Klíč k určování trpaslíků podle deníku Pavla Juráčka
-
Klíč k určování trpaslíků aneb poslední cesta Lemuela Gullivera
(více)
Klíč k určování trpaslíků aneb poslední cesta Lemuela Gullivera
Key for Determining Dwarfs or The Last Travel of Lemuel Gulliver, The
Obsahy(1)
Dokumentárny film Martina Šulíka je emocionálne silným pohľadom do "vnútra" jedného z najväčších filmárov šesťdesiatych rokov, duchovného a myšlienkového hýbateľa a jednej z najdôležitejších osobností československej novej vlny - scenáristu a režiséra Pavla Juráčka; Skrz zápisky z Juráčkových denníkov, ktorých sa v jeho pozostalosti našlo 33, je vystavaná veľmi presvedčivá a mrazivá mozaika tragického osudu nesmierne talentovaného, no vnútorne rozorvaného človeka, ktorého zničila normalizácia. Duševný portrét Pavla Juráčka je nielen silným filmom o "utrpení výnimočného človeka" zničeného nevhodnou dobou a nepochopením, ale tiež sugestívny pohľad na absurdnosti normalizácie a obdobia, ktoré po nej nasledovalo, z pohľadu jej priameho účastníka a obete týchto bizarných okolností a historických faktov. (Jordan)
(více)Recenze (43)
Mistrovské dílo, které nesmazává rozdíl mezi dokumentem doby a hraným filmem 21. století jen kvůli manýristickému uspokojení. Náladově vycizelovaná esej o bezútěšnosti šedesátých let totž nezasáhne jen zasvěcené a filmové fanoušky, ale každého, kdo není lhostejný vůči lidské hlouposti, zkázonosné ideologii a davové psychóze devastující to nejlepší z lidství. ()
Jeden z těch filmů, které kdykoliv vidím, zhypnotizují mě natolik, že se nedokážu odtrhnout. Fenomenální a dokonalé... ()
Iniciační dílo pro ty, kdo Juráčka zatím přečteného nemají, neocenitelný klenot pro diváky, kteří ve světě jeho deníků pár měsíců strávili. Kombinace hraných a dokumentárních záběrů vyvolává pocit, že sledujeme autentické vzpomínky, respektive rodinný film (čemu přispívá i obsazení jeho syna do hlavní role). Film natáčený v určité době a v určité náladě, jejímuž navozování vydatně pomáhá hudební stopa s opakujícími se motivy a potenciálem zaklít vás do stejně neutěšivého, snově reálného prostoru, v němž byly deníky psány. Čtené slovo nabourává pro rodinné filmy příznačnou idyličnost zachycených obrazů, poskytuje k nim korekční komentář, prozrazuje, co se skrývalo za neškodným zevnějškem. Ne všechny hrané záběry svým charakterem na druhou stranu odpovídají rodinnému filmu a nabízí se rovněž otázka, kdo materiál pořídil, pokud před kamerou vidíme všechny členy rodiny - jde tedy spíše o Juráčkovy oživené vzpomínky, jimž byl coby nejadekvátnější přiřknut právě formát amatérského filmu. Vzhledem ke komplikované, totálně nezařaditelné povaze Pavla Juráčka považuji za Šulíkův mimořádný úspěch už to, že dokázal výjimečnost této Osobnosti nové vlny (a české kultury vůbec) alespoň nastínit. K lepšímu pochopení sáhněte po monumentálním Deníku. Pak se k dokumentu vraťte a žasněte dvakrát tolik. Mi naskočila husí kůže po prvních slovech. Tak výstižných, nezjednodušujících a smutkem prodchnutých, jako většina toho, co Juráček napsal. 90% Zajímavé komentáře: Jordan, Nick Tow, vypravěč ()
Úžasné navození atmosféry. Ani nevím, proč nedávám plný počet. Možná proto, ž se rozhodně nepodařilo zplnohodnotnit vizuální stránku a stejně jsou důležitá jen slova, ale to je docela malicherné. Možná časem zvednu. Snesl bych klidně, kdyby to bylo dvakrát delší. ()
Atmosférické, teskné, niterné, smutné. Mimo jiné také líčící dobu a její politické, společenské a filmařské projevy. Dokonale pasující hudba. Vadí mi (a možná jenom mně) ovšem fakt, že je to hrané, divák nevidí skutečné aktéry, emoce zrovna tak (a otec není syn), proto pouze silné 4*. ()
Než jsem měla možnost vidět ve Filmovém klubu na ČT2 Juráčkovu "Postavu k podpírání" a tento dokument o něm, prakticky jsem ho neznala. Ale od 4.8.2005 (kdy jsem tento dokument viděla) lituji, že takových Juráčků a Šulíků není víc.Vynikající polohraný dokument, u kterého bylo nejlepším nápadem nechat ho celý komentovat hlavním protagonistou (jakoby Juráčkem samotným), o výrazné postavě české Nové vlny. Velká škoda je, že toho Pavel Juráček nemohl ve svém životě natočit více. ()
Jedinečná kombinace - skvělý scénář Jana Lukeše podle deníků Pavla Juráčka v režii Martina Šulíka s magickou kamerou Martina Štrby, podkresleno muzikou Luboše Fišera. Není třeba psát víc. ()
Jan Němec k tomuto dílu podotkl, že přestože to bylo celé poctivě uchopené, je škoda, že Šulík scénář nekonzultoval s některým z Juráčkových přátel. Ke komplexnějšímu vykreslení jeho portrétu by prý bylo potřeba dát větší prostor oběma jeho ženám, které v období, které film zachycuje, (postupně) měl. Byly to prý velmi silné a specifické osobnosti, ale tady vypadají tak nějak nijak, nezajímavě - a to prý zároveň zkresluje i pohled na Juráčka. Jakoby to byl člověk, který chce žít s nezajímavou ženskou.. ()
"A Vláčil na to...to je tak pěkný film, že by ho zakázal i Dubček". Drobné detaily podobného druhu, dělají z této pochmurné osobní zpovědi, jednoho talentovaného, ale k smrti znuděného bohéma, o stupínek zajímavější podívanou. Jinak rozbor rodinných problémů a sténání nad promarněnou láskou k dceři, v kontrastu s novým vztahem, který jakoby byl samozřejmostí, byly pro mne informace dosti nezáživné. Naopak popis šedesátých let dle Pavla Juráčka a postupný vývoj jeho životního filmu byl výborný. V celku je ale pro mne dosti složité tuto zdokumentovanou a sehranou zpověď opravdu objektivně ohodnotit. ()
tak trochu netradičný portrét - nezameriava sa výpočet faktografických údajov, kašle na chronológiu a neriadi sa bežnými zásadami a postupmi tvorenia biografií či dokumentov o životoch slávnych osobností. je to skôr "duševný portrét", životopis vnútra rozorvanej osoby, nesmierne inteligentného a talentovaného mladého človeka zničeného dobou, v ktorej zažil svoj najväčší umelecký a intelektuálny vrchol; nie je to len dokument o Pavlovi Juráčkovi, myšlienkovému zakladateľovi a vedúcej osobnosti československej novej vlny, nie je to len dramaturgicky a režijne skvele vyskladaný obraz jeho zložitého vnútorného sveta, je to aj veľmi emocionálny (a depresívny) pohľad na dobu - vidíme všetky absurdné hrôzy normalizácie podané nie cez historické fakty a chladné komentáre, ale máme možnosť vnímať ich (o to bolestivejšie) cez denníkové zápisky človeka, ktorý bol tejto doby a tejto hrôzy priamim účastníkom, ktorý na to trpel, ktorý na ňu doplatil a ktorého táto doba vnútorne zničila a ubila; veľmi silný dokument, univerzálny, presahujúci hranicu času i priestoru - pretože je zároveň lokálnym a dobovým svedectvom, ale zároveň má obrovský všeobecný presah ukotvený vo vnútornej dráme človeka - umelca; oveľa lepšie, ako neskorší Šulíkov dokument o Martinovi Slivkovi (aj keď aj ten bol výborný); ()
Pavla Juráčka hraje, nebo spíše jeho paměti cituje režisérův syn Marek (*1970) z druhého manželství. Se znalostí "Případu pro začínajícího kata" a jeho "Deníku" -dokonalé. ()
Ač je film z větší části hraný, působí mnohem dokumentárněji než spousta skutečných dokumentů. A po jeho shlédnutí jsem se rozhodl, že si budu muset přečíst Juráčkovy deníky. Myslím, že lépe už to snad ani dopadnout nemohlo. ()
Pavel Juráček by asi prožil 60 léta jako každý jiný, komu režim tak úplně nesedl. Jeho zvýšená citlivost, vnímavost k okolnímu světu, mu však přinesla ohromné problémy. Problémy nejen vně, ale i uvnitř. Jeho deníky nejsou jen svědectvím destrukčních vlivů komunismu na přemýšlivého člověka. Jsou i popisem autora, který chce tvořit, ale nejsou mu poskytovány vhodné podmínky. Tento dokument zdařile navozuje dobovou atmosféru a citlivě převádí Juráčkovy myšlenky v obraz. ()
Juráčkovy deníky jsem zatím nečetl, ale esence, kterou z nich obdivuhodně jemně Martin Šulík vytáhl, ve mně opět vyvolala tázání po hranicích osamocenosti a samoty, jimiž se ale vlastně již delší čas zabývám. Intimní monolog citlivého muže, sebestředný a upřímný, se rozeznívá na pozadí dobových záběrů, jejichž odcizenost, zevnost se v momentech setkání sváří se stylizovanými domácími filmy, resp. hranými intermezzy, která mají posílit vizuální kontinuitu potenciálního příběhu. A skutečně se prostřednictvím této osobité souhry, v níž tajné prorůstá dusivým veřejnem, rodí příběh – o osamělém hlasu. Uvažoval jsem o samotě jako o prostoru tvůrčí plnosti, stavu silného zvnitřnění, klauzury, v níž člověk není sám, ale mluví s Bohem, tvoří své dílo a svůj život, a o osamocenosti jako o procesu pádu do neznáma, kde člověk sice nemusí být sám, ale jeho život je prázdný, s nikým nesdílený, jeho prožitky nesdělitelné. Zatímco samota se zdá být volbou silného ducha, osamocenost je darem duchu slabému, možností k posílení, očištění a proměně. Ideální osamocenost je cestou do samoty, tedy k člověku (a vzpomínám na Otokara Březinu, varujícího před rozpadem světa do ostrovů nadlidí a volajícího po společenství integrující Lásky: „Každý život, který se odchýlí od zákona lásky, je stíhán bolestí. Celý vývoj lidí, všechna umění, všechny vědy mají jediný smysl: vyjíti z této osamělosti a vytvořit spojení mezi lidskými dušemi, spojení až do hlubin, které jsou dnešnímu člověku závratné a jichž se hrozí. [...] Naše štěstí je spjato se štěstím všech lidí. A dokud nebude z lásky nám dáno, co přijímáme od lidí, do té doby nebude plného okoušení života. Ale nebude nám nic dáno z lásky, dokud všichni lidé kolem nás nepocítí hluboké bratrství duší a dokud život každého člověka a všech bytostí nebude pociťován ve své mystické jednotě.“). Být současně sám a osamocený, narušovat pevnost tvořivého, myslícího Já propadající se skutečností stísněného nitra, syceného nevírou v sebe, touhou po dokonalosti a vědomím nedokonalosti pozemské lásky, a nakonec proměnit i samu tvorbu v jedno velké prázdno, za kterým se neotvírá ani možnost ztroskotat, protože není kde a není proč, tak mi připadá ta hluboce tragická Juráčkova osamělost, ještě tíživost násobí nemožnost povstat, ochromení, které přišlo či přicházelo zvenčí, mimo vůli psance. A nikoliv až v normalizačních letech; zlato šesté dekády se v Juráčkových denících podivně rozmňoukalo. Ale ještě tíživější je to mlčení, které následuje za poslední popsanou stránkou deníku. ()
Skvělý dokument ukazující druhou stranu pomeranče tehdejšího režimu. Jde o polohraný dokumenty kdy Pavla Juráčka hraje jeho syn. Dozvídáme se že se neměli rádi s Otakarem Vávrou, jak spolupracoval s Věrou Chytilovou či Janem Němcem. ()
Zopár užívateľov sa priznalo, že práve tento Šulíkov dokument im poslúžil ako iniciačné zasvätenie do Juráčkovej tvorby. Čo viac si môže režisér (v tomto prípade vlastne dvaja - Šulík aj Juráček) želať. Juráček mi pripadal z celej slávnej českej "novej vlny" najzaujímavejší. Nemožnosť rozvíjať svoj talent v rodnom Československu bol najväčšou tragédiou jeho života. V emigrácii totiž tvoriť (a vlastne ani žiť) nedokázal, už iba fyzicky prežíval. Po revolúcii sa domov vrátil ako polomŕtvy muž. Ironicky povedané: postava k podpírání. Smutný príbeh. ()
Neocenitelné svědectví ze "zlatých šedesátých", hlavně však na nic si nehrající a nic nezatajující zpověď. Záslužný počin, tady můžu jen říct, víc takových Pavlů Juráčků! ()
Tenhle ani ne hodinový snímek mě dostal natolik, že jsem si okamžitě koupil deníky Pavla Juráčka, kterého dnes považují za jednoho z nejlepších režisérů (i myslitelů) éry československé nové vlny. ()
Takhle vzkřísit šedesátá léta se v současnosti žádnému českému (slovenskému) tvůrci nepodařilo, naprosto výborná záležitost naplněná emocemi a zmarem. Juráček byl bezesporu náš moderní Kafka a zde je to nádherně vystiženo. ()
Už jsem byl zasažen Případem pro začínajícího kata, když jsem viděl tento dokument. A byl jsem opět uhranut. Pod vlivem tohoto zakoupil jsem špalek Juráčkových deníků (NFA Praha, 2003), který potvrdil můj dojem z dokumentu. Úžasný talent, který byl využit jen částečně. ()