Píše se rok 1939. Zosia Głowacká je z malé vesnice v jihozápadní části Volyně, obývané Ukrajinci, Poláky a Židy. Láska ji poutá k ukrajinskému mladíkovi, ale otec ji provdá za bohatšího statkáře Macieje Skibu, staršího vdovce s dvěma dětmi. Život vesnice drsně a tragicky mění náznak okupace Sovětského svazu fašisty, později židovský pogrom, příchod Němců a nepovedené ukrajinské snahy o vytvoření nezávislého státu. Další bolestí poznamenává místo vlna vojsk vítězící Rudé armády, genocidu – v níž lidé tu doslova mizí, mají na svědomí bandy Banderovců. Uprostřed tohoto moře nenávisti mladá Zosia trpí, ztrácí manžela, dočasného milence a zoufale se snaží zachránit své děti… Rodinné drama, válečné drama, národnostní tragédie. Příběh tisíců vesničanů, z nichž přežije jen několik stovek, je vyprávěný právě „skrze osud jedné ženy“, v němž se zrcadlí veškerá složitost tehdejší doby. Přes komplikovanost reality a faktů ponechává režisér možnost orientace v historických událostech, daří se mu prolnout hlavní linii vyprávění se zlomky dalších lidských osudů, stejně jako nechá diváka cele projít skrze bezpráví, násilí, lidskou bolest (v poslední čtvrtině je toho navršeného zla i násilí hodně) až k symbolickému, smírnému konci. Skvělý scénář plně naplnila mimořádná realizace, podpořená folklórními prvky, úchvatnou výtvarnou stránkou, mistrnou zkratkou v zobrazení násilných či bojových akcí, desítkami válečných scén. Působivá kamera se nebojí silné exprese při zobrazování jednoduchých či několikanásobných plánů scény. Ocenění zaslouží režijní vedení hlavní ženské role i hereckých představitelů desítek drobných postav...
Wojciech Smarzowski vypráví o vraždění polských civilistů ukrajinskými nacionalisty v letech 1943–1944, které je známo jako volyňský masakr. Etnické čistky a genocida byly namířeny nejen proti Polákům, ale i Ukrajincům, kteří nebyli příznivci UPA a pomáhali Polákům, v malé míře i proti ruskému obyvatelstvu, Židům, Arménům a obyvatelům jiných národností žijících v oblasti Volyně. „Neodpouštělo se“ ani smíšené manželství... Přesný počet obětí není znám. Historici odhadují, že bylo zavražděno asi 50 – 60 000 Poláků a 2 – 3 000 Ukrajinců. Tyto zločiny byly páchány a organizovány Ukrajinskou povstaleckou armádou (UPA) a Organizací ukrajinských nacionalistů (OUN).
(Česká televize)
Necrotongue
Zpočátku jsem měl dojem, že sleduji naučný dokument o volyňském folklóru, pak se ale ukázalo, že tvůrci šli a dívali se, aby pak natočili film, který převálcoval i mou cynismem nasáklou osobnost. Tentokrát mi opravdu žádný vtípek na mysl nepřišel, dostavila se jen nechuť a nepříjemné pocity. Opravdu mě potěšilo, že snímek nerozdělil strany na dobré a špatné, špatní tady byli všichni, což odpovídalo skutečnosti. Atmosféra byla skvělá (syrová až mrazivá), napětí bylo všudypřítomné a nápor na psychiku obrovský. Jak už jsem napsal, na nikom nezůstala nit suchá, ale pokud mají Ukrajinci banderovce za národní hrdiny, tak ať si radši Putin ten Krym nechá...(31.10.2018)
italka63
Jak se z lidí a sousedů hyeny a masoví vrazi stanou. Ve jménu rasy, čistoty a prachsprosté touhy po krvi, která zaštiťuje úchylky. Co jiného byla jugoslávská válka v nedávné době? Jako by Wolyni z oka vypadla.Lidi, kdy dostanete rozum? Film natočený absolutně bez příkras, syrový, krutý. A nikde jsem v těch běsnících hordách jako vždy neviděla řádit ženu. Za vším hledej chlapa.Viděla jsem spodinu lidství.(12.8.2017)
Anderton
Tak po Katyni tu máme Volyň a opäť ide o dôkaz, že podobný film sa dá pozrieť maximálne raz za rok. Smarzowski je autentický až to doslova bolí, až sa divákovi nechce veriť, že herci na pľac chodili normálne ako do roboty. Maximálna depresia, akú my na Slovensku alebo v Čechách zrejme nikdy nenakrútime, viď vzhľadom na látku preceňovaná a krotká Krajina ve stínu. Smarzowski ale v brutálnom závere neobhajuje ani Poliakov, v "odpovediach" si v ničom so svojim nepriateľom nezadali. 5 hviezd nedám iba kvôli tej extrémnej depresívnosti, proste toto je typ filmu, ku ktorému sa nikdy vracať nebudete, kvôli vlastnému psychickému zdraviu.(6.4.2021)
Ampi
Připadalo mi to jako legendární Jdi a dívej se v polském verzi a viděno především pohledem ženy od rodiny Zofie Głowacké. Extrémní nacionalismus není patriotismus, ale extrémní svinstvo. Ve filmu je hezké srovnání kázaní dvou pravoslavných kněží jednoho, dle mého moudrého, druhého dle mého zlého. Surové násilí na konci filmu je silné. Chápu Ukrajince, že tento film nemají v oblibě. Nicméně se nemůžou divit, že někteří obyvatele nejen Evropy nemají v oblibě jejich glorifikaci Bandery a jeho band banderovců. Jinak nesmíme zapomínat, že na Volyni žili i Češi i ti by mohli vyprávět. Na závěr pár poznámek: co najdeš v žitě (pšenici, ječmeni), někdy je lepší tam nic nenajít nebo se nenechat najít. A když vám někdo pochválí básně, tak to nemusí vždy dobré znamení.(16.6.2020)
misterz
Ukážkový príklad toho, kde obsahová náplň a myšlienkový presah jasne prebíjajú formu a dramatické spracovanie... Prvá polovica po dramatickej stránke mierne zaostala za tou druhou. V rámci príprav postáv na katastrofu, tušenia niečoho zlého a hlavne čo sa týka ich empatického zblíženia sa s divákom, išlo urobiť viac. Emotívna stránka mohla byť aj v prvej polovici na úrovni tej druhej. No druhá polovica z každého uhla pohľadu ponúkla perfektnú filmársku robotu - dráma, emócie a nepredstaviteľný masaker, pri ktorom kamera uhýbala len zriedka. To všetko robí z tohto diela niečo výnimočné, pričom dvíha varovný prst nad ľudstvom ako takým. Behá mráz po chrbte nad tým, čoho je človek v mene nenávisti schopný. Želám si, aby už nikdy človek človeku nerobil také veci ako tu vo filme, no žiaľ toto moje želanie ostane len v rovine zbožných a utopických prianí.(12.4.2017)