David e Golia

V éře velkofilmů, tedy v 50. a v první půli 60. let se netočily biblické velkofilmy, pouze v Americe, ale i v Itálii, a jezním z nich je právě David a Goliáš. Hodnocení filmu není příliš lichotivé, pokud bychom se na něj dívali a porovnávali, jak je příběh vyprávěn a jak je zapsán v „knize knih“ pak nelze než souhlasit. Čtyři scénáristé si totiž jeden ze stěžejních biblických příběhů značně upravili, některé hlavní scény chronologicky proházeli, přidali nové postavy, takže vyznění příběhu poupravili, a jiné důležité motivy, buď taktně zamlčeli nebo jenom naznačili (např. Saul po té, co zjistí, že David má být novým králem Izraele, se ho pokusí zavraždit a podobně). Scénář je vystavěn podle klasického schématu „v království už v podstatě nevládne starý unavený král, ale jeho prohnaný zrádný ministr, je vyvolen mladík, který zbaví zemi nepřátel vnitřních i vnějších, získá si respekt i obdiv lidu, nejen prostého, nýbrž i svého vladaře a srdce milované dívky“, v Bibli je to však trošku komplikovanější. Film by měl správně začínat soubojem Davida a Goliáše a ne jím končit. Závěrečnou bitvu by měli správně vyhrát Filištíni naopak Izraelité by měli být na hlavu poraženi, Saul měl na bitevním poli zemřít se všemi svými syny, nalehnout sám na svůj meč, ač ve filmu se konce dočká, to je pár věcí, které scénáristé pozměnili. Divák znalý předlohy musí být nutně zklamán ne-li roztrpčen, nicméně většina lidí akorát ví, že nějaký David zabil Goliáše prakem, co bylo před a potom o tom nemají většinou nejmenší potuchy, avšak díváme si na velkofilm inspirovaný Biblí, měl by být divák spokojen. Jde o italsko-francouzskou koprodukci, což byla tradiční spolupráce, hlavně na dobrodružných, či historických filmech, aby se žádný z národů necítil ukřivděně (většinou měli navrch Italové), má film hned dva režiséry (Orson Welles si měl své výstupy režírovat sám, v titulcích však není uveden). Na režisérskou židli usedli Ferdinando Baldi a Richard Pottier, oba měli již drahné zkušenosti s dobrodružnými filmy, ačkoliv by mě zajímalo, kdo měl na starosti závěrečnou bitvu, protože jsem viděl Orazi e curiazi, které měl spolurežírovat Baldi a tam byly bitvy přinejmenším o dvě třídy horší. Producenti tentokrát neškudlili a z prasátka vytřepali slušnou sumičku, třebaže si pomohli natáčením v Jugoslávii, takže výprava nepůsobí ošizeným dojmem, naopak je výborná, správné monumentální kulisy, nádherně vyzdobené paláce, sochy, pěkné barvené kostýmy, vše zachycené na Cinemascope, byť bych měl připomínku k ateliérovým scénám, např. Saulův trůní palác je oslnivý, spousta soch, reliéfů, sloupů, bohužel trůní sál jeho soka, filištínského krále již tak dobře nepůsobí, je na můj vkus až příliš stísněný a sloupoví mělo být umístěno jinak, také oáza, kde Filištíni provádějí náboženské obřady není moc vhodně řešená. K dobru lze připočíst i hudbu italského skladatele Carla Innocenziho, byť má značně rozkolísanou kvalitu, některé pasáže jsou výborně, jako například náboženské scény, záběry pouště s hlasem vypravěče, milostné motivy, Davidů příhod do Jeruzaléma či jeho triumfální vítězný pochod, pak jsou zase místa, které mi přišly nepříliš melodické a těch odporných syntezátorů, které skladatel z nějakých záhadných důvodů použil (skoro všechny scény s Goliášem). Innocenziho moc neznám, vlastně pouze jeden jeho film Sansone (1961) s Bradem Harrisem, tam mne hudba moc neokouzlila, takže naneštěstí se tak přiřadil ke skladatelům jako byl Carlo Rustichelli, kteří dokázali složit pěkná pasáže, leč celkově mi moc nesednou. Hlavním lákadlem filmu má být slavný Orson Welles v roli krále Saula, ten však je, i když se scénárista snažil o opak, pouze vedlejší postavou, avšak tou nejzajímavější., kterou lze přirovnat k Hamletovi, protože král Saul byl stižen mnoha démony, které mohl utišit pouze David svou hrou na lyru, ve filmu jsou dva krátké výstupy. Welles spíše hraje svou postavu Saula jako unaveného obtloustlého muže s popelavou pletí, jenže bezbranný proti intrikám svého dvora, i když v rozhodné chvíli se v něm opět probouzí jeho mladistvé já. Hlavní roli ztvárnil mladý jugoslávský herec Ivica Pajer, svou roli zvládl se ctí. Ostatní herci nezůstávají příliš pozadu ve ztvárnění svých postav. I přes všechna negativa a pokud zrovna divák není náboženský fanatik, dbající doslovného přepisu své mantry, by se měl bavit, alespoň já jsem byl spokojen, byť jde o značně neakční záležitost, jelikož závěrečná bitva (pouze jezdecká, pěchota do ní vůbec nezasáhne), je jedinou akční scénou filmu, nepočítáme-li zabití Goliáše. (01.07.2011) (méně) (více)