PSH: Fuck off

Každopádně zajímavý mišmaš. Jen trochu korektivů: špatná atmosféra nepochází výlučně z migrační krize a trvá o dekádu déle, přičemž Panama Papers a obecně aféry stran daňových podvodů nejsou konspirační teorie, utápění sociálních dávek v hazardu a chlastu není konspirační teorie, korupce není konspirační teorie, oligarchizace politiky (dávno před Babišem) není konspirační teorie, problematické soužití s romským etnikem v sociálně vyloučených lokalitách není konspirační teorie, gigantické problémy s integrací nejsou mediální kampaň a hlavně - ústřední protagonisté klipu sami nejlépe vědí, jaké to je, být „nemakaš“. Co jiného totiž je, být „makaš“, než se v nutnosti obživy podřídit tržní realitě vyumělkovaných ať masových, nebo exklusivních potřeb a ponižovat se tvrdou a jak ekonomicky, tak sociálně nevděčnou dřinou v podmínkách mediálně téměř neznámých? „Makat“ je naprosto zakrňovat (kvůli dětem, hloupým dluhům, kvůli strachu, lenosti, lhostejno, ale zakrňovat s tím, že z toho někdo jiný má mnohonásobně víc, často deseti- až stonásobně, podle struktury nákladů odpovídajících ekonomickému provozu konkrétního oboru). Aby bylo jasno, „makaš“ není nic vznešeného, je to otrok nebo blb a běžně zbabělec. Přesto si jako spotřebitel musím být vědom, jak moc jsem na něm závislý. A tito pánové jsou spotřebiteli výlučnými. Boty, hadry, fára, domy, silnice, asi vás to překvapí, ale všechno vám to vyrobili dělníci, tedy lidé na rozdíl od vás smíření s tím, že jejich život bude spíše produktivní než konsumní, protože jim z ceny někdy nejde ani procento. O Asii v Asii se toho v Knihovně Vendy Havlového nablábolí sice hodně a se značným zápalem, že ale asijské manýry máme za humny (Konrad Paul Liessmann - Universum věcí), je životem vymazleným frajírkům, kterým všichni ostatní jen „závidí“, právě tak fuk, jak fuk musí být jejich kosmopolitní morálka oněm „makašům“, kteří celou šaškárnu globalizace nesou na svých zádech. Vydělávat si chlastáním a „bouráním klubů“ není makání a vzhled tomu i odpovídá. Taky působí dost trapně, jestliže Husákovo dítě, které vyrostlo v proletariátem postaveném paneláku, popírá objektivní demografický úpadek po roce 1989. Na dopady spojené s faktem milionu nenarozených upozorňoval ekonom Mlčoch nebo demograf Patta a podle komparativních analys je faktor proměny životní strategie vlivem západního vzoru při odkládání zodpovědnosti jen jednou z řady příčin. Generace Y, jejíž podmínky skvěle zachytila ve svém komentáři 27. 4. 2016 na Radio Wave Táňa Zabloudilová a o které se u nás s oblibou hovoří v negativních zkratkách, jako by ji snad nevychovávala jistá generace předcházející, má přitom jako první v dějinách všemi fundovanými prognostikami garantovanou jistotu, že přišla pozdě k hostině (a je úplně jedno, jestli jí to prorokuje levicový Keller nebo pravicový Robejšek, protože jakýmkoli světonázorovým východiskem modifikována je ona perspektiva neblahá a v každém případě nehodná uštěpačných poznámek od těch, kterým dějiny šly na ruku). Expandovat může zajisté pár, který se stabilním pracovním zázemím dá dohromady alespoň 30 tisíc bez nejistých sociálních dávek, a ani takový to nemá veselé, poněvadž je jasné, že bude-li chtít dítě zajistit, nikdy nebude vlastnit nemovitost - což zásadně stěžuje rozhodování a což neznají generace poválečné. Příklady těch, jež by se tomuto požadavku údajně vymykaly, by samozřejmě byly příklady naprosto falešné, protože postavené na předpokladu rozmanité podpory od širší rodiny a státu. Tím už máme vyloučeny, aniž bych kde viděl nějakého Hitlera, statisíce lidí. Krom toho se má situace s reálnými příjmy dlouhodobě ještě zhoršovat. A ano, západní společnost (jak je vidět hlavně po Brexitu) je nebezpečně atomizovaná na jedněch a polarizovaná na druhých liniích a její vývoj jako dosud téměř třicet let bude ovšem předjímat to, co se stane ve všech společnostech ji kopírujících. Navíc je to přece pražská smetánka, která burcuje k provokacím Ruska a mediálně ho nenechává vydechnout, takže si máme myslet, že se ve světě nestane nic, k čemu by bláznivý Putin neměl nějaký extrémně nebezpečný postoj. Přivádět dítě mezi pentagonským unipolarismem posedlé rusofoby není bezpečné ani při padesátitisícových příjmech, s tím rozdílem, že kdo je má, snadněji odevšad zdrhne. To je racionální kalkul, výpočetní procedura zodpovědných bílých lidí v české kotlině. A mohu si snadno představit člověka, který by potomka sám nikdy nechtěl, který by ale moc rád žil ve státě, kde si je ti, co je chtějí, opravdu pořizují. Tím nemyslím ty, kteří si je pořizovat ani nemají. Vladimir 518 se v argumentech xenofobů „začíná ztrácet“, protože chce mít jasno a dělá ve svém mozku všechno proto, aby jasno měl, jako to nutně dělá druhá strana. Klip je jakžtakž postaru vtipný (vtipnější a efektivnější byl Smackův Strach, který neurážel, ale hmatal na podstatu), nicméně taky je to příklad toho, jak je společnost z obou a kolika vlastně stran nenávratně (sametovými recepty) rozdělená a jak náš nekriticky prozápadní, a tím pádem ahistorický, lidskoprávní Ku-Klux-Klan špatně nebo nijak komunikuje s masami rapově-havlisticky nezasvěcených. Co působí zvlášť podezřele, je onen mediální trik, kdy se stávající kulturní establishment vyděluje z tradice kulturního establishmentu jako takového a tvrdí, že on je ten jiný a nový, který nikomu propagandisticky neslouží, což dokazuje (jakkoli trefnými) lacinými invektivami vůči tomu starému zatuchlému hnusu, jaký představují Brichta, Ringo Čech atd., o jejichž činnosti drtivá většina z nás ví sotva tolik, co si přečte z wikipedie (včetně mě a mého nejbližšího okolí); jestliže si vezmou za terč takové panoptikum lidových kumštýřů z 90. let, mají to s útočením na národ samozřejmě snadné. Takže výčet výchozích tezí: obklopuje nás rudá špína, Havel nás vytáhnul z prachu, sociální stát je levicový výmysl, závistiví ztroskotanci šíří nenávist. Nevím, kde vzali komparsisty a co tam vlastně hrají, jestli onen lidový kal, nebo tu třídu sebejistých a sebesamastvořivších hrdých individuí; nevím, kdo z nich si dal tolik průzkumné práce, že se zapozoroval do všech zde promítnutých pikanterií z oněch ubohých televizních pořadů. Zastávají se „integrace“, ale kupodivu jim smrdí ji umožňující „sociální stát“, tak absentující v rudé epoše, kde se sice pracovat nemuselo, kde však musel být prokazován původ příjmů, a sociální stát dnešní mohutnosti tudíž nedával smysl (zatímco u nás i v Německu, tedy za kapitalismu, je to průběžně třetina až polovina ekonomicky aktivních obyvatel, která v nějaké formě užívá status sociálně znevýhodněné kategorie a v té či oné míře řeší nedostatek příživnicky nastavených příjmů pobíráním dávek). Před vůdci nás varují. Oni jsou naši novodobí vůdci, protože umějí poskládat efektní a hypoteticky kloudnou klipovou zprávu, která však do posledního klišé pracuje s nanejvýš fašistickými stereotypy. Lacině falešné jsou zde všechny výtky vůči ostražité mase nás „nácků“, kteří si hip-hop nikdy neinterpretovali jako ideologii, nýbrž jako konsumní artikl, kam zkrátka v rámci zábavního sortimentu patří. Zaprvé většina populace, a to napříč generacemi, u nás nikdy neholdovala hip-hopu a jen menšina z té menšiny, kam jsem kdysi patřil já, pak ikonizovala autory a dělala z nich víc, než co jsou mezi všemi těmi bavičskými hudlaři, za jejichž chytlavé melodie jsem byl rád, ale nikdy natolik, abych zaplatil. 100 rohlíků je také 100krát víc než nejlepší album úspěšného rappera. Asi bychom je tím zase překvapili, ale jsou to samozřejmě oni, bez nichž tahle země přežije a ještě se ušetří 90 % kapesného těch malých rozjívených pijavic, což by jim bylo právě velice ku prospěchu, mají-li z nich vyrůst samostatně uvažující existence, a ne ti „pacoši…“, jimiž klip tak pohrdá, ačkoli jeho realisace se z velké části právě o tuhle klientelu opírá. P. S. k paní „Rory“: lépe být jejím ideologickým slovníkem tak nazývaný „inteligentní debil“, než napomáhat prezidentovu táboru nejistým předčítáním několika angažovaných vět už tak kontraproduktivního prohlášení, podle něhož jsme nepozorní k ruské geopolitické rozpínavosti, fobii z níž v nás tak osvíceně pěstují média už po dva roky. Naše nekonečně havlistická kulturní fronta evidentně prožívá identitární trauma v důsledku zneklidňujícího tušení, že jí v této hyperkonsumní a politicky nejednoznačné době chybí téma, jehož prostřednictvím by se mohla stát aktérem velkých dějin. Protože, dotčena mýty velkého vyprávění, jak onu veřejnou autoritu, tak příležitost k heroickému svým obdivovaným profesním předchůdcům závidí, tato vymoženostmi blahobytu neutěšená třída pociťuje nutkání si obdobný moment titánskosti do přítomnosti vmýšlet. Naštěstí pro ty, kdo s pesimismem ni optimismem její pohodlné empirie nemají nejmenší důvod souhlasit, vede svůj boj s větrnými mlýny vlastní nejistoty, zmatenosti a podezíravosti opravdu donquijotsky a jsouc natolik arogantní, emocionálně rozhodnutá a nevěrohodně monotónní, že bych všem dobrým věcem radil její náklonnosti uniknout, sabotuje svým nasazením každou kausu, na kterou sáhne. Jako stoupenec setrvání v EU bych proto například panu Halíkovi radil, aby se do žádné obhajoby tohoto stanoviska, jíž nedávno v pořadu Jak to vidí na vlnách Českého rozhlasu hrozil, při své stávající klausovské auře nadutého intelektuála opravdu nepouštěl. Není-li to ovšem ruský agent. (30.06.2016) (méně) (více)