Kamera:
Andy WarholHrají:
Ondine, Mary Woronov, Edie Sedgwick, Mario Montez, Marie Menken, Gerard Malanga, Nico, International Velvet, Eric Emerson, Christian Päffgen, Brigid Berlin (více)Obsahy(1)
Filmový experiment režírovaný Paulem Morrisseyem. Dvanáct nesestřižených filmových cívek, to se rovná třem a půl hodinám filmového běsnění. Na rozděleném plátně se odehrávají nejrůznější a na sobě nezávislé děje a synchronicita promítání ani volba zvukové stopy nejsou pevně předepsány. Nezbývá než (na vlastní nebezpečí!) konečně přivítat Chelsea Girls v Čechách. Jonas Mekas o tomto filmu prohlásil: „Je to epický filmový román, který se komplexností a překrýváním svých struktur, simultaneitou příběhů, jež se odvíjejí před našimi zraky, nejvíce blíží Joyceovi.“ První velký finanční úspěch Warholovy skupiny – film stál něco mezi 1 500 až 3 000 dolarů a vydělal za prvních devatenáct týdnů promítání v New Yorku 130 000 dolarů. (FebioFest 2006) (oficiální text distributora)
(více)Recenze (15)
Po vyčerpávajícím komentu od joker2 už těžko něco dodávat. Délka je opravdu brutální (někdy v polovině jsem podlehla a na chvíli usnula), ale chlapcům se prostě musí nechat, že na nějaký potřeby lidí nebo konvence a podobný sračky zvysoka kašlou. Třeba jak si Ondine něco píchnul a začal běsnit, docela slušný. . . Mám slabost pro experimenty a ulítlosti téměř všeho druhu, takže proč ne. ()
Mohu hodnotit po zhlédnutí jedné cívky z dvanácti? Experimenty jako tento mi obvykle nic neříkají, ale tohle byla docela zábava. ()
K filmovým experimentům je nejlepší přistupovat bez jakýkoliv očekávání, mohou pak leda mile překvapit. Viděla jsem cca 30 minut na výstavě Chelsea Hotel: Přízraky bohémy v Doxu, ale v budoucnu bych si ráda sehnala pokračování ;). ()
Film o povrchu, jenž zdůrazňuje vnější krásu a charakter odsouvá kamsi do neznáma. Warhol nechce inscenovat, hvězdy mají být hvězdami a proč splitscreen? Sám neví. Chelsea Girls výborně pracuje na dokumentární rovině, portrétuje život Warholových modelek/lů, kteří neumí hrát (resp. ve snaze přizpůsobovat nějaké fiktivní roli zmateně krafají o čemkoli) a dělají to, co je pro ně nejpřirozenější - zdůrazňují lásku k vlastnímu tělu. A že jsou to postavy nadmíru fotogenické a krásné.. ()
Dát ten film v kuse, bez jakéhokoli přetáčení či přeskakování scén, se podle mě nedá (byť věřím, že už se to někdy někomu povedlo), takže mi snad nebudete mít za zlé, že jsem to sledoval takhle. Když si ale prostudujete některé komentáře tady nebo na IMDB, dozvíte se z nich, že tenhle způsob sledování dokonce podporují, že si člověk takhle vybere přesně to, co ho zajímá a to ostatní nechá být. A když k tomu připočtete zdejší zajímavost o tom, že Warholovi bylo jedno, v jakém pořadí se promítnou dané segmenty a soundtracky, co tu jsou, je jasné, že ani jemu o "poctivé sledování" nešlo, ale to jemu vlastně nikdy. Chelsea Girls je experiment vždy rozdělený na dva obrazy současně, plný monologů různých postaviček/herců, tzv. Warholových superstars, které povídají převážně o sobě, drogách a sexu, ale rozumět se dá jen něčemu, jelikož zvuk se dochoval v celkem mizerné kvalitě. Nepostřehl jsem tam ale nic zásadního, ani nic dějového, prostě to jsou náhodná vyprávění náhodných lidí. A tahle vyprávění tvoří jednu půlku obrazu, zatímco na té druhé Warhol občas pustí segment, který později uvidíme se zvukem a občas (většinou) je tam experimentální záběr, snažící se zachytávat mimiku tváře, obličej a tělo z různých pohledů... a jestli se mi něco na tomhle experimentu líbilo, tak to byly právě tyhle experimentální hrátky. Tady mi Warhol totiž dokázal - asi potřetí - že se, na rozdíl třeba od Sleep, o něco skutečně snažil a nebyla to jen prázdná nicota ukazující vyprázdněnost nebo obyčejnost (interpretovat se to dá tak i tak). Černobílé obrazy tu postupně přecházejí do barevných a poslední hodina už mi i začínala připadat jako zajímavý experiment, který mi až připomínal barevné hrátky Gaspara Noého. Možná jsem tu i poprvé pochopil Andyho Warhola jako experimentátora - on se v těch svých dílech echt dlouze věnuje detailům na naprosto obyčejné věci a i když samo o sobě to není nic, co by se dalo oceňovat, ve Warholově tvorbě se skrývají určité prvky, které postupem času mnohem víc rozpracovali jiní experimentální filmaři. On něco nadhodil, bylo mu asi fuk, co, ale někteří v tom našli zajímavý nápad, který pak přepracovali do něčeho skutečně hodnotného. Ostatně, i o Benningovi říkám, že nápad z Empire (čili dlouhý statický záběr) využil, pořádně propracoval a postavil na tom celou svoji tvorbu, ve které jsou dlouhé statické záběry vypovídajícími v mnoha způsobech. A asi to je hlavní důvod, proč mi aspoň trochu Chelsea Girls přišlo zajímavé. Délka je brutální a ani zkrácení na půlku by jí nepomohlo, něco skutečně zajímavého pro mě přišlo až po druhé hodině a i tak toho nebylo tolik, ale dokázal jsem v tom vidět aspoň určitý "zdroj inspirace pro jiné". A to ocenit prostě musím, byť to na víc jak dvě hvězdy samo o sobě není ani náhodou. Lepší 2* ()
Hej ne, tak tohle jsem musel jet jenom s přetáčením, na tohle já nemám nervy. Jenom blbej, hrozně ukecanej film, kterej sice je experiment, ale takovej, kterej se nepovedl. Já se na to chtěl původně kouknout na celý, ale to jsem nevěděl, že to trvá 3 hodiny. Kdyby se tam aspoň něco dělo! Ale tam jenom různý ksichty dělaj různý věci a melou kraviny. Ne, s tímhle jsem fakt nehodlal strávit zbytečný 3 hodiny mýho zpropadenýho života. Je to prostě film zralej na usnoutí. Takže za volantem si ho nepouštějte. Moje odpadní hodnocení berte s rezervou, protože jsem na takovej film fakt neměl nervy a v podstatě jsem to neviděl. Ale plakát skvělej! ()
Viděl jsem asi hodinku v DOXu. A stálo to za to. Dost zajímavé monology, obrazy, prostřihy... Zajímavá ujetost, která navíc nepostrádá hlubší sdělení. Čehož si vážím asi nejvíce. Teď už jen sehnat celý film... ()
Tohoto Warholova videa si můžeme vážit zejména proto, že se skutečně snaží být objevným, pokoušejícím hledat hranice možností. ()
Viděl jsem na výstavě k Hotelu Chelsea a Přízrakům bohémy v DOX. Seděl jsem nehnutě pěknou chvíli a byl jsem překvapen jak mě zase něco "o ničem" mohlo dostat, doma jsem pak shlédl celou délku filmu. Je to zbytečně dlouhé. Je to Andy Warhol. Je to experiment. JE TO K.... DOBRÝ! ()
Pro mě osobně docela kult. Hlavně proto, že tam můžu vidět svý oblíbence z Factory jako Mary a Ondina. Jinak forma je zajímavá, proti tomu vlastně nemůžu říct půl slova, i když chápu, že každýmu to určitě sedět nebude. A co se týká obsahu... No, v podstatě tam moc děje není a tím pádem jsou tři hodiny teda docela mazec. Pro diváka, který neví nic o pozadí filmu to asi nebude moc stravitelný, ale jak říkám, pro mě kult. ()
ZKRÁCENÁ VERZE --- Převážně zfetlé pozérské smažky, natočily metry filmového materiálu se zfetlýma pozerskýma smažkama pro místama zfetlé, ale přiznejme si, převážně pozérské publikum. DELŠÍ VERZE --- Zfetlí (či vyjímečně nezfetlí, ale jinak běžně na fetu) pozerští rádoby bohémové (říká se jim oficiálně umělci jako třeba modelky, malíři či jiná netalentovaná děcka jako Andy Warhol.) Co nejsou schopni přijmout rady od zkušenějších a považují se za světáky co prokoukli vesmír, (jak se to samozřejmě jejich předchůdcům a rodičům nikdy nemohlo podařit.) A navíc opovrhující vším co neuznává jejich dokonalý pohled na svět (přičemž opovrhují většinou i sami sebou.) Jenž si do jednoho musejí i v dospělosti léčit své mindráky z dospívání, se nečekaně rozhodli, že přejdou k točení filmů. Tam jim jako "herci" samozřejmě výborně zaexcelují jejich pochlebující ovečky, které jsou ideálním objektem, stejně jako námětem, na duchaplné hloubání o čemkoli, jelikož převážně postrádají vlastního názoru na umění, jejich filmujících přátel. jelikož mezi takovými přáteli se říká jen "skvělý, výborný, ještě lepší". Dívat se na tento snímek je filmovým ekvivalentem prohlížení Warholových "obrazů" jenž oplývají tou výhodou, že zaberou podstatně méně času. Jediné co mě na všem těší, že dneska se najdou ještě mnohem všeznalejší rádoby umělecké skupinky pozérů, které tohle dílo považují za tak duchaplné a užitečné, jako cokoli, co nevymysleli oni sami. Takže jediný kdo zbývá aby tento film hltal a považoval za tří, čtyř až pětihvězdičkový, jsou jen ti průměrní, né tak úplně bohémští a umělečtí pozéři, co je můžete vzít na sebevětší sračku, říct jim že je to kultovní film a oni řeknou "skvělý, výborný, ještě lepší". ()
Neviděl jsem (a snad ani neuvidim) celý, ale pro představu mi to stačilo... ()
Ludia sa boja dať menej ako štyri, aby sa s tým priamou úmerou neznížilo aj ich IQ. Tým chcem povedať, že tento film je dobrý ale má jednu zásadnú chybu; je pseudointelektuálny. Viva la Factory! ()
jak může mít film vlastně o ničem , i když se oto snaží aby byl o něčem, 210minut proboha!!!!! po 120 minutách už jsem nemohl - je to trošičku srágorka - pseudoumělecká srágorka - experimentální film si představuju jinak..třeba že vás překvapí přístup ,děj , kamera, cokoliv ale je to celý zaplněný jenom kecama a nudnou vatou - double odpad!! ()
Dvěma slovy: filmový experiment. Tuto minirecenzi rozdělím na čtyři body: 1. synchronicita, 2. zvuk, 3. vizuálno a 4. shrnutí. Ad 1: Není úplně pravda, že spolu jednotlivé filmové smyčky (cívky) nesouvisí. V jednom okamžiku například sledujeme stejnou skupinu modelek ve stejném prostředí, pouze časově posunutě (zvuk jde pouze zprava). Stejně tak první smyčka vlevo (muž a žena se baví o sexu) se odehrává ve stejném prostředí a se stejným cholerickým hercem jako smyčka poslední vpravo (pouze mu sekundují jiné herečky). Poznámka mimochodem - dialogy tohoto muže (Robert Olivio pokřtěný jako Ondine) jsou z hlediska textu nejkompaktnější a nejsrozumitelnější. Pravděpodobně stejně jako v jiných případech se jedná z velké části o improvizace, ale v jiných případech mi to přišlo jako improvizace nonsensu (tzv. nonsense English - pojem Johna Cleese z Monty Pythons). Stejně tak modelka z prvního záběru černobílého je hlavní tváří cívky poslední barevné. A to už se dostáváme k bodu 2: Zvuková stránka tohoto experimentu není důležitá - jednak proto, že zvuk slyšíme vždy jen z jedné poloviny plátna, dále proto, že i když slyšíme řeč připomínající angličtinu, tak ani po 14 letech sledování anglických filmů jsem rozumněl velice zřídka (např. témata v cívce Eric hovoří za vše: proč nenosím trenýrky, proč mám rád své ochlupení atp.) a v neposlední řadě - film neobsahuje žádnou podkladovou hudbu (s výjimkou 2 minut). Přišlo mi zkrátka, že pro Warhola (či Morrisseye) bylo důležitější, aby herci/herečky otevírali/y ústa, než aby říkali/y něco smysluplného. Co vyčnívalo z hlediska zvuku byly hysterické výlevy odehrávající se ve dvou prvně zmíněných scénách, kdy hysterický projev jedné z modelek vás sice po dvou hodinách poklimbávání probere z letargie, jedná se však o vysoce položený a dráždivý až nepříjemný hlas. U cholerického projevu itala Ondine je třeba ocenit, jak dokáže z polohy řevu přejít plynule zpět do příjemného rozhovoru. V těchto chvílích divák ocení, že jsou cívky nesestříhány (neboli jsou promítány v celku). Podobný princip použil i Alfred Hitchcock ve svém filmu Provaz (Rope), který je celý bez jediného střihu (neboli: střihy mezi cívkami jsou řešeny například záběry do rohu, aby nepůsobily rušivě). A nyní k mému oblíbenému vizuálnu/bodu 3: V tomto místě si myslím, že je Warhol a jeho Chelsea Girls inspirativní dodnes. Nevyznám se příliš v experimentálních filmech, ale záběry, kde Warhol využívá barevný film a těla a tváře herců nasvětluje různými světly a fitry patří k vrcholům tohoto díla. Všem, kteří nevydrželi 3 a půl hodiny bez přestávky v kině a utekli, musím sdělit, že nejlepších je posledních patnáct minut, kdy smutná tvář modelky/herečky Nico, která začíná scénu slzami je nasvětlována různými puntíky a proužky, což je umocněno plynulými rychlými nájezdy kamery tam a zpět, což vytváří psychedlický zážitek na úrovni závěrečných záběrů z 2001: Vesmírná odyssea. Myslím, že by bylo vhodné filmovou kopii Chelsea Girls digitálně vyčistit, otitulkovat a dát na DVD. Člověk by pak nebyl nucen sledovat vše v jednom zátahu, mohl by si vybírat oblíbené záběry a možná by i nonsense English začala dávat smysl. Takto si nemůžu odpustit jednu poznámku na závěr: I kdyby Chelsea Girls (uváděné pod názvem Dívky z hotelu Chelsea) měly jen poloviční délku, pořád by byly moc dlouhé. Každopádně díky velmi dynamické kameře, která v úzce vymezeném prostoru pro záběry nespočine chvíli na jednom místě a z detailů a polodetailů přechází v záběry celku (na rozdíl od půlhodinové statické kamery ve filmu Blow Job) jsou všechny cívky zajímavé (někdy více někdy méně) a možná by nebylo od věci plátno nerozdělovat a promítnout všechny tyto "krátké filmy" zvlášť a se zvukovou stopou. Pak bych třeba mohl lépe vychutnat mou oblíbenou postelovou scénu, která je beze zvuku, ale zato se v ní stihne během 20 minut prostřídat několik herců. Pokud vás zajímají filmy z továrny na sny Andy Warhola, máte v rámci Febiofestu vyjímečnou možnost některé z nich vidět. Nejedná se však o filmy, ale o filmové experimenty, zkoumající hranice filmového jazyka. P.S: Na této stránce http://smironne.free.fr/NICO/FILMS/chg.html tvrdí, že by film měl mít podkladovou hudbu Velvet Underground - škoda, že místo toho v Ponrepu běžely pouze ty bláboly herců, film by byl únosnější. P.P.S: Každá cívka má cca 30 minut. Většina se natáčela v pokojích Hotelu Chelsea, kam chodil Warhol na oběd. P.P.S: Výše uvedená web stránka obsahuje i popisy jednotlivých epizod (včetně přesných popisů, kdy si herci vzali drogy) a informaci, že DVD vyšlo v roce 2003 :). () (méně) (více)