Corporate
Režie:
Nicolas SilholKamera:
Nicolas GaurinHrají:
Céline Sallette, Lambert Wilson, Stéphane De Groodt, Violaine Fumeau, Alice de Lencquesaing, Camille Japy, Hyam Zaytoun, Arnaud Bedouët, Charlie Anson (více)Obsahy(1)
Cílevědomá, chladná, tvrdá. Tak by se dala popsat Emilie, nesmlouvavá manažerka pracující pro velkou nadnárodní společnost Esen. Jako žena, jež má na starosti řízení lidských zdrojů, není nejoblíbenější členkou týmu, situace se však fatálně zkomplikuje v momentě, kdy je stejně jako mnozí další svědkem sebevraždy jednoho ze zaměstnanců. Kolotoč vyšetřování krizové situace se stává zkouškou morální odpovědnosti hrdinky, jež se doposavad v rámci své bezmezné pracovní oddanosti dopouštěla kroků, které učinily nešťastným nejednoho pracovníka. Tlak je totiž v konkurenčním světě korporátních společností neúprosný a udržení vnitřní integrity se může stát bojem, který není jen tak lehké vyhrát. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (1)
Recenze (17)
Vyzrálý debut Nicolase Silhola mě velmi zaujal jak svým námětem, tak zpracováním. Až zoufalý čin jednoho z nechtěných zaměstnanců a následný strach z kompletní zodpovědnosti nahlodá svědomí vedoucí personalistky ohromné mezinárodní korporace. Personalista může k práci přistupovat dvěma způsoby: buď jsou pro něj zaměstnanci lidské bytosti, se svými city, touhami a soukromým životem, nebo jen "lidské zdroje" - čísla v kartotéce či podnikovém softwaru. Když se někdo přece jenom rozhodne z jakýchkoli důvodů jít po druhé cestě, měl by se před vykročením setsakramentsky rozmyslet. Návrat je velmi, velmi obtížný, ne-li nemožný - jak se ostatně přesvědčila hlavní hrdinka tohoto dramatu. Po technické stránce mohu málo co vytknout, líbila se mi citlivá režie i poměrně dobré herecké výkony v čele s Céline Salette. Byť bych mohl mít výhrady k logice příběhu, nakonec uděluji čtyři hvězdičky. ()
Komorní drama v čele s nesmypatickou Céline Sallette v záměrně nesympatické roli mi dalo přesně to, co jsem od něj čekala, Tudíž lehoučce nadprůměrný a zároveň předvídatelný film o tom, jak korporace lehce manipulují se svými zaměstnanci a v podstatě mají půlku jejich života pevně sevřený ve svých rukou. Moje projekce byla o kousek lepší díky přítomnosti režiséra a merovejce Lamberta Wilsona, jež je velmi vtipný a skromný muž. Tvrdil, že Korporace nese poslání a sondu do nitra velkých organizací a jejich filozofie. V tom měl ovšem pravdu, avšak scénář mohl být třeba ještě o trošku šokantnější a byla bych spokojená. KVIFF 2017 ()
Buď se na ten film můžeme koukat, jako na zobecnění boje proti špatnému systému a chování jednotlivců na různých stranách barikády při tomto střetu. To by se asi dalo vydržet. Ale už v úvodních titulkách sami tvůrci přiznávají, že o zobecnění nejde, ale o kritiku zlých korporací - původců všeho zla, proti kterým srdnate bojuje dobrý stát. A vše pak vyznívá jako francouzská agitka, adorující (byť možná nevědomky, protože nač se zabývat širšími souvislostmi) regulaci, zabetonovaný pracovní zákoník, dramaticky zvyšující se byrokracii ve spojení s řízením bezpečnosti práce, atd. Samotná hlavní postava jedná dost směšně a neuvěřitelně: ta, údajně tvrdá a nejlepší na "špinavou" práci, už na začátku ve své normální "tvrdé" roli, není schopna řešit normální situace (rozhovor s nechtěným zaměstnancem) a už tam sklouzavá do hysterické pózy (nemluvě o tom, že už tehdy jí muselo být jasné, že tenhle chlap si něco udělá - mně v kině aspoň bylo [haha]), už úplně neuvěřitelně se chová od začátku k inspektorce práce a snaží se udělat vše proto, aby se stala hlavní podezřelou, načež náhle zjistí, že inspektorka je fajn ženská s těmi správnými hodnotami! Vedle její umělohmotnosti stojí tedy problém scénáře, že tu nesledujeme zkoušku morální zodpovědnosti hlavní postavy, ale reakci na strach z toho, že se stane hlavním viníkem a proto i obětním beránkem. Pak najednou ty pravé hodnoty chutnají. Úplně nejnechutnější scénou je rozhovor inspektorky a hlavní postavy o tom, která z obou dam to má lepší (plat / poslání) a úplně člověka uzemní, když inspektorka s fanatickým svitem v oku pronese zpupně, že řídí 30.000 zaměstnanců (rozuměj kontroluje, že firmy dodržují byrokracii s těmito zaměstnanci spojenou). A je také vidět, že si tuto moc náležitě užívá ve scéně, kdy zavře celou stavbu. A pak je to najednou vše nepředstavitelně směšné nebo vlastně smutné. ()
Televizní, ale tematicky velice relevantní - Silhol má tu smůlu, že podobné téma podstatně lépe pojednal Stephane Brizé v Zákonu trhu a o několik levelů ho samozřejmě překonávají Dardenni s Dvěma dny a jednou nocí. Jeho film hlavně ke konci připomíná spíš svědomitou rešerši tématu s návodným morálním klimaxem. Ale výkon Céline Sallette a Lamberta Wilsona tomu dává potřebnou energii. ()
Pokrytectví, manipulace a víra v obnovitelnost lidských zdrojů jsou v souvislosti s korporacemi (ale i mnohem menšími firmami) naléhavé téma, nicméně Silhol nedokáže přikovat formou tak jako to třeba umí „kancelářské“ kusy Margin Call či Strach a chvění. Navíc souboj inspektorka práce a personální ředitelka, která v tom nechce být sama vs. top management nadnárodní společnosti s kvalitní právní podporou až příliš zavání idealismem. Ve skutečnosti by všichni úzce spolupracovali a na konci se smetáčky v rukou nadzvedli koberec. A jestli nebohý Dalmat dopadl panu řediteli na limuzínu, museli by pozůstalí zaplatit škodu.. ()
Reklama