Krásné dny v Aranjuez

Chápu, čemu se lidi v sále smáli. Taky mi tam přišlo pár míst pitomých a ta ženská mě často iritovala (což nemusí nebýt záměr). Nepotřeboval bych asi ani žádnou muziku, ani Cavea. A divadlo přenášené do filmu prostě nefunguje dobře skoro nikdy. Ale všechny slabší místa mnohonásobně převyšuje myšlenkový potenciál díla a jeho celková odvaha, ta otevřenost a vážnost. Tomu filmu, tedy jeho tvůrcům, o něco jde - jaká příjemná změna oproti většině dnešních filmů! Je to výpověď mužů jedné generace, kteří zažili cosi v 60. letech na Západě a to, co přicházelo dál, a teď o tom všem z odstupu přemýšlejí, pro mě velmi zajímavě. No a je tam konečně těch pár momentů, které jsou opravdu kinematograficky i samy o sobě nádherné (např. kolem dialogu o jamkách v písku). Ten film pro mě má velkou cenu už jen pro jednu nenápadnou větu, která tam zazní - "Krása je krásou, jen když je otevřená a otevírající." Ale je v něm mnohem víc. Film určený k přemýšlení. (20.10.2016)

Handkeovské blábolenie môže byť rovnako znudené, ako objavné. Nedávno som napríklad počul takmer dokonalé spracovanie “Proč kuchyň?” z českého divadla. Aranjuez by ma možno bavil v nejakej avantgardnej verzii s nahotou a futuristickými kostýmami, tu si ale Wenders moc práce nedal, a absurdné dialógy, akokoľvek podnetné, v podaní dvoch nesympatických hercov stredného veku, sediacich niekde na záhrade, nevystačia. A tých pár klasických songov to nezachráni, pretože zvyšných cca 75 minút šumenia lístia a štebotania vtákov, skrátka nie je žiaden podmaz. (05.05.2023)

Ja osobne mám minimalizmus rada a v poslednom období sa držím hesla „menej je viac“. A to vo všetkom. Wim Wenders je režisérom mnohých tvárí. Niekedy sa snaží zachytiť a zvečniť úplne konkrétny okamih (Lisbon Story, Palermo Shooting, Alice in the Cities), tentoraz zase zvečňuje bezčasovosť. Na to je altánok v teplom letnom vánku ako stvorený. Muž, žena, medzi nimi záhradný stolček. Rekapitulujú sa tu osudové okamihy, no čakala som aj tak niečo hlbšie. To neprišlo, keďže to pokašlal už autor predlohy Handke. Má to niečo evokovať, ale ako celok mi to nakoniec evokuje slávnu „kocku v sklze“ z reklamy na McDonald. Z nej sa človek nenaje. (18.05.2017)

Už Every Thing Will Be Fine bola sračka a vlani v Benátkach právom zapadla. Tentoraz si Wenders pre istotu nevybral naivnú melodrámu, ale filozofujúcu konverzačku s predstaviteľmi extrémne nesympatického vzhľadu. Tárajú o nesmrteľnosti chrústa, kamera sa bezradne motá okolo nich, v pozadí strihá stromy Handke, pod stolom sa znudene povaľuje rovnako nesympatický pes a na piano k tomu hrá ešte nesympatickejší Cave. Masochistom, ktorí v kine potrebujú trpieť, aby nadobudli pocit, že sledovali Umenie a že mu rozumejú, se to bude líbit. (30.10.2016)

Typický artový film, ve kterém postavy vedou sofistikované literární dialogy, kterým není příliš rozumět. Bezradný spisovatel zřejmě moc neví, o čem má psát. Představuje si rozhovor muže a ženy. Žena začne vyprávěním o mystickém sexuálním probuzení v deseti letech na houpačce a pak převážně prezentuje své znechucení muži. Muž se občas na něco zeptá a především pak vypraví "poučné" historky ze života zvířat a rostlin. Výsledkem je zjištění, že láska není možná a je to jen nenasytná vlčice. Bylo to celkem sugestivně několikrát zopakováno, takže jsem tomu uvěřil. N. Cave tam ještě zazpívá Into My Arms. Spisovatel už to napětí nemohl vydržet, šel na procházku do lesa a pak se z toho všeho rozplakal. Vše končí pohledem do obrazu na stěně. Každopádně atmosféra zahrady uprostřed léta s hmatatelnou tíhou mezilidských vztahů a života vůbec byla vlastně docela působivá. (12.08.2022)