F for Fake
F wie Fälschung
About Fakes
F ako falzifikát
Kamera:
Gary GraverHudba:
Michel LegrandHrají:
Orson Welles, Joseph Cotten, Richard Wilson, Paul Stewart, Gary Graver, Peter Bogdanovich, Laurence Harvey, Nina van Pallandt, Andrés Vicente Gómez (více)Obsahy(1)
Méně proslulý film světoznámého Orsona Wellesa je poněkud klidnějším příspěvkem k tématu dekadence v současném umění. Podvody a švindl, manipulace a triky a vůbec mystifikace dovedená in extremis jsou hlavní témata filmu. Režisér si pohrává především s formou, kdy pomocí postupů užívaných v dokumentárních i hraných filmech si pohrává s diváky. V tom tkví subverzita filmu, který zůstal stále aktuální, i když vznikl na počátku sedmdesátých let. Hlavní dějovou linií představuje případ padělatele uměleckých děl Elmyra de Hory a Welles vedle tohoto smyšleného příběhu zakomponoval do díla události kolem zfalšované biografie Howarda Hughese. Především díky mistrovsky provedeným montážím odhalujeme šarlatánství takzvaných expertů, kteří se osobují právo rozhodovat, co je falzifikát a co originál. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (43)
„This is a promise. For the next hour, everything you hear from us is really true and based on solid fact.“ Neskutečně hutný a na pozornost náročný esej o švindlech a švindlířích, který je stejně jako Občan Kane hlavně (nerozluštitelnou?) hádankou pro (ne)důvěřivé diváky (a mile zákeřnou hrou pro tvůrce). Nikoliv hraná či dokumentární forma, z nichž obě jsou stejně manipulovatelné, ale Wellesovo ego F for Fake sjednocuje. U auto-referencí a obsazení Ojy Kodar, tehdejší Wellesovy mimofilmové múzy, překračování hranice mezi realitou a fikcí nekončí. Dokonce se objevily spekulace, že jde o režisérovu reakci na článek Pauline Kael, přisuzující většinu scénáristické práce na Kaneovi Hemanu J. Mankiewiczovi. Cokoli se za písmenem F skutečně skrývá, o jakkoli velký „hoax“ jde, Wellesův poslední dokončený projekt předpokládá aktivní spoluúčast. Nenechte se ošálit lacino. 80% ()
Ve svém posledním dokončeném filmovém projektu předkládá legendární filmařský génius Orson Welles divákům mnohovrstevnatý esej. Ten z nejrůznějších úhlů pojednává o podvodu, šálení, klamu, manipulaci či mystifikaci, tedy o tématech, která jsou autorovi důvěrně blízká. Jedním z prvních Wellesových tvůrčích otisků v historii dvacátého století byla rozhlasová inscenace Války světů uskutečněná v roce 1938, kterou pojal jako falešné zpravodajství o probíhající invazi mimozemšťanů. Dnes legendární vysílání svého času vyvolalo mezi některými posluchači paniku a vedlo k zjitřeným debatám o roli a moci médií. V nadcházejících letech Welles hledal osobní realizaci u filmu, z čehož vzešel např. snímek Občan Kane (1941), dodnes považovaný za nejstěžejnější dílo kinematografie. Právě médium filmu představuje jeden z nejkomplexnějších nástrojů klamu a mystifikace, a tuto skutečnost F jako falzifikát reflektuje. Welles zde vystupuje jako průvodce snímkem, potažmo coby kouzelník a šarlatán roztáčející i sabotující stroje na fikci a před zraky diváků odhaluje řadu z „kouzel“, která hraný i dokumentární film běžně využívají k vyprávění či předávání informací. Jádro snímku tvoří materiál z jiného dokumentu o padělateli Elmyrovi de Horym, jenž údajně světovým galeriím prodal více než tisíc padělků, a Cliffordovi Irvingovi, který proslul coby autor falešné autobiografie magnáta Howarda Hughese. Pojednání o nich ale Welles permanentně narušuje za pomoci přímých vstupů své osoby, ale také nejrůznějšími formálními prostředky vlastními filmovému médiu, které využívá k relativizování výpovědí a zpřítomnění problematického vztahu pravdy a lži v bytostně klamavém médiu. F jako falzifikát představuje stylově revoluční dílo, které je lží, jež nám ukazuje pravdu – stejně jako veškeré umění. [psáno pro LFŠ 2015] ()
No kdyby nic jiného, Wellesův podmanivý hlas se neoposlouchá. Ale vážně - jeho filmová esej je předchůdcem současných subjektivních, sebestředných a pravdu nehledajících dokumentů. ()
Wellesova filmová esej o pravdě, lži a o tom, jak jich využívá umění. Orson je tu charismatický, vtipný, sebestředný a jeho komentář zcela pohlcující. Není to nějaká intelektuální sprcha, jak jsem se obával, je to prostě příjemný pravdu hledající mystifikační počin. Navíc i vizuálně vypadá úžasně. ()
(1001) -"It's pretty, but is it art?" Sakryš, ti megalomanští puntíčkáři už dneska rozhodně nejsou takoví, jako bývali. Orson svůj dokument o padělatelích umění podává s větším spádem a poutavostí, než jakými oplývá většina dnešních blockbusterů, a na mém diváckém blahu to jde rozhodně poznat. Jediné, co bych mu trochu vytkla, že ta jeho hra s podvodem na diváka je mnohem snázeji prohlédnutelná, než si nejspíš sám myslel, a hlavně že je tam nejspíš nepotřebná. Mně ta první hodina nasytila dost. Zároveň je také myslím jasné, odkud ukradl, totiž okopíroval, totiž kde našel inspiraci Nolan pro úvod ke svému filmu o podvodnících, chci říct kouzelnících. ()
Pravdivá mystifikácia. Welles sa týmto vtipným esejistickým rozborom približuje moderným dielam Jeana-Luca Godarda, a rovnako ako on v ňom vyjadruje svoj spletitý, trochu tajomný a lživý, svetonázor. V samotnom strede je reťazec vzájomne prepojených afér okolo falšovania a falšovateľov, podvodov a podvodníkov, dvojníkov, skutočných a vymyslených osôb a postáv ( v rámci afér i v rámci filmu samotného), záhadných prepojení, pravých plagiátov a falošných originálov. Uveriť tomuto filmu je rovnako nebezpečné ako uveriť pánovi na rohu, že vám chce skutočne len dať cukrík. A podľa mňa je to viac než výstižné prirovnanie - Orson Welles sa hrá, láka nás na sladkosti, zvádza atraktívnymi témami a ťahá kdesi do tmavej uličky, kde si s nami robí, čo chce. Prijmite pozvánku do sveta lží a klamu, ktorý stvorila moderná spoločnosť a umenie, a nájdite odpoveď na jednoduchú otázku: kto je odborník, kto umelec a kto plagiátor? Všetko, čo nasledujúcich 85 minút uvidíte, je kúzelnícky trik. Alebo snáď skutočná mágia? Presvedčte sa sami. Vašim sprievodcom bude samotný Welles a jeho uhrančivé komentátorské schopnosti. 90% ()
Simply mind-blowing. ()
Pozor, pouze pro hravé. ()
Tento film beriem ako takú menšiu sebeprezentáciu Orsona Wellesa. Inými slovami je to film, pri ktorom ho najlepšie spoznáme. Pôsobí ako sympaťák, čo pri jeho fikčných postavách rozhodne pravidlom nebolo. F ako falzifikát je na jednej strane veľmi komplikovaným filmom so zložitou formou rozprávania, na strane druhej pôsobí veľmi svižne, voľne a dobre sa pozerá. Je to paradox, ktorý sa mi proste páčil. Niektoré momenty vyložene potešia, napríklad milé "zosmiešnenie" Picassovej obsesie svojou múzou. Vôbec nemám potrebu riešiť rôzne alternatívne interpretácie tohto diela, dôležitejšie mi tu pripadalo práve to úprimné zoznámenie sa s Wellesom a tie hlavné myšlienky sú jasné, v podstate doslovne podané. Film s podobnou formou sa hľadá ťažko. ()
Umělci a podvodníci. Kdo rozhoduje o tom, co je umění? Je falešný Picasso v prestižní umělecké galerii uměleckým dílem nebo ne? Orson Welles se tváří, že nám předkládá dokument, ale je zcela věren jeho názvu a neváhá nám ho nakonec demaskovat jako falešný dokument, byť obsahující i značnou část pravdy. Další koncepční hříčka, která je ve výsledku opět promyšleným uměleckým dílem, jak se dalo od Mistra čekat. ()
,,Umenie je faloš. Faloš, ktorá nám ukáže pravdu." Zamyslenie na pomedzi pravdy a podvodov, snaha hovoriť pravdu o podvodoch, vo filme na pomedzi skutočností a fantázie. Divák ostáva v pozícii príjemcu fascinujúcich informácií a zároveň mystifikovaného človeka. Do popredia sa dostáva téma slavných podvodníkov s obrazmi a výtvarným umením, je rozvinutá do zaujímavých detailoch, ale zároveň slúži skôr ako prostriedok k autorskému filozofovaniu. Čo potom bola vlastne v závere skutočnosť? Čo je to skutočnosť ? ,,To je zubná kefka, ktorá vás čaká v poháriku. Lístok na autobus, výplatná páska... a hrob." Upútal ma spôsob rozprávania v podobe polohraného dokumentu s veľmi "živou" technikou, vtiahlo ma to do diania hneď v prvých minútach a napriek občasnej prekombinovanosti udržalo moju pozornosť až do konca. Orson Welles tentokrát nie ako kontroverzný občan Kane, ale ako charizmatický sprievodca pomyselným panoptikum podvodného umenia. Svojim prejavom i sympatickou farbou hlasu mi silne pripomínal českého Jana Wericha :-) 90% (Challenge Tour 2018: 30 dní so svetovou kinematografiou) ()
Směska dokumentu, magické show, přednášky a komedie. Má to rebelského ducha a pěkně zkažený humor. Každopádně je to neobvyklý film. ()
https://dokumenty.tv/f-jako-falzifikat-dokument/ ()
Jedná se o jakýsi dokument, Wellesovo zamyšlení na téma lži. Sám autor se záměrně dopouští různých lží, optických klamů. Jako by se tedy opět dotýkal svého oblíbeného tématu manipulace s lidmi, s diváky. Orson pořád přeskakuje z tématu na téma, až chaoticky. Jako by se pokoušel vyvolat v divákovy zmatek, odvádět jeho pozornost od svých vlastních, filmových triků. ()
Jako pardon, ale tohle žádný dokumentární film není. To by jím byl i Občan Kane, že? Tohle je fikaně dokumentární formou podaný hraný film (a chápu, že tahle experimentální forma nemusí každému sedět), který má hned několik rovin - v první řadě pět příběhů a ve stylu seriálu Věřte, nevěřte si sami můžete tipovat, který je pravdivý. Pak je v další rovině o tom, kdo je větší umělec, malíř, nebo ten, kdo jeho dílo dokáže věrně napodobit? V další rovině se zamyslíme nad tím, jestli jsou odborníci skutečně odborníky, protože (na základě zkušeností z jiného oboru) si často na odbornost jen hrají a je snadné je zmanipulovat, aby tuhle řekli, že dílo je pravé, a jindy, že jde o padělek, a často není nutné je manipulovat, protože sami nevědí. Takže dílo je uznané, nebo ne, jen na základě třeba nějakého takového „odborníka“, který přitom o malování obrazů ví ve skutečnosti a v praxi prd. No a nakonec je tu rovina uvedená katedrálou v Chartres (což je pro mne vrchol filmu, a moc by se mi líbilo, kdyby zde skončil, ale holt by nedošlo na poslední super trik). Zde se Welles zamýšlí nad tím, jestli je vlastně nutné znát jméno autora. U katedrály v Chartres autora neznáme, přesto jde o skvostné dílo, velké umění, které působilo, působí a nejspíše bude působit na emoce a city člověka po staletí. Nu, a v průběhu filmu dojde i na "zpověď" samotného Wellese, jak podváděl s rozhlasovou hrou o napadení Země Marťany nebo v Občanu Kaneovi o Hughesovi. Do filmu se docela složitě dostává, ale od úvodní scény má tak zajímavou atmosféru, ačkoliv je obraz "rozbit", že mě to drželo skoro celou dobu. A časem si začne divák dávat dohromady souvislosti, příběhy, a nakonec pochopí i to téma, které je vlastně dáno i názvem filmu. ()
Je to mistrovsky sestříhané a Legrand udělal překrásný mix hudby. Jinak jsem to ale dal natřikrát - úplně velezábavné to už dnes není. Co z toho jde na první dobrou (mimo jisté nekomunikativnosti - protože pokud člověk daná témata a peripetie nezná, musí si je pro lepší orientaci nejdřív vygooglit), to je poněkud frivolní a elitářský portrét hochštaplerské smetánky uprostřed parties v luxusních vilách, restauracích, plné krásných žen a starých boháčů: a Welles se k tomuto okruhu neváhá sám hlásit. Všichni ti multimilionáři, rentiéři, "slavní"; dělá to dojem trochu ploché duše - jako by Welles nebyl schopný postavit se tomuto hlavnímu Falzu. Ano - možná v záběrech na Chartres ve 2/3 filmu - ale i tam jde z jeho replik trochu show, ani v tomhle pokusu o opravdovost nejde tomuhle shakespeareovskému herci tak úplně věřit. Z toho na mě jde jakýsi smutek. Jinak jsem se občas srdečně zasmál - nejlepší bylo sestříhané mlčení obou hlavních protagonistů a jejich uhýbavé pohledy při otázce KDO TO TEDY PODEPSAL?! Pobavila mě i hračička s Ojou Kodar v závěru - tolik figur, tolik zcizováků, tolik montáže! Překrásná hračka! ()
Co je pravda? Co je to vlastně film? Masterclass hry s realitou a iluzemi. Čekal jsem bůhvíproč spíš plíživé intelektuální cvičení. Ale F je naopak totálně hravá, svižná a uhrančivá jízda, až jsem místy skoro nestíhal sledovat, co se vlastně děje. Střihově divočejší než leckterý současný thriller. Že to jsou sedmdesátky je neuvěřitelný, stejně jako hrdinového filmu - všichni ti svatí pábitelé a snílci. Taky úplně miluju, že je to celou dobu hrozná sranda s pohodovou atmosférou o padělcích a kouzelnictví a obraznosti, ale pak tam ve dvou třetinách najednou Orson Welles rozjede rant o tom, jak všichni do jednoho umřeme a veškeré umění rozloží čas. Ani u toho nemrkne. Frajer. Až budu velký, chci být jako on. „A fact of life: we're going to die. 'Be of good heart,' cry the dead artists out of the living past. 'Our songs will all be silenced, but what of it? Go on singing.' Maybe a man's name doesn't matter all that much.“ ()
Zázračné cesty, po kterých se tento film dostal mezi dokumenty, jsou těmi, které Orson Welles ve filmu popisuje. Většina recenzentů jej správně zařazuje mezi eseje. Kdo považuje esej za dokument, ten má nejspíš patent na "F". Tenhle film, třeba i s velkým F, se hlavnímu proudu Wellesovy tvorby zásadně vymyká, a v podstatě jde o film experimentální. Na otázku, zda již originál není falzifikátem, si ale nespíš musíme odpovědět sami. ()
Reziser Orson Welles /Obcan Kane, Lady from Shanghai, Touch of Evil/ natocil film o mystifikaciach, podvodoch a falsovani umenia nielen vo svete filmu, ale aj v umeni. Wellesove komenty su zaujimave, a ako art sa to da dobre zvladnut. Okrem Wellesa tu hrali aj Joseph Cotten /Obcan Kane/ a Paul Stewart /Obcan Kane/. Ovsem, roku 1974 uz mal Welles to najlepsie davno za sebou. 70 % ()
Bál jsem se šíleně chladného a přehnaně artového dokumentu, ale dostal jsem něco, co si mě plně získalo už v prvních minutách, dokázalo být sofistikované a vrstevnaté po celou dobu a i přes to experimentální podání to není nic zahleděného do sebe. Snad jen Orson Welles si tu přehnaně honí ego, ale je to snad to jediné, co mi vadí a ani mi to nevadí tolik, abych z toho měl pokažený zážitek. Ve výsledku je to opravdu dost chytrá esej o vnímání umění, jeho (ne)pravosti a toho, co vlastně umění je. Welles tu nastolí spoustu zajímavých otázek, přičemž si nejvíc budu pamatovat asi tu, jestli je větší umělec ten, kdo slavný obraz vytvořil, nebo ten, kdo ho dokázal mistrně okopírovat. Zajímavá zde je i kritika "expertů" a nastolení úvahy o zvláštnosti jejich existence, protože kdo přesně má být ten jediný, aby určoval, jaké umění je pro celý svět vhodné? Dá se vnímat jen subjektivně a každý vyřčený názor na něj je a vždy bude subjektivní. Objektivita skoro neexistuje a když už se podle ní posuzuje jakékoli umění, je objektivita jen chladný mustr, obírající umění o to, co z něj umění dělá. A má to toho v sobě ještě mnohem víc, až si říkám, že když si to někdy pustím znova, určitě mi to předá něco nového, co jsem teď při prvním sledování přehlédl. A pokud se tak stane, přehodnotím na plný počet. Btw dokument to vůbec není, ale to zařazení aspoň trochu chápu - ono se to totiž vymyká všem žánrům, smysl by dával jen experimentální, ale ten je málo obecný a z těch to tím pádem má nejblíž, byť hodně vzdáleně, k dokumentu. Silné 4* ()