Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Paul Newman a Julie Andrews vytvořili hlavní role v klasickém příběhu o mezinárodní špionáži odehrávající se v době železné opony. Newman hraje světově uznávaného vědce Michaela Armstronga, který přijíždí se svou snoubenkou a asistentkou Sarah Shermanovou (Andrews) na mezinárodní fyzikální kongres do Kodaně. Tam si Sarah omylem přečte vzkaz pro Michaela a zjistí, že tajně pracuje ve službách východního Německa. Nebo nepracuje? Když Armstrong objeví přísně tajnou informaci, je pár stržen do pulsující honičky s nepřátelskými agenty. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (103)

Tsunami_X 

všechny recenze uživatele

------Upozornění : Toto není komentář v pravém slova smyslu, ale charakteristika děje, která obsahuje spoilery----- Paul Newman a Julie Andrews vytvořili hlavní role v příběhu o mezinárodní špionáži odehrávající se v době železné opony. Newman hraje světově uznávaného vědce Michaela Armstronga, který přijíždí se svou snoubenkou a asistentkou Sarah Shermanovou (Andrews) na mezinárodní fyzikální kongres do Kodaně. Tam si Sarah omylem přečte vzkaz pro Michaela a zjistí, že tajně pracuje ve službách východního Německa.. Zdání ovšem klame. Ve skutečnosti doktor Armstrong hledá vzorec, který se ukrývá v hlavě východoněmeckého profesora. To ovšem Sarah netuší a rozhodne se přeběhnout společně s Michaelem z jediného důvodu, a tím je láska. V Německu doktor Armstrong kontaktuje západní informátory, je však odhalen německým agentem Hermanem Gromkem a rovněž nucen, se za dramatických okolností podílet na jeho usmrcení. Následně své snoubence odhalí pravý účel svého přeběhnutí. Vhodnou lstí následně dokáže oklamat profesora Lindta. Ten mu nevědomky pomůže a odstraní tím poslední překážku k dokončení výzkumu raket proti řízeným střelám, který dokáže zabránit jaderné válce, pokud by nastala. Mezitím ovšem policie objeví Gromkovo tělo a milenecký pár je nucen co nejrychleji opustit zemi. Tajná organizace nesympatizující s vládním režimem zorganizuje jejich útěk, který nakonec po mnoha peripetiích dopadne úspěšně. Roztržená opona je Hitchcockovým padesátým filmem, což samo o sobě vzbuzuje jistá očekávání, ovšem ty nejsou naplněna a tudíž se o nějaký závažný milník, či vyvrcholení tvůrčí kariéry nejedná. Toto dílo spadá do mistrova tzv. pozdního období a snímky, které jej ohraničují jsou Marnie a Topaz. Svým politickým zabarvením nám může připomenout snímky jako Na sever severozápadní linkou či Pověstný muž. I zde je hlavní hrdinka bez svého přičinění vtažena do hry vyšších mocností, která se jí může stát osudnou. Inspirací samotnému filmu, bylo zmizení dvou anglických diplomatů, Burgesse a Macleana, kteří opustili svou vlast a usadili se v Rusku. Hitchcock tvrdí, že si kladl otázku, co si o tom všem myslela paní Macleanová. Z tohoto důvodu je téměř celá první třetina snímku ukázána z pohledu snoubenky doktora Armstronga. Ve druhé třetině se přesouváme k hlavnímu protagonistovi, se kterým se po odhalení jeho pravé identity můžeme konečně ztotožnit, a sledujeme jeho přerod díky vraždě agenta státní bezpečnosti. Po vymámení tajemství od profesora Lindta se dostáváme k části třetí a tou je útěk milenecké dvojice. Stejně jako o rozdělení dějovém, můžeme mluvit o kategorizaci dle úhlu pohledu. První část, jak už bylo řečeno, nám nabízí přes ženský prvek plno nejistoty, zmatenosti a obav. Nevíme co nás čeká, nevyznáme se v postavách ani v jejich motivacích či přesvědčení. Mužský faktor druhé části nám zprostředkuje rychlou orientaci a celkově snímek zjednoduší. Už víme, kdo jsou ti zlí a kdo hodní. Máme své favority a jsme si jistí, že už se to do konce snímku nezmění. Ve třetí pasáži se plynule spojí dvě předchozí. Od každého nám zůstane něco a nezbude nám nic jiného než se vžít do kůže obou, i když před nedávnem ještě bojovali každý na vlastní pěst. Hlavní hrdina Michael Armstrong je poněkud odlišný od hrdinů režisérových předchozích dobrodružných či špionážních filmů. Do nebezpečí se vrhá sám, je mladý, atraktivní a dynamický. Zpočátku panovaly obavy, zda není Newman pro roli vědce, nukleárního fyzika, příliš mladý. Ovšem poté, co si Hitchcock prolistoval záznamy amerických fyziků a zjistil, že jednomu z největších odborníků v zemi je teprve třicet dva let, bylo rozhodnuto. Na začátku filmu je nám Armstrong servírován jako mladý zamilovaný vědec s poměrně podivným chováním, který se záhy pokusí zbavit své snoubenky. Hitchcockovi je jasné, a sám to v rozhovorech potvrzuje, že diváci zcela určitě předem odhalí pravou podstatu věci. Za klíčovou považuje větu : „Vrátíš se do New Yorku a já poletím do Švédska“. Zcela jasně vidíme, že vědcovo jednání není ani trochu impulzivní a je to jasný, předem propočítaný kalkul, kterému ovšem nic z předchozího děje nenasvědčuje a tudíž za ním skrývá něco úplně jiného. To ovšem může pouze vycítit, důkazy nám nabídnuty žádné nejsou. Zhrzená a zlomená Sarah nevěří na ukončení vztahu bez jakéhokoliv vysvětlení a proto sleduje svého snoubence až do Východního Německa. Ten se jí ještě jednou pokusí zbavit, v našich očích ji spíše zachránit, domluvou a kategorickým odmítnutím přímo na palubě letadla . Po příletu jsou naši hrdinové obklopeni skupinou novinářů a to jak západních, tak domácích. Michael v reakci na jejich dotazy oznámí oficiální důvod svého přeběhnutí. Přítomný novinářům i nám je jasné, že ve skutečnosti půjde o naprostou mocenskou převahu ve studené válce, která zcela určitě nebude sloužit pouze k obraně, k níž jsou rakety ničící řízené střely primárně určené. Sarah pochopitelně nechce věřit, že vědecká práce je pro svého snoubence větší láskou než ona a proto se rozhodne, i přes Armstrongovi výtky, zůstat s ním. Ten se co nejrychleji pokusí kontaktovat své spojence. Prchá proto před agentem Gromkem, který byl nasazen k jeho „ochraně“ a uchyluje se pro zjištění pokynů na poklidnou farmu, která je ovšem jen zástěrkou pro špionážní činnost. Netuší, že se mýlil a byl sledován až ke svému cíli – malému nenápadnému stavení s přilehlým pozemkem. Zde nastává zlom. Doktor nám odhalením své pravé identity umožňuje ztotožnit se s ním. Před tímto zjištěním byl pro nás jen jakousi neznámou osobou, viděnou z pohledu své snoubenky, ovšem jeho radikální proměna mění náš celkový postoj k filmu. Hitchcock říká, že se tímto postupem chtěl vyhnout klasickým vyprávěcím klišé, které používají například filmy s agentem Jamesem Bondem, které jsou jasné už od samého začátku. Jeho cílem bylo začít s nějakým „tajemstvím“ aby se mohl oprostit od vyprávěcí metody výše jmenované kategorie snímků, která se dá uchopit do jednoduchého vzorce : představení dotyčného – zadání mise – přesun a plnění úkolu. Agent Gromek po příjezdu na vesnickou usedlost okamžitě pochopí pravý stav věci. Od jeho příchodu na scénu víme, že zemře, o to je ovšem jeho smrt intenzivnější. Hitchcock ho v náznacích představuje jako mírně neschopného člověka. Demonstruje to například na jeho neschopnosti zapálit si cigaretu, jelikož neustále nemá oheň. Gromek, alespoň to tvrdí, říká že žil nějaký čas v Americe a ani před nadřízenými orgány se k ní nestaví nijak negativně. I přes tento zdánlivý klad máme vůči této postavě stejný odpor jako doktor Armstrong, který jej také svými reakcemi nijak netají. Už při úprku v muzeu, o který se Michael pokusil aby dotyčného setřásl, je jasné že agent bude muset být zničen přesně tak jak jsme očekávali. Díky jeho buldočí vytrvalosti není jiná možnost, než se jej zbavit definitivně. Divák očekává daný vývoj a žene do něj i samotného hlavního protagonistu. Tudíž se při náznacích odhalení jeho lidskosti, kterou pocítíme v závěrečných okamžicích jeho života, můžeme cítit provinile. Vraždu agenta Gromka považuji za klíčovou scénu filmu, protože děj se po jejím uskutečnění otáčí o tři sta šedesát stupňů. Z hlediska gradace by se dala označit za úplný vrchol, protože jiné pasáže po ní se vyznačují čím dál tím větší epizodností. Hitchcock sám o ní říká, že zde chtěl rovněž, stejně jako v rovině vyprávění příběhu porušit určitá klišé. „Touto velmi dlouhou scénou vraždy jsem chtěl především vytvořit pravý opak klišé. Obvykle probíhají vraždy ve filmu příliš rychle : rána nožem nebo výstřel z revolveru, vrah si dokonce ani nedá čas, aby se přesvědčil, jestli je jeho oběť opravdu mrtvá. A tak jsem se pomyslel, že je načase ukázat, jak je těžké a nepříjemné někoho zabít, jak dlouho to trvá“. I vražedné prostředky vypovídají o celkové syrovosti a reálnosti. Kotlík s horkou polévkou, nůž na chleba, lopata a nakonec trouba plynového sporáku. Vrcholem se stává zlomená čepel v agentově krku. Pro zvětšení dramatičnosti se navíc celá scéna odehrává bez hudby. Gromek je také jediná hmatatelná záporná postava. Ostatní splývají s davem a je jim dán příliš malý prostor na to, aby se dokázali jakkoliv rozvinout a následně nás ovlivnit jako výše jmenovaný. Tím pádem vzniká otázka, zda má boj o holé přežití stejnou dramatičnost jako souboj se ztělesněním vládnoucího režimu na jedné konkrétní osobě, kterou jsme schopni uchopit lépe než bezbarvé abstraktní pojmy. Pro mně osobně film po tomto vrcholu ztratil své kouzlo a upadl do nepříjemného stereotypu.V některých pasážích se hlavní hrdinové stávali pouze neškodnými pozorovateli a prostor dostávali vedlejší postavy. Hrozný čin naprosto kontrastuje s poklidným umístěním vesnického domu, který zvenčí působí přátelským a uklidňujícím dojmem. Stejně na nás zapůsobí poklidně čekající a nic netušící taxikář, který hlavního hrdinu přivezl. Vražda se stává osobní věcí diváka i doktora Armstronga. Jelikož jediný další přímý účastník, žena která se na ní rovněž podílela, promptně mizí ze scény zůstává tento čin jen mezi těmito dvěma subjekty a pro oba to znamená změnu vnímání situací nastávajících. A to i díky přenosu krve na Armstrongovo oblečení, který je tímto způsobem ocejchován a už pro něj není cesty zpět. Jako perlu mohu uvést, že Národní liga počestnosti trvala na tom, že "detailní záběry brutálního zabíjení ve filmu" mohou ohrožovat morálku diváků. Také varovala rodiče, že i když Julie Andrews vypadá nevinně jako Mary Poppins, film není vhodný pro děti. Vražda nemůže zůstat bez dopadu a tudíž poté, co Armstrong z farmy odjede, nastává jeho přerod. Začíná chápat, že tento souboj by bez pomoci mohl lehce prohrát a svěřuje se své partnerce. Druhý souboj nutný pro úspěšné splnění mise je diametrálně odlišný. Profesor Lindt má díky svému chování a myšlení od počátku naše sympatie. Není žádným ztělesněním státní moci a ztracenou existencí jako agent Gromek, je to člověk se stejným zaměřením jako náš nově objevený hrdina, jenž díky své dobrosrdečnosti a zapálenosti prohraje. Při jeho hrůzném zjištění, že jeho protivník vlastně nic neřekl a dozvěděl se všechno co potřeboval, jsou naše sympatie rozděleny přesně napůl a chápeme tento podvod jako malé nutné zlo, které se nakonec obrátí ve velké dobro (i když i to je nejisté). Přesně ve chvíli, kdy profesor pochopí svůj hrozný omyl, školní rozhlas vyhlásí pátrání po amerických špionech, kteří se chtějí zmocnit domácí technologie. Náš pár tímto ztrácí možnost anonymně se ztratit v davu a je nucen spoléhat na pomoc cizích lidí. Tajná organizace ∏ se má postarat o jejich návrat domů. Prostředkem útěku se stává falešný autobus s falešnými cestujícími, který má budit dojem běžné linky. Hitchcock tento prostředek zvolil záměrně, jde o scénu kde se zhušťuje čas a vytváří se představa dlouhé jízdy. „Celou scénu jsem točil s představou, že autokar je jako živý člověk. Jde o hodný autokar, který pomáhá naší dvojici při útěku. Pět set metrů za nimi jede zlý autokar, který může znamenat zhoubu toho hodného.“ V tomto uzavřeném prostoru, který je ještě více odtržen od reality díky zadní projekci, se odehraje další drama důležité pro vývoj příběhu a jeho pochopení. Hitchcock ovšem později litoval, že nechal snímat tuto scénu německého kameramana a nezajistil si americký štáb. Hlavním hnacím motorem této situace není primárně úspěch autobusu, ale tzv. „zlá a nepříjemná baba“ Fräulein Mannová. Na první pohled je zřejmé, že její námitky a neochota které postupem času přerůstají téměř v otevřené nepřátelství, jsou naší dvojici životu nebezpečné. Pokud se ovšem vcítíme do kůže této ženy, dostane se nám zcela jiného pohledu na věc. Pro ni jsou dva Američané obyčejní a nebezpeční cizinci, nejedná se o domácí obyvatelstvo, které prchá ze země bez nějakých velkých činů a bez netušených pokladů. Vždyť úspěch špiónské mise může přece znamenat konec všech, kteří k útěku dopomáhají. A nejen jich. Michael se může právem cítit vinen. Díky jeho aktivitě a sobeckosti, jednalo se ostatně o jeho projekt, jsou právě tito lidé s nimiž je v inkriminovanou chvíli v osobním kontaktu, v přímém ohrožení života v důsledku nezdaru nebezpečné mise. Závěr autobusové honičky se nese v akčním duchu. Vojáci ovšem paradoxně chytí jedinou nevinnou osobu. Stařenku, která v domnění běžné linky do autobusu nastoupila. Náš milenecký pár se pokusí splynout s davem, ovšem zvídavému oku jedné ženy neujde. Jedná se o hraběnku Kučinskou. Ta, zřejmě díky televiznímu vysílání které šíří spolu s Armstrongovým portrétem zprávu o zmizelých špionech, pozná že narazila na velkou šanci. Mohli bychom si říci, že kdyby prchající pár nezapomněl adresu kontaktního místa, nikdy by pozvání na kávu nepřijal. Ale ono to ani tak úplně nebylo pozvání a nikdo si nemůže být jistý tím, že by je hraběnka při nejbližší příležitosti neudala, kdyby se jí nedostalo jejího kýženého cíle. Tím je možnost přesídlení do Ameriky, či alespoň slib udržení kontaktu za účelem téhož. Po té co jsme ze ztotožnili s hlavním představitelem nám proto přijde zcela přirozené pokud ji odmítneme jako on. Je stará, hloupá a neužitečná. Těží z mezní situace, která se stala právě díky chybě – zapomnětlivosti, doktora Armstronga. Ten ji nakonec i díky tlaku své snoubenky přijme a díky změně jeho postoje se nám najednou stařena jeví jako stará ubohá žena, která domov nenajde nikde. Snad jen ve svém snu, který pro ni znamená vše. Zde bych rád podotknul, že herečka Lila Kedrová pro mně naplňuje pojem „přehrávání“. Hitchcock jí zde ponechal až příliš volného prostoru a i kdyby byla scéna sebedokonalejší, stejně by ve mně díky jejímu herectví zachovala negativní dojem. Po epizodě s hraběnkou, které se sen o svobodném životě rozplyne mnohem rychleji než by chtěla, se uprchlíci přesouvají do divadla, kde mají vyčkat na zprostředkování konečného transportu z komunistického Německa. Robin Wood ve své knize Alfred Hitchcock a jeho filmy vidí divadelní epizodu jako jednoduché shrnutí celého filmu. V této sekvenci se vrací ústřední motiv titulků a tím jsou obrazy z pekla. Balerína tančící mezi falešnými plameny ohně pozná Armstronga jen díky své malichernosti a hlouposti. Byl to právě on, s kým cestovala v letadle, ten samý člověk, který strhl pozornost, která měla být věnována jí, na sebe. Policie na sebe nenechá dlouho čekat, Armstrong je obklíčen a situace se jeví jako bezvýchodná. Právě v ten okamžik pomůže právě falešný oheň a to jak na jevišti, tak ve skutečnosti. Michael dostane spásnou myšlenku a výkřikem „Hoří“ způsobí všeobecnou paniku. Ta představuje svět chaosu v malém. Z toho sevření je potřeba se dostat. Sarah šťastnou náhodou stáhne svého milence sebou a oba dotyční se po zásahu zainteresovaného člověka ocitnou ve velkém koši na prádlo, svém novém a posledním dopravním prostředku. Kulisák, který se rozhodne je schovat rovněž není nikterak čistým člověkem a jeho hlavním hnacím motorem jsou peníze. Poslední záběr ukazuje, že si je se zájmem přepočítává. Balerína se ke slovu dostane ještě jednou a to když odhalí obsah košů, které jsou právě vykládány na pobřeží, které znamená svobodu. Způsobí povyk a přivolaní aktivisté koše rozstřílí. K velkému překvapení všech dotyčných, kteří byli strženi silou davu se z nich vysype pouze oblečení. Naši hlavní představitelé už plavou ve vodě a zakončují šťastně svou pouť. Poslední záběr, při kterém se přeběhlíci schovávají za prostěradlem, je zanechává ve stejné pozici jako na začátku. Jejich vztah ovšem prošel složitým vývojem a dokázal, že stojí na pevných základech. Paul Newman se v tomto snímku vydává hledat cosi, o čem nemáme příliš jasnou představu. Jediné co tušíme je, že ten předmět je životně důležitý a pro jeho získání bude potřeba sestoupit až na samé dno. Při sestupu do podsvětí (motiv pekla) prožije mnoho zkoušek a utrpení než dosáhne vytýčeného cíle. I když se to nabízí, zcela určitě bych nezapojoval tento motiv do stejné roviny s Německou demokratickou republikou. Ztracené duše jako jsou Gromek či Kučinská můžeme najít i jinde a navíc by to bylo až příliš laciné. Za ztraceného by se dal označit i Michael, který je na tom podobně jako hraběnka či agent státní bezpečnosti. I když on jediný je schopen s tím něco dělat. Nemá potřebu být nostalgický či oplakávat ztrátu své společenské třídy. Jedná. Jeho cílem je přenést přes hranice vzorec, který mu zajistí nehynoucí slávu. Ale je to skutečně tak? Vždyť by přece stačilo, kdyby se k výsledku dostal sám a nemusel by podstupovat tuto strastiplnou cestu plnou překážek fyzických i psychických. Bez těchto překážek by ale nešlo rozvinout další Hitchcockovo velké téma, kterým je síla muže vydržet se ženou i přes zjevné problémy, které díky rozmanitým situacím nastávají. Ty zde ovšem mají jen jeden zdroj a tím je Armstrong. Už od samotného počátku odmítá Michael říci Sarah co dělá a riskuje tím jejich vzájemný vztah. Díky její věrnosti, kterou můžeme chápat i jako sebeobětování, však drží pohromadě. Poté se žena dozví pravdu, se situace dramaticky obrací stejně jako celkové vyznění. Když se na začátku špionážního dobrodružství Michael snažil své milenky zbavit, nemohl tušit, že ona jediná mu bude v důležitých okamžicích pomáhat a zcela určitě se z ní nestane nadbytečná zátěž. Bez její spolupráce by mise zaručeně dopadla fiaskem. Ona promluvila s profesorem Lindtem, odlákala Karla od stolu na taneční parket, aby měl její přítel volné pole působnosti, či přemluvila právě jeho,aby svolil a nechal hraběnku Kučinskou pomoci jim. Finální zásah opět leží na jejích bedrech a jen její ruka jej zachraňuje z davu, který ho sebou strhává. Odpověď proč všechny tyto věci dělá je poměrně lehká. Je zamilovaná. Ovšem neidealizuje si svého přítele až příliš a udělal by on to samé i pro ni? V jenom rozhovoru režisér přiznává, že podlehl komerčnímu tlaku a upravil poslední dvě minuty tak, aby byl hlavní hrdina více konveční a typický. Ale dobře víme, že to tak zřejmě není a předchozí minuty nám dávají za pravdu, že toto není žádný archetyp dokonalého agenta. Důvodem veškerého jeho počínání byla sobeckost, která ho donutila vytáhnout do boje, který mohl ohrozit i jeho život. A co vlastně dokázal? Lide z Východního Německa mu pomáhali s dobrými úmysly a on teď drží prst na spoušti, díky nově nabyté technologii, kterou sám nebyl schopen objevit. Kdybych měl Roztrženou oponou na pár řádcích sumarizovat, mohl bych konstatovat, že se jedná v jistých ohledech o klasický film velkého Alfreda Hitchcocka. Hlavní hrdinové jsou ze světa absolutního pořádku (vědecká konference) uvržení do světa absolutního chaosu. Musí se jím probojovat ať chtějí nebo ne. Film obsahuje několik velmi dobrých scén a rozhodně bych jej zařídil mezi nadprůměrná díla mého oblíbeného režiséra. Škoda jen, že závěr vyznívá až příliš lacině a podivně. Rozstřílení košů je naprosto zbytečný vtípek, který šlo bez problémů obejít. Tématem filmu je dle Hitchcocka „špinavý byznys špionáže“. K tomu režisér dodává : „Diváci se mohou ztotožnit s hlavním hrdinou a poznat, o jak hnusný a nebezpečný byznys tu jde. Špión je ve své vlastní zemi hrdinou, ale v té cizí zločincem.“ K této úvaze by se dalo poznamenat následující. Není hnusný, špinavý a nebezpečný byznys pouze pro hnusné, špinavé a nebezpečné lidi? Děj filmu by tomu dozajista odpovídal, vždyť jediné bezelstné gesto v celém snímku ukáže pouze Sarah, když překročí svůj vlastní stín a před vědeckou komisí odmítne vypovědět cokoliv o tajných výzkumech a fázích jejich rozpracovanosti. Jedná se o tu samou Sarah, která se připojila k Armstrongovi z důvodu čisté lásky aniž by něco tušila o mocenských pletichách do kterých je její milý zapleten. Nevědomost tentokrát omlouvá. Citace : 1-2. Rozhovory Hitchcock Truffaut, Praha 1987 str. 171-172 Literatura : Wood, Robin : Alfred Hitchcock a jeho filmy, Praha 2003 Rozhovory Hitchcock Truffaut, Praha 1987 ()

Kulmon 

všechny recenze uživatele

Možná trochu netypický Hitchcock, ale i tak velmi kvalitní špionážní thriller, který hravě strčí do kapsy většinu bondovek. Paul Newman sice již překročil čtyřicítku, ale stále vypadá jako mírně přestárlý puberťák. Mistr se vydal za železnou oponu, aby zde natočil pořádné drámo. A ačkoliv je patrné, že to nejlepší má za sebou, stále ještě má co nabídnout nejen svým fanouškům. Pokud mohu vytknout, tak zase ta pitomá zadní projekce, ale to je vlastně to jediné co lze Mistrovi během jeho režisérské kariéry vytýkat. ()

Reklama

Matty 

všechny recenze uživatele

Poměrně suchý, humorem poskrovnu přiživovaný scénář vychází z premisy banálního špionážního thrilleru, ale postupně nabývá na síle a mění se v důmyslnou hru na dvojí pravdu. Již samotný název svádí a priori k představě poničené divadelní opony. Proč ne, v posledním dějství by k něčemu podobnému mohlo dojít, autor však bezesporu mínil oponu železnou. Také názor na profesora Armstronga jsme nuceni několikrát přehodnotit dle dostupných informací. Ani podvědomé tušení, že Paul Newman přece nemůže hrát posluhovače „těch zlých“, neodstraňuje veškeré pochybnosti. Tato divácká nejistota šikovně zvyšuje napětí, bohužel nijak nesnižuje roztahanost filmu. Plýtvá se slovy i postavami (k čemu ta patetická epizodka s jakousi polskou hraběnkou?), veledůležitá scéna mordu je jako donekonečna odkládaný orgasmus. Pomohla by hudba vyhozeného Bernarda Herrmana? Nebo Hitch jednoduše zestárnul? Nechal by si v mladším věku vnutit do hlavní ženské role tehdy žádanou (protože Za zvuků hudby), avšak zcela nevhodnou, nesnesitelně přehrávající a nadto nesympatickou Julii Andrews? U Hitchcockových dřívějších filmů bych nejspíš napsal opak, tady nemohu: stačí málo, aby to bylo horší, je třeba hodně, aby to bylo lepší. Apendix: mistra můžete vidět v hale kodaňského hotelu, jeho kalhoty znesvětí malý infant. 65% Zajímavé komentáře: Tsunami_X, berg.12, Legas, murakamigirl ()

dobytek 

všechny recenze uživatele

Ten příběh sám o sobě by nebyl vůbec špatnej, ale to by to nesměl natáčet Hitchcock. Teď mě budou zase jeho obdivovatelé chtít ukamenovat, ale podle mě je to jeden z nejpřeceňovanějších režisérů všech dob. Jeho filmy jsou strašně nudný a naivní. A tohle mi teda přišlo naivní i na rok 1966. Film na mě celkově působil dojmem, že je mnohem starší. Jako bonus Hitchcock asi nerad natáčel venku, takže kdykoliv je to jenom trochu možný, tak koukáte na herce, jak někde posedávaj na židlích a za nima běží na plátně nějaká rozmazaná zadní projekce. Jedna hvězda za film a druhá za Paula Newmana... ()

Jara.Cimrman.jr 

všechny recenze uživatele

Jsem ten, který by s chutí odňal monopol na ochranu světového míru z "čestných" amerických rukou. Přesto mne tento špionážní Hitchcock hodně bavil, ač jsem v něm patrně viděl něco jiného, než autor. On po mně logicky chtěl, abych fandil statečnému americkému vědci na sebevražedné misi mezi východoněmeckými kolegy, ale já jsem viděl doktoráty ověnčeného absolventa prestižní placené univerzity, kterak se snaží ukrást myšlenku vědci, který promoval na bezplatné státní škole v NDR. Ovšem absenci napětí jsem nezaznamenal, takže u mne spokojenost. ()

Galerie (69)

Zajímavosti (11)

  • Roztržená opona byla inspirována příběhem zběhnutí britských a amerických špionů, kteří přešli na stranu Sovětského svazu, zejména Guye Burgesse a Donalda Macleana. [Zdroj: Vždyť je to jen film] (Pavlínka9)
  • Postava východoněmeckého vědce, který prozradí tajné záležitosti, týkající se jaderného zbrojení své země, připomíná pana Memoryho z filmu 39 stupňů. Podobně jako Memory je i dr. Lindt (jméno Hitchcockovy oblíbené čokolády) donucen k tomu, aby promluvil, v tomto případě proto,aby opravil své vědecké kolegy, kteří jsou, jak se nakonec ukáže, americkými špiony. [Zdroj: Vždyť je to jen film] (Pavlínka9)
  • Hitchcocka lze ve filmu vidět v hotelové hale, kde si hraje s malým dítětem. (Němi)

Reklama

Reklama