Shadows
Režie:
John CassavetesScénář:
John CassavetesKamera:
Erich KollmarHrají:
Ben Carruthers, Lelia Goldoni, Hugh Hurd, Rupert Crosse, Greta Thyssen, John Cassavetes, Seymour Cassel, Jack Ackerman, Anthony Ray, Mel Stewart, Tom Reese (více)Obsahy(1)
Cassavetesův první celovečerní film předkládá svěží, energií nabitý portrét tří černých sourozenců, žijících během beatnické éry na Manhattanu. Nejstarší Hugh se těžce ohání jako bavič v nočním klubu a podporuje ostatní tím, že rozehřívá diváky ve striptýzovém baru. Jeho světlejší bratr Ben je náladový trumpetista, skrývající emoce za tmavými brýlemi a pózami hippíka. Věčně se někde potlouká, pije s přáteli, balí holky a koleduje si o potíže. Nejmladší Leila je temperamentní kráska, která zkouší, co vše zmůže její přitažlivost. Když ji svede hezký, ale nezralý mladík, který zařadí zpátečku, jakmile zjistí, že není bílá, Leila zjisťuje, že je zranitelnější, než si myslela. Stíny, natáčené přes dva a půl roku (1957 - 1959), vznikly na základě improvizací, které Cassavetes organizoval ve svém semináři dramatického umění. První verze filmu se veřejně promítala koncem roku 1958, ale Cassavetes v předtuše neúspěchu natáčel dalších 20 dní, z nichž přidal mnoho nových scén a zároveň odstranil téměř dvě třetiny původního snímku. Ačkoli závěrečné titulky tvrdily, že co jste právě viděli, byla improvizace, konečná podoba byla ve skutečnosti pečlivě napsána a plánována. Tuto kopii restauroval Filmový archiv Kalifornské univerzity v Los Angeles. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (25)
John Cassavetes nás zavádza do spoločnosti mladých newyorských bohémov s ich radosťami i trablami. Robí to odviazanou, improvizačnou cestou. Miestami nudí prázdnymi rečami v kaviarňach, podmaľovanými jazzovou hudbou, a inokedy zaujme úprimnou psychológiou a dusnoatmosferickým zdramatizovaním (citový vyťah, nabúraný rasovej odlišnoťou dvojice). Ako malá undergroundová výpoveď nadšených študentov-filmárov sú Shadows OK. ()
Jeden z pilířů amerického nezávislého filmu si odbyl svou premiéru roku 1959, přičemž za jeho vznikem stál debutující legendární režisér John Cassavetes. Jeho černobílé drama vypráví o trojici černých sourozenců, jejich životě, problémech, konfliktech a cílech. Citlivým způsobem zpracovává témata rasizmu, zařazení do společnosti, profesionálního úspěchu, milostného vztahu, přátelství i samotného způsobu života. Každý ze sourozenců je jiný (paradoxně i barvou kůže se podstatně liší) a Cassavetes ze střípků jejich života vytváří složitou mozaiku vztahů, motivací a emocí. Vzhledem k tomu, že šlo do velké míry o výsledek volné improvizace, nezavání dialogy strojeností, naopak jsou přirozené, často volně plynou a je na nás, abychom si z nich vzaly to potřebné. Cassavetesův syrový film není jednoduché sledovat, je potřeba proniknout až k samotnému jádru postav a jejich vztahů, a ve chvíli, kdy se vám to podaří, vás film pohltí a nepustí až do závěrečných titulků. ()
NFR 1993 ()
(1001) Poprvé po hodně dlouhé době jsem ponechána beze slov. Ze všeho nejvíc mi utkvělo, jak nádherně bytosti v tomto podání vyznívají, ať už si pod tím popisem představíte cokoli. A/ale je to nehotové. ()
Existuje slovesný skvost, Jiná země černého spisovatele Jamese Baldwina, o němž se vcelku věrně na webu dočtete, že: "Román situovaný do 60. let 20. stol. zachycuje na osudech tří milostných dvojic společenské a psychologické problémy mezirasového soužití v současné Americe. -- Ústřední hrdina, černošský hudebník, platí za svůj mučivý milostný vztah k bílé ženě duševním rozvratem a sebevraždou a jeho osud je mementem pro jeho přátele. Milostné vztahy vnášejí do existence ostatních riskantní okamžiky a nejistotu, umocňovanou bezradností a pocity vykořeněnosti. Za východisko považují dokonalou lásku, duchovní i fyzickou, která je přenese přes ostatní problémy. Ve světě odcizení jednotlivců i ras je podle autora taková láska jediným prostředkem, aby lidé byli lepší než společnost." *** Nenechte se však mýlit, ta kniha není černobílá ani naivní, jako není černobílý ani naivní Cassavetesův film. Všechno mezi černými a bílými lidmi je v ní vyplněno stíny, zmatením a zatemněním, v němž předem není jasné nic, stíny, jež probouzejí naděje a přísliby stejně dobře, jako přikrývají selhání a násilí. Dojemně lidské a nečernobílé jsou pochybnosti, nezralosti, zkraty, výbuchy, čerstvá zakoušení, pozdní lítosti, vzdory, střetávání, vyhýbání, vzdávání, zklamávání, puzení, touhy, vášně, přízně, síly lámané o křehkosti a zranitelnosti, dojemně lidské je upřímné zoufání z nemožností a hloupě, neústrojně vytvořených, leč nezrušitelných propastí stejně jako neuhasitelný stesk citlivých duší po absolutním přijetí, po absolutním splynutí, se sebou i mezi sebou a vším. Cassavetesovy Stíny k tomu románu - k Baldwinovu cítění a líčení jeho světa - tvoří nervní črtu, představují stejně chemicky a alchymicky výbušný jako uhrančivě přitažlivý předpokoj. *** ()
Vědomí miluje ostrá rozlišení, která lze bez námahy vyjádřit slovy a miluje věci s dobře definovanými obrysy. Jenže, co se děje, když něco z části, nebo dokonce cele, zaujme naši duši? Míní se tím, že něco proměnilo odstíny tisíce vjemů nebo vzpomínek, vpíjí se do nich tak, že je neznatelně proniká. Proto, čím více sestupujeme do hloubek vědomí, tím méně máme právo zacházet s tím, co tam objevíme, jako s od sebe odlišenými „věcmi". Tahle nesnadná, ale při tom přesná představa o tom, co se děje v naší duši, je díky Cassavetesovým filmům a tím, čeho jsme v nich svědky, hned o něco srozumitelnější. Jiný způsob, jak se přiblížit k pochopení téhle představy: až se zamilujete, zkuste kradmo sledovat, jak se z prvu nejasná, temná žádost, převtělí v rozpaky, které se mohou přelít v něhu, vášeň, a úžasy, ačkoli mohly snadno ztuhnout ve stud a nemotornost duše. To není náhodné spříznění. Cassavetesovy filmy, Stíny počínaje, se zajímají jen o jediné: O všechny rozporuplné tváře lásky, často bolavé, kruté, smutné a špinavé, jenže bez toho... by nebyly skutečné. ___ (P.S.: napovídal H.B.). ()
Úžasný Cassavetesův režisérský start a zároveň start amerického nezávislého filmu. Ať už tématem, prostředím, postavami, dialogy, kamerou, syrovostí i bezdějovosti, všechno se odrazilo v dílech autorů napříč americkým filmem, a tak tak najednou Jarmushovo Stranger than paradise vypadá jen jako poklona tomuto snímku, a některé záběry vypadají přímo jako ze Zuřícího býka. ()
Cassavetes svou levnou nekonvenční filmařinu nikdy nedává na odiv, to ho hlavně zachraňuje od jisté nezajímavé jednotvárnosti natočeného materiálu. ___ Á propos improvizační stránka - pěkně se ta formulka vyjímá na zadní straně DVD i v recenzích, ale když film před uvedením z více než půlky přetáčel, těžko se ta autenticita nějak důrazně zachovala. ()
Improvizovať sa dá skutočne len na niečom takom. Chytiť ´´osmičku´´ či 16stku do ruky a otvoriť si myseľ a popustiť fantáziu. Lenže aj na to treba talent a ochotu myslieť pri tom aj na divákov, ktorí vzniknuté dielo budú chcieť vidieť. SHADOWS ma rozhodne v tomto smere nenadchli a obdivovať snáď len perfektne nasnímané newyorské ulice. ()
Tohle je dílo, které přesně zachycuje bohému beat generation s původem kdesi ve čtyřicátých letech a s ní i zrod nové estetiky: improvizaci, civilnost, dokumentárnost… Je to nouvelle vague v kostce (ostatně je to film, který ovlivnil ranou Chytilovou) – jedno, že Cassavetes šel pak už jinam. – řeklo by se „jen kus života černého“ a nic víc, ale tím jak je to přímé, nehledané a naprosto autentické, to v sobě nese stejný kus lidského vzpínání se k transcendentnu, jako ty nejsilnější výhony vysoké evropské kultury (pravda, párkrát už tu zaskřípne americké "wonderfull" tlačení na pilu emocí, ale je to zřídkavé). Ostatně – přesně pro tuhle autenticitu se k jazzu a Améru u nás v Česku už 70 let tak vzhlíží a nejeden dobře živený oblastní český docentek ji, náležitě proceděnou, očkuje novým generacím akademických přizdisráčů. ()
Film má především iniciační hodnotu, přesto jeho syrový a nespoutaný styl dokáže oslovit i po tolika letech, některé scény mě svoji bezprostředností přímo vtáhly (scéna nekonečného čekání nápadníka na škodolibě precizní přípravu Leily na tancovačku, setkání tří sourozenců ráno před večírkem), i když jde o příležitostnou improvizaci, překvapí psychologická kontinuita a plnost postav, které jsou velmi životné (možná tomu napomohlo několik pozdejších dotáček). Jednoduše doba vzniku z filmu přímo sáláa už jen díky jejímu bezprostřednímu otisku stojí za to film zkouknout. ()
Cernobily snimek, ktery vznikl z pouhe improvizace. Neda se rict, ze by tento film dej postradal, ale take nemuzu rict, ze by tu byl nejak vyrazne propracovany (coz ale svedci ve prospech improvizace). Presto se jedna o kouzelne dilo, z ktereho na vas dychne atmosfera let davno minulych. Navic po skonceni filmu nasledovala velmi zajimava debata s hercem Seymourem Casselem, temperamentnim to panem, libajicim prekladatelku:) ()
Udajne nejcenenejsi snimek Johna Cassavetese, ktery vznikl za prispeni improvizace vsech zucastnenych akteru. Dle mych postrehu take snimek, ktery velkou merou inspiroval americke nezavisle filmare. ()
Film, který mě nedokázal chytnout za srdce, ale přesto zaujme. Když už ne příběhem, tak alespoň hudbou, která se vám dostane do těla. Jako kdyby vibrovala skutečně celým filmem. Je to příjemné, je to hezké, ale není to ohromující. To, že je příběh hlavně o vztazích a zbytečně se nehrotí, to je také docela fajn. ()
Neuvěřitelně živý a nespoutaný film. Kamera jednoduše zaznamenává takovým způsobem jaký jí v dané chvíli přijde nejzajímavější, střih zase improvizaci - která se odehrává na všech rovinách - zdůrazňuje namísto aby ji maskoval. Linie příběhu neexistuje, ale není potřeba, protože s postavami filmu vám úplně stačí jen trávit čas; Být s nimi. ()
Jeden z prvých skutočne nezávislých filmov a hneď taká pecka. Vykreslenie niekoľko new yorkských charakterov, ich večné posedávanie v kaviarniach, flákanie, jazzová hudba a hlavne dusné rasistické napätie. Za pozornosť stojí aj kamera v štýle "cinema verité". ()
Hugh a Leila boli strašne nesympatickí. ()
Přesně jako když se prodíráte nočním městem. Stejně tak jsou v něm utopeny i hlavní postavy ve Stínech. Sledujeme neutuchající proud večírků, náhodných setkání a vyprázdněných dialogů, kterými postavy zahání nudu. Všechny jejich činnosti zdají se naprosto nedůležité. Ovšem pak se v jejich příběhu objeví malé zvraty, které upozorní na jejich vnitřní problémy. I když je tyto problémy sužují, jejich obranou jsou stále ty smysl strádající každodenní činnosti. Částečně díky improvizaci není jednoduché sledovat hlavní postavy v nepřehledném davu, nicméně nakonec stejně jako saxofon Charlese Minguse si proderou svou cestu. ()
Tak nějak jsem u toho usnul. ()