Dodatek

Suplement je takovým doplňkem filmu „Zycie jako smiertelna choroba przenoszona droga plciowa“ . Mnoho situací je převzatých, jen z vedlejší role se stala hlavní a naopak. Zásadní rozdíl je v tom, že zatímco „Zycie ….“ je o umírání „Suplement“ je o žití, o místě v životě. Jenže dilema hlavního hrdiny pochopit nedokážu ( a myslím si, že žádný ateista), ale ani JEMU vlastně moc nerozumím. „ Lékař musí být v každé chvíli připraven být přítomen úmrtí. Stejně jako kněz. A já to nedokážu snášet. Mě to strašně ničí“. Potom to jeho rozhodování opravdu nechápu. Samostatně film (podle mě) ocení nejspíš jen divák z bigotního Polska, ovšem jako doplněk k filmu „Zycie …..“ to není špatné. (11.11.2006)

Výborný nápad podat totéž, co v předchozím filmu, akorát z úhlu pohledu jiné postavy a jejích problémů. Vedlejší postava Filipa ze "Života jako smrtelné choroby..." se stává hlavní a nám se po předchozím ne vždy chápaném a jasně vysvětleném problému, který visel nad postavami Filipa a jeho dívky Hanky nabízí skvělá psychologická sonda do nitra člověka hledajícího své místo v životě a přitom zmítaného pochybnostmi a paralyzujícím strachem a obavou ze špatného rozhodnutí. - Je mi jasné, že Filipovo dilema bude pro mnohé španělskou vesnicí, ale pro toho, kdo se dokáže alespoň přiblížit k tomu, co v sobě cítí a prožívá, se odkryje strhující existenciální drama. (02.01.2009)

Zajímavé doplnění k filmu Život jako smrtelný choroba přenášená pohlavní cestou, se kterým se prolíná. Jen nejde o umírání, ale o hledání svého místa v životě. Medik Filip (Pawel Okraska) je přesvědčen,jako většina lidí, o své vyjímečnosti a předurčení. V tomto případě ve jménu křesťanství a boha, ale život ho láká zejména v podobě dívky Hanky (Monika Krzywkowska). A tak se u něj střídají pocity vyjímečnosti a předurčenosti, pochybnosti, touze po experimentování, pocity viny a touhy po trpitelské smrti. Až pod vlivem starého známého doktora Berga (Zbigniew Zapasiewicz), svého bratra Andrzeje (Karol Urbanski) a neskonalé trpělivosti Hanky (přitom ženy jsou tak netrpělivé v jakýchkoliv otázkách týkajících se partnerských vztahů) "pochopí", že tím pravým kořením je prostý život. Dalo by se to shrnout do definice, že jde o hledání smyslu života, ale život zřejmě nemá hlubší smysl. Jakákoliv víra je berličkou, která dává pozlátko smyslu. Navíc prostý život v době tržního kapitalismu, či jakéhokoliv diktátorského režimu se často mění spíše jen v prostý boj o holý život. A pak už nejde o život, ale o přežívání. I když je to jen jeden z úhlů pohledu na cestu, hledání a nalezení této cesty. Neboť ve své podstatě je každý člověk sám, a budiž obdivován ten, u koho to tak není. Duševní pátrání je to nejtěžší, co se může člověku přihodit. Možná by bylo milejší býti prostého rozumu a dokázat brát vše tak jak to je, a ještě se z toho radovat. (22.07.2010)

V mnoha ohledech typický Zanussi, který tentokrát několik svých filmů dokonce přímo cituje. Zase se tu objevují témata pro něj příznačná a v českých končinách nepříliš často vídaná - spor mezi cynismem a idealismem, dumání nad vírou, životem a smrtí. Nejvíce zde však do popředí vystupuje otázka hledání povolání. Student medicíny Filip váhá mezi klášterem a manželstvím, mezi kontemplací a aktivní službou. A snad právě pro mladé lidi, zejména pro ty věřící na prahu podobné životní volby, může tento snímek být nejpoutavější. Často až vzteklý Filipův boj o místo na světě zachycuje režisér velmi věrohodně. Ukazuje, jak těžké je přetavit mladické sny o něčem velkém do malých úkolů všedního dne. Ne každý v tom obstojí. Snímek je svým způsobem křesťanskou obdobou buddhistické Samsary (2001), jež vznikla o rok dřív. V lecčems mi také připomněl Janečkův skvělý dokoment "Ivetka a hora", kde téma cesty za povoláním a konkrétně volby mezi klášterem a manželstvím též hraje důležitou roli. Na Zanussiho počinu nicméně vidím dva šrámy - ten první je vadou na kráse i mnoha dalších jeho;dalších snímků. Příliš totiž spoléhá na mluvené slovo, málo na mimoverbální filmové prostředky - jeho postavy jsou vždycky upovídané a mají sklon vše přímo pojmenovat , takže divákovi zbyde jen malý prostor na přemýšlení; podobně i jeho scénáře bývají podřízeny více ideji než ději. Druhým negativem je závěrečných asi dvacet minut, které pro mě - v kontextu předchozího děje nepochopitelným způsobem - najednou relativizují váhu svátosti smíření a hlavně manželství. Jako by svátost byla jen čímsi navíc, jen nepotřebným bonusem k nalezenému povolání. Ve skutečnosti je jeho pečetí, stvrzením, čímsi co není radno bez dobrého důvodu odsouvat či zahazovat. Zanussi však ten dobrý důvod neukáže, neukáže vlastně žádný důvod... takže závěr působí paradoxně dogmaticky. Škoda. (04.01.2009)

Ach ty polské >neklidy< ... :-) . . . Tak ještě, že JIM (Polákům) V NICH (v těch jejich věčných neklidech) PŘEBÝVÁ ta VÍRA. I když někdy jenom s dodaným prezervativem... ;-) . . . Každopádně se jednou za čas raději podívám na >nudného< Zanussiho, než na >zábavného< Hřebejka. Proše pana... - - - - - (Poprvé viděno 3.9.2008 na ČT2, komentář zde jako pátý - 4.9.2008) (04.09.2008)