poster

Klíč k určování trpaslíků podle deníku Pavla Juráčka

  • český

    Klíč k určování trpaslíků aneb poslední cesta Lemuela Gullivera

  • anglický

    Key for Determining Dwarfs or The Last Travel of Lemuel Gulliver, The

Dokumentární / Drama / Životopisný

Česko, 2002, 58 min

Režie:

Martin Šulík

Scénář:

Jan Lukeš

Kamera:

Martin Štrba

Hudba:

Luboš Fišer

Producenti:

Čestmír Kopecký

Střih:

Jiří Brožek

Scénografie:

Petr Fořt
(další profese)
  • Aelita
    ***

    V pozůstalosti Pavla Juráčka se našlo 33 deníků. Slovy samotného jejich autora je deník "výborné hygienické zařízení" za předpokladu pravdivosti k sobě samému. Kritičtí a zároveň přecitlivělí intelektuálové jsou lidé, které dojímá vlastní inteligence, emoční křehkost a vlastní obraz světa – to vše přes prizma sebe sama. Pavel Juráček je typický člověk, pro kterého je nejdůležitější on sám a jeho činnost, ačkoliv je přesvědčen, že žije pro jiné lidi a miluje je víc než sebe. Jeho plusem je však aspoň to, že si mnohé věci o sobě uvědomuje a dokáže je pojmenovat. Vystihuje to citát z deníků, kterým Juráček komentuje celou společnost, pokud se ten výrok vztáhne i na samotného autora: "Velice to připomíná můj úmysl vytvořit obraz společnosti rozkládající se zevnitř následkem špatně chápané demokracie." Tolik k osobnímu a profesnímu životu autora, který tento film zachycuje v citovaných pasážích z Juráčkových deníků. Mnohem věcnější a o to přínosnější jsou však jeho dobové poznámky a postřehy týkající se kinematografie: 1) "V těchto letech je na filmu takové tempo, že se to dá vydržet poctivě tak 5, maximálně 7 roků. K 35 budeme vyřízení a pes po nás neštěkne. Nanejvýš se o nás budou učit na filmu československý film 60. let."; 2) "V minulých dnech jsem někde četl zajímavou větu: Francouzský režisér tvrdí, že skutečné filmové umění vznikne teprve tehdy, až vyroste generace vychovaná výhradně fotografiemi a obrazovými seriály. Lidé budou přijímat veškeré informace prostřednictvím obrazů. Bude to mít za následek neobyčejně rychlý vývoj nové estetiky. Možná že obraz, jak mu dnes rozumíme, je něčím strašně primitivním ve srovnání s obrazem, s nímž budou zacházet příští lidé. Před půlrokem jsem se trápil nad prvními stránkami Gullivera. Poprvé, co se zabývám filmem, mi začala překážet slova. A já zjišťoval, že nejsem schopen napsat to, co si představuji. Film a psané slovo jsou v antagonistickém konfliktu a já se bláhově pokouším jej překonávat. Nejasně tuším, že se Max Linder, Harold Lloyd a Charlie Chaplin dělali nejsvobodnější film v historii, avšak stále se přesvědčuji, že jejich způsob je zakletý do 20. let a zůstává neopakovatelný. Narozdíl od filmových revolucionářů si myslím, že budoucí film bude prostý."; 3) "Ve srovnání se standardem hollywoodských westernů jsme diletanti. Československý film nikdy nebude světový, dokud neovládne řemeslo. My jsme zatím jenom kuriózní. Jsme v módě. Vzrušujeme snoby, intelektuály a odborné publikum, ale to je všechno."; 4) "Co z nás chtějí udělat? Předcházejícím generacím dávali státní ceny a nás chtějí zkurvit za dolary." (konec citátů). Porovnání těchto slov se současným stavem ukazuje, že minulé generace dokázaly předvídat možné trendy a jejich důsledky, což napovídá, že ani dnešní prognózy nemusí být chybné. A navíc stále používáme věci, které existovaly již dávno. Juráčkův výrok "Já nepíšu, já montuji hodinky s vodotryskem" svědčí o tom, že filosof Václav Bělohradský, který přirovnal dnešní konzumní civilizaci k člověku, jenž chce hodinky s vodotryskem, tento termín nevymyslel, jen použil již dříve používaný výraz z 60. let. ___ Hraný dokument ze střípků osobního světa nejméně přizpůsobivého a nejméně spokojeného režiséra nové vlny.(7.9.2013)

  • vypravěč
    *****

    Juráčkovy deníky jsem zatím nečetl, ale esence, kterou z nich obdivuhodně jemně Martin Šulík vytáhl, ve mně opět vyvolala tázání po hranicích osamocenosti a samoty, jimiž se ale vlastně již delší čas zabývám. Intimní monolog citlivého muže, sebestředný a upřímný, se rozeznívá na pozadí dobových záběrů, jejichž odcizenost, zevnost se v momentech setkání sváří se stylizovanými domácími filmy, resp. hranými intermezzy, která mají posílit vizuální kontinuitu potenciálního příběhu. A skutečně se prostřednictvím této osobité souhry, v níž tajné prorůstá dusivým veřejnem, rodí příběh – o osamělém hlasu. Uvažoval jsem o samotě jako o prostoru tvůrčí plnosti, stavu silného zvnitřnění, klauzury, v níž člověk není sám, ale mluví s Bohem, tvoří své dílo a svůj život, a o osamocenosti jako o procesu pádu do neznáma, kde člověk sice nemusí být sám, ale jeho život je prázdný, s nikým nesdílený, jeho prožitky nesdělitelné. Zatímco samota se zdá být volbou silného ducha, osamocenost je darem duchu slabému, možností k posílení, očištění a proměně. Ideální osamocenost je cestou do samoty, tedy k člověku (a vzpomínám na Otokara Březinu, varujícího před rozpadem světa do ostrovů nadlidí a volajícího po společenství integrující Lásky: „Každý život, který se odchýlí od zákona lásky, je stíhán bolestí. Celý vývoj lidí, všechna umění, všechny vědy mají jediný smysl: vyjíti z této osamělosti a vytvořit spojení mezi lidskými dušemi, spojení až do hlubin, které jsou dnešnímu člověku závratné a jichž se hrozí. [...] Naše štěstí je spjato se štěstím všech lidí. A dokud nebude z lásky nám dáno, co přijímáme od lidí, do té doby nebude plného okoušení života. Ale nebude nám nic dáno z lásky, dokud všichni lidé kolem nás nepocítí hluboké bratrství duší a dokud život každého člověka a všech bytostí nebude pociťován ve své mystické jednotě.“). Být současně sám a osamocený, narušovat pevnost tvořivého, myslícího Já propadající se skutečností stísněného nitra, syceného nevírou v sebe, touhou po dokonalosti a vědomím nedokonalosti pozemské lásky, a nakonec proměnit i samu tvorbu v jedno velké prázdno, za kterým se neotvírá ani možnost ztroskotat, protože není kde a není proč, tak mi připadá ta hluboce tragická Juráčkova osamělost, ještě tíživost násobí nemožnost povstat, ochromení, které přišlo či přicházelo zvenčí, mimo vůli psance. A nikoliv až v normalizačních letech; zlato šesté dekády se v Juráčkových denících podivně rozmňoukalo. Ale ještě tíživější je to mlčení, které následuje za poslední popsanou stránkou deníku.(12.7.2011)

  • mchnk
    ****

    "A Vláčil na to...to je tak pěkný film, že by ho zakázal i Dubček". Drobné detaily podobného druhu, dělají z této pochmurné osobní zpovědi, jednoho talentovaného, ale k smrti znuděného bohéma, o stupínek zajímavější podívanou. Jinak rozbor rodinných problémů a sténání nad promarněnou láskou k dceři, v kontrastu s novým vztahem, který jakoby byl samozřejmostí, byly pro mne informace dosti nezáživné. Naopak popis šedesátých let dle Pavla Juráčka a postupný vývoj jeho životního filmu byl výborný. V celku je ale pro mne dosti složité tuto zdokumentovanou a sehranou zpověď opravdu objektivně ohodnotit.(5.8.2015)

  • Vitex
    *****

    Jan Němec k tomuto dílu podotkl, že přestože to bylo celé poctivě uchopené, je škoda, že Šulík scénář nekonzultoval s některým z Juráčkových přátel. Ke komplexnějšímu vykreslení jeho portrétu by prý bylo potřeba dát větší prostor oběma jeho ženám, které v období, které film zachycuje, (postupně) měl. Byly to prý velmi silné a specifické osobnosti, ale tady vypadají tak nějak nijak, nezajímavě - a to prý zároveň zkresluje i pohled na Juráčka. Jakoby to byl člověk, který chce žít s nezajímavou ženskou..(6.2.2007)

  • T-pack
    *****

    Překvapivé, jak mě skor biografický snímek, navíc o člověku, jehož jméno jsem slyšel poprvé, dokázal tolik chytit. Zpověď poetické duše je z deníku pečlivě přenesena na filmové plátno skrze komentář syna Marka, přičemž skoky výborně míchají záznamy politického komentáře, osobního života i tvůrčího boje. Vynikající vyváženost úryvků doplňují rádoby dobové obrazy doprovázené depresivním piánkem, aby to celé vyvolalo přirozený soucit s protagonistou, tíseň a odpor vůči "většinové morálce" tehdejší doby. Tváří se to možná chvílemi jako dokument, no ve skutečnosti vás film naplní emocemi a ponechá v neutěšeném stavu jako málokterý jiný snímek. Prostě příběh napsaný životem, zachycený skvělým scénáristou, převyprávěný mistrovskou formou.(22.6.2012)

  • - Doprovodný hlas v příběhu patří Markovi Juráčkovy, který je synem Pavla Juráčka. Marek Juráčka si ve filmu svého otce současně také zahrál. (Terva)

  • - Snímek byl natočen na motivy deníků Pavla Juráčka. (Terva)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace