prinesie a on od záchodových komédií,cez akčné pecky, sebereflexívne surrealistické diela , obyčajné ľudské príbehy podané inak až po diela plné symbolizmov. V každých s týchto diel dosiahol svoj vrchol ale to čo načrtol v ohnostroji tu doviedol do dokonalosti a inšpirované tragickými bábkovými predstaveniami Bunraku nám servíruje tri príbehy , ktoré sú tak strašne ľudské, obohnané krásou okamžiku a minulosti, vizuálne dokonále a hlavne tak neskutočne skutočné až sú pekné že normálny človek ktorý má aspoň aký taký talent musí tento film vnímať ako niečo neskutočne krásne a práve to aj je neskutočne krásne. Kvalitou sú všetký tieto príbehy dokonálé a ani nemôžem povedať ktorý bol lepší lebo každý mal niečo do seba. začiatok kde máme možnosť vidieť typické divadlo bunraky až po tragický koniec nám ukazuje tú skutočnú lásku čo nemusí byť vyslovene oblizovanie na verejnosti - v každej správnej MHD, alebo sex - skúste si zájsť do najbližšieho lesíka ale tento film ukazuje na samotný fakt dvoch spiaznených duší ktoré nemusia nič ani len rozprávať. ()
Tentokrat si Kitano posvietil na temu nenaplnenej, pripadne neopetovanej lasky z ktorej sa jeden z dvojice zblazni. Ukaze na to v troch samostatnych pribehoch, ktore sa odvijaju paralelne ale neovplyvnia sa. Najsilnejsi je prvy pribeh, ktory ma najväcsi priestor. Trpi v nom zena, ale chlap sa po jej zblazneni rozhodne jej utrpenie zdielat a tak sa spolu vydaju na nekonecnu cestu. Len o trochu slabsi je treti pribeh v ktorom pre zmenu trpi chlap - fanusik hviezdy, ktory je ochotny kvôli nej obetovat cokolvek, aby sa aspon trochu k nej priblizil. Najmenej ma zaujal druhy pribeh v ktorom znova trpi odmietnuta zena chlapika, ktory sa vypracoval na sefa yakuzy. Co by to bola za Kitanovka bez yakuzy a aspon jednej prestrelky. Tento pribeh je dost podobny tomu prvemu, len pôsobi nevyraznejsie. Zmeni to az jeho vyustenie, ktore mi pripada najkrutejsie zo vsetkych pribehov. Spracovanie filmu je dvakrat pomalsie a este viac umeleckejsie ako je u Kitana zvykom. Dialogov je vo filme minimum, dej sa odvija cez obraz. Zabery su dost casto koncipovane ako nejake umelecke obrazy. Toto vsetko by ma bezne nebavilo, kedze az tak velke umelecke citenie a vasen pre obrazy rozhodne nemam, ale vdaka teme a zvlastnej smutnej atmosfere, ktora ale neprejde k citovemu vydieraniu, mi tento film sadol a videl som ho uz niekolkykrat. Trochu slabsi mi pripada len ten druhy pribeh a potom hudba, ktora nie je tak vyrazna ako som u Hisaišiho zvyknuty. Ako keby sa cely cas snazila byt nenapadna a absentuje tu nejaky zapamätatelny motiv. Co je skoda. 8/10. ()
Kitano tentokrát ještě pomalejší než jindy, ještě alegoričtější, poetičtější a snad i melancholičtější, ale pořád přesný jako metronom jehož neúnavný rytmus vnímavého diváka naladi na vlnu s léčivým potenciálem. ()
Absolutne nadherny film. Sice na to ze zacatku chvili koukate a rikate si WTF? Koneckoncu to jsou japonci, takze to je uplne v poradku, ale to trva tak 15 minut, zbylou hodinu a pul uz jen cumite s otevrenou pusou na nadherne vizualy prekrasne japonske krajinky (asi se tam pujdu odstehovat), hraje vam k tomu tradicne libezna hudba pana Joe Hisashi a ve chvili kdy jste nadseni z jedne linie poutavym zpusobem zdistortovane ponure lasky, ze by to samo vystacilo na vyborne hodnoceni, tak se tam ty linie zacnou otevirat jeste dalsi 2, ktere jsou nemene zajimave, vzajemne se zacnou propletat a vy mate ve finale pocit uplneho naplneni. 9/10 ()
Osobité, poetické a nechce sa mi veriť, že od Kitana. Absolútne odlišné od jeho yakuzákov, ale trebárs aj od Kikujira. Vizuálne ohromujúce (najmä takmer všetky scény z dvojicou nešťastne zamilovaných sú brilantné), po stránke tempa pomalé (ale existujú aj pomalšie - napr. Tsai Ming liang alebo Eureka - tomu hovorím pomalý film), čo mne neprekáža, ale na plný počet to nevidím (chýbal mi tam silnejší 3. príbeh - speváčka a fanúšik). A súhlas s Max-Wesslom - the best of Kitano stále Ohňostroj. ()
Genialní a velmi smutný snímek o osamelosti. Kitano tak, jak ho zbožňuju. Úžasná atmosféra s minimem dialogů. Pro někoho možná nuda, ale pro mě film, nad kterým se musím zamyslet a ještě dlouho přemýšlet, co vlastně všechno znamenalo. Dávám ******. ()
Příběhy o lásce a vině. Vyprávění se odehrává prakticky jen ve vizuální rovině, obrazy jsou krásné, ale prostě mi k pochopení nestačily. Smutnou odevzdanost a vinu zprostředkovaly, ale celé to na mě bylo příliš povrchní. Podle nadšených komenářů je chyba asi ve mě, osudové lásce prostě nefandím. A poslední příběh o popové hvězdičce mě minul úplně. ()
Na rozdíl od mnohých si nevzpomínám, že by mě film v některé části dojímal k slzám (i když vůči tomu nejsem imunní). Dokonce si myslím, že se o to ani moc nesnažil. Zato se v příbězích tří krvavých svateb našlo mnoho velmi silných, ne pouze dojemných scén, které v divákovi dovedou vzbudit rezonanci, aniž by rušily usebrání. Ticho, symboly a dostatek času. Tahle část asijské produkce mi vyhovuje. ()
Že má pan Kitano,mimo jiné,i skvělé výtvarné cítění jsem si již všiml v Hana-bi.Zde dotaženo téměř k dokonalosti.(při scéně,kdy starý unavený Jakuza kouká na lavičku, kde je jeho milá a on má ani ne padesát let zpoždění, mi nejedno mé oko nezůstalo suché,a že zrovna tahle scéna je zřejmě dost kýčovitá ,-no a co?!) ()
(Hodnotenie 3,5) ()
Hana Bi bol vrchol Kitanovej tvorby, kam dalej? Skusit zmiesat humor, gangsterku a zivot do jedneho? To je kikujiro. Dat tomu vacsiu umeleckejsiu formu? Viac tradicie? Menej deja? Dolls. ()
1) film se mi líbil a byl jsem nadšený i z prostředí projekce (Festival japonských filmů v Lucerně, kde jsem byl poprvé), 2) dva ze tří představených příběhů byly skutečně zajímavé, z prvního jsem měl smíšené pocity, 3) hudební podkres, prostředí a obrazy přírody občas předčí i samotný děj, je to fakt moc hezký!, 4) Japonci jsou divný a trochu jiný. ()
Nemám slov... neuvěřitelná síla emocí, obrazů, symbolů... ještě chvíli tiše sedět a nechat tu sílu postupně doznívat. Proč mám pocit, že se mě ty nešťastné příběhy všechny nějak týkají? ()
Co se týče umění vyprávět, tady Kitano silně pokulhává za Murakamim, který ve svých knihách řeší stejný problém japonské společnosti, ale zase dokáže naléhavost přenést do atmosféry a obrazu. ()
Velmi krásná balada o třech lidských osudech. Někomu se to může zdát roztahané, ale nikdo nemůže nic pobídnout po lokacích a vizuální stránce, která byla úchvatná. ()