The Pillowman

"Proč tady každý svým problematickým dětstvím omlouvá své agresivní chování? Můj otec byl agresivní alkoholik. Jsem snad já také agresivní alkoholik?" "Jsi." "No ano. Ale to byla moje volba!" Neprávem opomíjený divadelní skvost netitulovaného krále současné dramatické tvorby a opus magnum Martina McDonagha, kde přemíra černého humoru slouží jako jistota, že diváci nezačnou po návštěvě scény páchat hromadné sebevraždy. Pro autora tak typický cynismus a nadhled tentokrát zakrývá neskutečně depresivní a šílené dílo o zbytečnosti života a o tom, jak mladá smrt může zachránit mnoho životů. Která staví na chytré konverzaci mezi skvěle napsanými postavami, které (ač jsou jen čtyři a ta jedna je součástí pouze jednoho aktu) dokáží uhrát neskutečné tři hodiny beznadějné krutosti života v anticky laděné frašce založené na Aristotelových třech zásadách s takovým rozsahem, že posouvá mnoho kvalitních filmů a divadelních her o několik latěk níže. Nejblíže k tomu má z mnou viděných hra Naše třída (ale ani ta si s Panem Polštářem sotva zandá). Viděno již podruhé a v obou případech šlo o neskutečný zážitek, zvláště bych pochválil představitele Katuriana K. Katuriana, který si strčil do kapsy výkony jak obou policistů a tak i skvělého retardovaného bratra. Za mne bych rád viděl něco podobného ve filmové podobě, přeci jen na tu divadelnost se to ze všech divadelních dramatů nejvíce podobá struktuře klasických filmů, bohužel však ne natolik aby to co funguje v divadelní podobě, mohlo fungovat i jako obyčejný film. (16.11.2018)