Frantz

Ozon je režisér se kterým souzním, jeho příběhy mají pro mě cosi niterného, ukrytého v sobě. Neskutečně mě baví objevovat, dolovat to uvnitř, loupat slupky a rozbíjet skořápky, až vykoukne zárodek, nový svébytný tvor. Zároveň se mi honí hlavou, co zase François vymyslel a jak celý příběh povede. Moc nechápu, proč nám text Febiotextu vyzradí hlavní zápletku a tam vezme divákům moment překvapení. Nebo spíš, co vedlo administrátory čsfd tento text zde použít. Já ho naštěstí nečetla a to stejné doporučuji všem, kde si chtějí film užít. Vychutnají si tak ono objevování a napětí, které jsem si užila já. (08.03.2021)

Fakt nevím, co si o tom mám myslet. Proč Francois Ozon v roce 2016 točí remake amerického filmu z roku 1932 a to opět černobíle? Když od tohoto odhlédnu, tak totiž nezbude nic než trochu za vlasy přitažené romantické drama. Hlavní posun k lepšímu zřejmě pramení z německo-francouzského obsazení a použití obou jazyků přesně tak, jak to dává smysl. Ale jestli tohle Ozonovi stálo za dva roky života? (30.03.2017)

Zádumčivý a melancholický příběh o zlomených srdcích a šrámech, které se zas a znovu obnovují. Pomalé tempo vyprávění nechává rozehrát emoce hrdinů velmi nenápadně a jen v náznacích. Pozoruhodné a trochu nepříjemné je, jak film několikrát nechává zklamat očekávání diváků, protože mu zdánlivě předhodí několik vztahů, aby se pak ukázalo, že vše je jinak. (02.05.2017)

Krásný romantický film o následcích války na lidi a jejich vzájemné vztahy. Tentokrát Německo vs. Francie po první světové válce. Byla jsem zvědavá hlavně na Pierre Nineye, který opět nezklamal. Ale ani Paula Beer a další postavy nehrály špatně. Film je chvílemi hodně smutný, chvílemi trochu veselý. Do Německa přijíždí Francouz Adrien, aby našel rodinu mladého muže, se kterým ho pojí minulost. Zpočátku je přijat velmi chladně, ale později se vztahy vyvinou tak, až se zdají být ideální. Jenže není všem dnům konec ... (05.07.2017)

Nie bez výhrad. Režisérovi sa ale podarilo dosiahnuť dokonalú dobovosť, chvíľami som si pripadala ako pri čítaní mojej obľúbenej knihy Traja kamaráti. Hlavne v prvej časti z Quedlinburgu úplne pred očami ožívali všetky tie výšivky, čajové servisy aj iné detaily. Čiernobiele spracovanie tomu evidentne prospelo, farebné časti nerušili. V prvej časti príbehu však chýbali tie správne emócie a sentiment. Naopak spievanie vlasteneckých piesní bolo až prílišným tlačením na pílu. Druhá časť z Paríža zase ponúkla tie správne emócie, hoci neprezradím aké. (12.12.2017)