Frantz
Frantz
Frantz
Frantz
Frantz
Frantz
Režie:
François OzonScénář:
François OzonKamera:
Pascal MartiHudba:
Philippe RombiHrají:
Pierre Niney, Paula Beer, Cyrielle Clair, Johann von Bülow, Ernst Stötzner, Marie Gruber, Anton von Lucke, Alice de Lencquesaing, Axel Wandtke, Rainer Egger (více)Obsahy(1)
Následkem první světové války truchlí mladá německá žena (Paula Beer) kvůli smrti svého snoubence. Často pobývá u jeho hrobu. Co se však stane, když na něm jednoho dne objeví cizí květiny a chvíli na to se tam setká s tajemným Francouzem (Pierre Niney), který jej přišel navštívit? (ČSFD)
Recenze (17)
Ozon, osobitý autentický pokračovatel francouzské nové vlny, každým svým snímkem jako by důsledně analyzoval, ohledával určitý zvolený aspekt lidského života, komunikace a vztahů. Tento jeho film lze číst jako studii stupňovaně probouzeného a opětovně zklamávaného pocitu ženského očekávání v naději, že konečně začne patřit někam, k někomu, do prostředí, v němž bude její existence dávat po všech stránkách smysl, kde její životní síla nabere jasný směr a radostně a účelně se rozvine tak, aby do sebe všechno zapadlo, jak náleží. **** Anna nemá vlastní rodinu, zázemí, žije v křehkém postavení u rodičů svého snoubence, o něhož ji připravila válka a jimž "vynahrazuje" ztrátu syna, aniž by to doopravdy mohlo fungovat, aniž by to stačilo. I oni si pro Annu - a pro sebe - téměř za každou cenu přejí něco víc, ale ani společná vůle překonat každou překážku nevede ke šťastnému završení jejich nadějí. Pragmatické životní východisko, jež se Anně nabízí v podobě staršího místního ctitele, s ní upřímně nerezonuje, a v Adrienově postavě, která se v rodině jako zázrakem v pravou chvíli objeví, každá svitlá naděje na smysluplné navázání po Frantzově smrti, přese všechno Annino odvážné usilování ji rozežít, přenést se přes všechna postupná zjištění, znovu a znovu zhasíná a nezadržitelně původní Annu proměňuje nutností smiřovat se s novým a novým nevyhnutelným zklamáním v jiného člověka. Určitý druh moudrosti a ušlechtilosti zřejmě vždy musí být vykoupen bolestným smiřováním se s nepřízní osudu, nevyžádanou samotou a ztrátou možnosti na včasné naplnění životních nadějí, a právě tehdy, když by jej člověk z celého srdce vyměnil za životní naplnění a upotřebení - nikoli promrhání - svého citu a vloh. Někdy tomu však osud není nakloněn a z hluboce laskavého člověka lisuje chtě nechtě svým tlakem jiné kvality. **** Silně působivý koncept, který se mě navíc osobně niterně dotýká, mi v Ozonově osobě stvrzuje tvůrce s nekonečně se prohlubující empatickou porozumivostí, vnímavého k životní ironii v celé škále jejího působení. *** PS: Konečně po delší době poctivý čb film v přirozených odstínech, prostý umělého tónování. *~ ()
Ozon je režisér se kterým souzním, jeho příběhy mají pro mě cosi niterného, ukrytého v sobě. Neskutečně mě baví objevovat, dolovat to uvnitř, loupat slupky a rozbíjet skořápky, až vykoukne zárodek, nový svébytný tvor. Zároveň se mi honí hlavou, co zase François vymyslel a jak celý příběh povede. Moc nechápu, proč nám text Febiotextu vyzradí hlavní zápletku a tam vezme divákům moment překvapení. Nebo spíš, co vedlo administrátory čsfd tento text zde použít. Já ho naštěstí nečetla a to stejné doporučuji všem, kde si chtějí film užít. Vychutnají si tak ono objevování a napětí, které jsem si užila já. ()
Nie bez výhrad. Režisérovi sa ale podarilo dosiahnuť dokonalú dobovosť, chvíľami som si pripadala ako pri čítaní mojej obľúbenej knihy Traja kamaráti. Hlavne v prvej časti z Quedlinburgu úplne pred očami ožívali všetky tie výšivky, čajové servisy aj iné detaily. Čiernobiele spracovanie tomu evidentne prospelo, farebné časti nerušili. V prvej časti príbehu však chýbali tie správne emócie a sentiment. Naopak spievanie vlasteneckých piesní bolo až prílišným tlačením na pílu. Druhá časť z Paríža zase ponúkla tie správne emócie, hoci neprezradím aké. ()
Pre mňa úplne iný, netypický Ozón. Od jeho predošlých diel sa líši všetkým - od tempa, dynamiky, vykreslenia vzťahovej roviny a vnútorného sveta postáv. Melancholická atmosféra a retro vizuál spojená s témou odpútania sa a odpustenia. Film má viacero zaujímavých línií. Bavilo ma prizerať sa na dva mužsko-ženské protipóly - muž v žene a žena v mužovi. Nezrelosť a latentne vyjadrená homosexuálna orientácia francúzskeho vojaka Adriena, ktorá zastupuje ženskú a citlivú rovinu v príbehu, v protipóle s "pevnou" snúbenicou, ktorá charakterizuje skôr mužský a silnejší element. Do toho vsadená téma separácie a odpútania sa od matky a partnera...v podstate ide o tému lásky, ale z iného uhľa pohľadu. Ozon v úplne inej filmárskej polohe, ktorá mu odhliadnuc od príliš sentimentálnej a preromantizovanej polohy celkom vyšla. ()
Fakt nevím, co si o tom mám myslet. Proč Francois Ozon v roce 2016 točí remake amerického filmu z roku 1932 a to opět černobíle? Když od tohoto odhlédnu, tak totiž nezbude nic než trochu za vlasy přitažené romantické drama. Hlavní posun k lepšímu zřejmě pramení z německo-francouzského obsazení a použití obou jazyků přesně tak, jak to dává smysl. Ale jestli tohle Ozonovi stálo za dva roky života? ()
V současné tvorbě, a to nejen v rámci tématů vracejících se do minulosti, jsem poslední dobou mezi dramaty zvykl vídat spíše filmy, které na jedné straně disponují úžasnou uměleckou kamerou, ale zároveň u nich jakoby hodně selhával scénář, pokud jde o propracovanost příběhu a zejména psychologie postav. Frantz od Françoise Ozona mě mile překvapil, protože dokáže zapůsobit nejen výtvarně nádhernými záběry povětšinou černobílé kamery, ale zároveň psychologie všech důležitých postav tady jde skutečně do hloubky, Ozon naplno rozvíjí a nechá zdůraznit vývoj vztahů i vnitřních konfliktů, že postavám každý drobný čin, každou emoci či slovo snadno věříte. Věříte Adrienovi, který se potřebuje osvobodit od velkého trápení, jenž ho na svědomí trápí, i když dle válečných rozkazů vlastně jednal správně jako poctivý voják, věříte Anně, která zvolí cestu přetvářky a lží ve vztahu k rodičům, aby jim ve falešné iluzi mohla dopřát pocit štěstí po prožité tragedii, a zároveň s oběma dokážete naplno soucitit a fandit jim v překonávání překážek a rýsujícího se vztahu přes to neustálé tušení, že vztah poznamenán tak silnou tragedií nemůže skončit happyendem... věříte i náhlým záchvěvům nervů ze strany pana doktora či nápadníka Kreutze při prvním shledání člověka „nepřátelského“ původu pár dnů po válce. A ten film je zároveň i působivou studií o nejrůznějších dopadech války na člověka, se silným protiválečným apelem v sobě. „...a když jsme ty jejich syny pozabíjeli, zapili jsme to pivem...“ * * * Ačkoliv jsem se vzhledem k oné spočátku chladné atmosféře bál, aby film úplně nepostrádal emoce a v první polovině to tak občas i vypadalo, nakonec snímek ve mě ty emoce postupně dokázal vyvolat. Ozon je totiž neservíruje prvoplánově, nicméně vnímavému divákovi, který přistoupí na cestu pomalého odhalování zákoutí příběhu, nakonec jen stěží uniknou. I když se mi poslední záběr hodně líbil (a motiv objevujícího se Manetova obrazu Samovrah na mě zde silně působil), přeci jen mě zamrzel trošku náhlý závěr a dost otevřené vyvrcholení. Jinak jsem byl nadmíru spokojen a myslím, že mě Frantz úspěšně navnadí i na další Ozonovy filmy. [85%] ()
Prerábka filmu z roku 1932 "Muž, ktorého som zabil", ktorá nemusela nevyhnutne ostať čiernobiela, ale taká bola voľba režiséra a asi to aj viac sadlo na znázornenie doby. Škoda popisu k filmu, ktorý veľa odhaľuje, ale aj bez toho by som povedal, že film je predvídateľný. Keď príde Frantík do Nemecka, je jasné, aké sú jeho pohnútky od samotného položenia kvetov na hrob. Takže žiadne plánované prekvapenie sa nekoná. Odvtedy je to už len také hádanie, či sa z toho vykĺbi podarený romantický vzťah v obraze doby alebo nie. Z filmárskeho hľadiska poctivá práca, film bol niekoľkokrát nominovaný a má Césara za kameru. Z diváckeho hľadiska kvalitné zžitie sa s postavami, je tu sonda do francúzsko-nemeckých vzťahov, ale pocitovo nič viac. Myslím, že dielo malo na viac než len takmer dve hodiny melanchólie. ()
Zádumčivý a melancholický příběh o zlomených srdcích a šrámech, které se zas a znovu obnovují. Pomalé tempo vyprávění nechává rozehrát emoce hrdinů velmi nenápadně a jen v náznacích. Pozoruhodné a trochu nepříjemné je, jak film několikrát nechává zklamat očekávání diváků, protože mu zdánlivě předhodí několik vztahů, aby se pak ukázalo, že vše je jinak. ()
Nemala som žiadne očakávania a odchádzala som veľmi spokojná. Najmä preto, že hlavná hrdinka bola veľmi sympatická a príbeh sa uberal smermi, ktoré som vôbec nečakala a nevedela odhadnúť. (Kino Slovan, Košice - Art Film Fest - 18.6.2017) ()
Velice slibně rozehrané drama o situaci po válce, rozervané rodiny, přetrhaná pouta, narušené mezilidské vztahy.. Celá ta část filmu u rodičů je dokonalá, tísnivá atmosféra, podmanivý styl vyprávění, Pierre Niney a Paula Beerová se mi moc líbili.. Bohužel se to pak přehouplo do druhé půle se lhaním a návštěvou Francie a pro mě to ztratilo prvotní grády.. Nicméně oceňuji analýzu vztahů a možnost náhledu z různých úhlů, které divákovi umožní sympatizovat s postavami.. Každopádně zajímavá věcička, kterou stojí za to vidět.. ()
Krásný romantický film o následcích války na lidi a jejich vzájemné vztahy. Tentokrát Německo vs. Francie po první světové válce. Byla jsem zvědavá hlavně na Pierre Nineye, který opět nezklamal. Ale ani Paula Beer a další postavy nehrály špatně. Film je chvílemi hodně smutný, chvílemi trochu veselý. Do Německa přijíždí Francouz Adrien, aby našel rodinu mladého muže, se kterým ho pojí minulost. Zpočátku je přijat velmi chladně, ale později se vztahy vyvinou tak, až se zdají být ideální. Jenže není všem dnům konec ... ()
Romantický film, tak romantický jako romány od Remarqua, z "Im Westen nichts neues" bychom mohli odvodit hlavní linku příběhu a z ostatních jeho románů zbytek. Snad jen ten konec, ta poslední myšlenka, rozjímaní nad Sebevraždou od Édouarda Maneta s jiným "Francouzem" je originální Ozonovská. Zajímavý je také jeho konsekventní výběr typů herců, představa, jak má vypadat Francouz (jedno jestli zná německy či ne) a jak Němec. Pozn. 1: Abych Ozona nepodceňoval, naopak úvodní myšlenka, "sdílení hrobu" je také silná a vše ostatní z ní v podstatě vychází. Pozn. 2: Předpoklad, že se jedná o remake Lubitschova filmu "Broken Lullaby" bych nepřeceňoval, idea jde ještě dále do minulosti, alespoň k divadelní hře Maurice Rostanda "L'homme que j'ai tué - Člověk, kterého jsem zabil". Pozn. 3: Čtyři hvězdy především za dílo čistě profesionální, od režie, přes herce, až po výpravu. Znám Quedlinburg, byť sedmdesátých let minulého století, dobře. Udělal jsem tam také několik fotek, které vystavuji dodnes, černobílých jako ve filmu. ()
Válka nikdy nepřináší nic nového, není v ní vítěze a v drtivé většině případů její následky odnesou jen nevinní lidé, nehledě na národnost. Frantz ale není vyloženě o tom, dokonce to ani není moc válečný film, ale vypráví o tom, co se děje poté. Nikdo tu není kladný nebo záporný, každý své chyby udělal nebo teprve udělá, takže jsem tu neměl problém nevěřit veškerým konfliktům, které se tu stanou. Zvlášť když byly tak zajímavě a chytře vedeny snad po celou dobu. Taky mi to přišlo dost slušně natočené a na Ozona mi to v mnohém přišlo i nezvyklé - černobílý film jsem od něj ještě neviděl a film, kde by se úplně vyhnul homosexuálním tématům a sexu, se u něj taky vidí málokdy, takže mě těší, že dokáže natočit i něco mimo to, o čem normálně točí nejvíc. Škoda jen slabšího závěru a toho podivného střídání barvených a černobílých záběrů. Těch barevných je tu sice minimum, ale i když jsem si myslel, že jejich smysl chápu, při válčené scéně jsem moc nepochopil, proč zrovna ta byla barevná. Možná jsem i čekal, že mě to zasáhne o něco víc než nakonec zasáhlo, ale pořád je to podle mě dost povedený film, kterým mě Ozon mile překvapil a kterému ty čtyři hvězdy rád dám. 4* ()
Zbytočnejší film som už dávno nevidela. Nebolo to vyslovene zlé, ale keď polovicu filmu rozmýšľate: čo to má, dofrasa, znamenať?!, a polovicu sa nudíte, nemáte veľa šancí ohodnotiť lepšie. Pôvodnú verziu som nevidela, ale neverím, že remake je lepší, a hlavne: NAČO?!! ()
Francouzské děti se učí ve škole německy a německé francouzsky. A potom se vzájemně zabíjíme. Frantzem potvrzuje Francois Ozon status tvůrce s rukopisem, jímž dokáže prodchnout a opanovat jakékoliv téma, třeba i banální námět. Úspěch slaví i remakem (režisérovu tvrzení, že o existenci filmové adaptace divadelní hry nevěděl, nelze věřit) málo známého romance Ernsta Lubitsche z roku 1932. Postava jménem A. Revoire přijíždí do pohraničního německého maloměsta, aby vyhledala rodinu německého přítele z předválečných časů. Naprostá asimilace předlohy proběhla v rámci obvyklého, avšak tvárného modus operandi: Potěšením z porušování a ohýbání žánrových pravidel, sycením skvělými vizuálními nápady. Vrstvením žánrových rovin: Psychologické drama se přelévá do červené knihovny, kterou brázdí podivně současné politické meditace. Občasnými thrillerovými otřesy a vyústěním do mimožánrové úvahy stavějící se proti pravidlům kýče, jemuž působivost filmu hodně dluží. A tlumené, nepotvrzené brnkání na queer strunu. Sledovat tyto proměny v nenápadné nápaditosti je nesmírně zábavné a činí z Frantze vzácný druh filmu vhodný k vícenásobnému zhlédnutí. Ten, koho milujeme, nejde nahradit. / Nevím. ()
První hodina mě docela bavila, protože už jsem zapomněl, co jsem si tu přečetla dřív a myslela jsem si, že Adrien a Frantz byli milenci a čekala jsem, co se z toho vyklube. Někde v půlce se ovšem provalí pravda a zbyde z toho jen čím dál tím víc unylejší a rozplizlejší melodrama. Oceňuju dvojjazyčnost, zaplať pánbůh si s tím dal Ozon tu práci a není to celé německy či francouzsky, to by to asi film zabilo. Umouněný 4 hvězdičky. ()
Tohle bylo pro mě velké a příjemné překvapení...od Francoise jsem toho zase tolik nečekal, ale tento příběh se mu dost povedl. Více scénáristicky než režijně. ()