Reklama

Reklama

Obsahy(1)

I vo svojom druhom hranom filme, príbehu dvojice romantických tulákov, zostáva režisér Ivan Vojnár verný téme ľudí z okraja spoločnosti, outsiderom a ich spoločnému údelu vykorenenosti a často i zmareného života. Zaháľač a opilec s bohémskymi sklonmi Rufus sa zoznámi s predavačkou v bazáre Kateřinou a má s ňou dieťa Malého Rufusa. Jeho kamarát Čerčil, ktorý ma tiež tuláctvo v krvi, sa zamiluje do omnoho mladšej Gréty a má s ňou dcérku Malú Grétu. Zatiaľ čo vzťahy rodičov sa rozbijú, vzťah ich detí vznikne, až keď sú obaja dospelí. A zdá sa, že tulácke deti, ktoré zdedili mnohé od svojich otcov, majú nádej... Dej sa odohráva v rozmedzí zhruba dvadsiatich rokov. Režisér zámerne abstrahuje od konkrétneho popisu doby a zrieka sa i vonkajších znakov starnutia dospelých hrdinov. Zároveň film bohato štrukturalizuje. Rámcom je rozprávanie Malej Gréty, ktorá ide vlakom navštíviť Malého Rufusa do väzenia. Vnútorným komentárom obohacujú rozprávanie i Rufus a Kateřina. Zaradené sú aj Rufusove písané denníkové záznamy. Kľúčovým bodom je voľba "dejiska", teda Ústí nad Labem a jeho okolia. Práve v zachytení reality priemyslového mesta a vo vierohodnosti pohybu postáv v surovej skutočnosti tkvie hlavná sila snímky. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (40)

Matty 

všechny recenze uživatele

Polodokumentární filozofická esej na téma: „Já člověk a kam směřuji“. Čtyři postavy bloudící ve vlastních srdcích a věřící ve změnu k lepšímu po opuštění Česka – země s nejblbější náladou na světě. Jenže pokud je problémem společnost, mělo by se začít jedinci. A jedinec nikdy nepřestane vinit společnost. Proto přibývá samotářů, proto se samotářství stává masovou záležitostí a proto jej samotní samotáři zavrhují tak dlouho, až si najdou nějakou spřízněnou duši, aby se po krátkém vztahu mohli vrátit na začátek. Dočasný únik lze najít v bezcílném toulání lesem, v tichosti, daleko od civilizace, ale nemůžeme unikat věčně. Nikdo nemůže unikat věčně. Alespoň smrti ne. Lesní chodci jsou trošku vztahovým dramatem, trošku sociální sondou, trošku dokumentem (vnitřní monology jakoby nenamluvily postavy, ale samotní herci), trošku něčím víc než většina českých filmů posledních let. Nemá například význam se pohoršovat nad dobovými nesrovnalostmi, film, ač se odehrává během tří dekád (od 60. do 90. let), není o době, ale o postavách. Právě skrze ně reflektuje Vojnár věčnou „nasranost“ českého národa a snaží se najít odpověď na otázku „proč?“. Film se zaobírá do stejné míry obecnými otázkami o české populaci jako individuálními osudy postav, tzn. titulními lesními chodci. V čele hereckého obsazení exceluje Jiří Schmitzer, jenž jakoby ani nemusel nic hrát. Ostatní herci sice postrádají jeho přirozenost, ale „účel“ svých postav plní stoprocentně. Scénář filmu je plný navenek krkolomných souvětí, které by přece podobní „nádražní bufeťáci“ nikdy nestvořili, ale právě ony představují tu nejsnazší cestu k podstatě Vojnárova smýšlení. Jsou to věty šikovně vystavěné, s jejichž pomoci režisér třímá opratě filmu po celou dobu pevně v rukou. Díky kameře Ramuna Greičiuse se Lesní chodci nejen příjemně poslouchají, ale stejně příjemně se na ně dívá. 85% ()

Adam Bernau 

všechny recenze uživatele

Autor scénáře i režisér si zřejmě teprve namáhavě zvykali, že tentokrát nedělají fimový dokument, nicméně se jim podařil takový malý ústecký Antistalker. Ze všech zdejších komentujících nejvýstižnější charakteristiku podává Ninkaa; pouze jí nedochází, že právě tak, jak to vidí, to taky viděno být má - což platí i o komentáři Douglasově a několika dalších. Komentátoři, kteří mají za to, že takovíto vágusové by se sotva mohli vyskytnout, prozrazují tím poměrně omezenou životní sociální zkušenost, mimoto mi Schmitzer při svých monolozích silně připomínal jednoho kamaráda, ale to by bylo na dlouho a vlastně na tom nezáleží. Z opačné strany hezky o fimu píše Mijagi. Dlouhatánský komentář satorův rozhodně nečíst před shlédnutím (v úvodu podává sice lehce zavádějící, přesto velmi důkladný náčrt děje a prozrazuje i to, co se má ukázat až časem). Po shlédnutí v něm však zájemce najde množství nejrůznějších infirmací o filmu, jeho vzniku, tvůrcích a účinkujících a tak podobně. ()

Reklama

Anderton 

všechny recenze uživatele

Musím priznať, že ma Ivan Vojnár melancholickou atmosférou svojej snímky absolútne pohltil. Lenže bohémovia a lúzri v jednom nie sú ľudia, ktorých chovanie by som chápal a s ktorými by som sa chcel stretávať. Už vôbec by som nechcel počúvať ich premúdrelé reči. Podobný typ ľudí totiž v skutočnosti vedie trochu iný typ konverzácie, ako postavy v tomto filme. Ale za snahu priniesť do českej kinematografie niečo iné, ako nesmrteľné hlášky pre budúce generácie a hřejivost má u mňa Vojnár nezanedbateľné hutné tri hviezdy. ()

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

Tenhle filmek celkem ničím neurazí po řemeslné ani obsahové stránce, ale ani ničím výrazně nepotěší. Opět z něj ale čiší, jak si nechce zavdat s čecháčkovstvím, až je jím celý uměle nasáklý. Takový ten falešný žoviální úsměv někoho, kdo se necítí ve své kůži, ale nechce to dát najevo, a je celý ztuhlý a nervózní. Tak to na mě působí. ()

Douglas 

všechny recenze uživatele

Film sice nabízí desítky a desítky mouder, jenže ty praskají hned po vyslovení jako bubliny z bublifuku, místo aby ve vás nějak rezonovaly. Postavy se nevyvíjejí a ať se snažil režisér sdělit cokoliv, nejsem zrovna člověk, který by měl pro tento způsob nenarativního a otravného esejizmu pochopení. Postavy Rufuse a Čerčila na mě působily spíš jako karikatury (otázkou je čeho). Kdyby ten vlak nezastavil, určitě bych měl na konci titulků mnohem lepší pocit než jen znuděnost... Možná zadostiučení. Škoda. ()

Galerie (13)

Zajímavosti (3)

  • Petra Poláková a Ester Hocke v době vzniku filmu působily v zázemí ČS Ústí nad Labem, a to jako šatnářka a inspicientka. V uvedeném divadle však vystupovaly - zejména Ester Hocke - někdy přímo na jevišti, protože v té době tam bylo častým jevem, že větší či menší role dostávaly i lidé ze zázemí divadla. (hippyman)
  • Retrospektivně vedené vyprávění, odehrávající se v průběhu třiceti let minulého století, natáčel Vojnár v Ústí nad Labem a jeho okolí s neherci a členy tamního Činoherního studia. Velká část jejich spolupráce byla založena na improvizaci, což kladlo značné nároky i na kameramanskou práci Ramunase Greičiuse. (Zdroj NFA)
  • Stránky deníku, který se v průběhu celého filmu objevují v krátkých záběrech, obsahují text knihy „Chůze lesem“ od od Ernsta Jüngera. Téma knihy je společné s filmem, klade si otázky „jak být svobodný ve nesvobodném světě“. (sator)

Reklama

Reklama