Krásné dny v Aranjuez

Wenders už se dávno "vytočil", to je jasný. O to svobodněji teď působí jeho zatím poslední filmy, tento a třeba i "Až na dno", a to jak po myšlenkové, tak formální stránce. Zvláště pak Krásné dny v Aranjuez jsou "své", jako málokterý dnešní film. Chvílema jsem myslel na touhu a snahu začít dělat filmy od znova, jinak, na oproštění filmového jazyka od naplaveniny posledních několika desítek let (podobný pocit jsem měl například u Alonsovy Jaujy). Divadelní předloha nebo některé iritiující "herecké výkony" mě proto ve výsledku moc nezajímaly, měl jsem pořád nad čím přemýšlet a hlavně - na co se dívat. Dlouho neviděný experiment. Fajne! (16.05.2018)

Ja osobne mám minimalizmus rada a v poslednom období sa držím hesla „menej je viac“. A to vo všetkom. Wim Wenders je režisérom mnohých tvárí. Niekedy sa snaží zachytiť a zvečniť úplne konkrétny okamih (Lisbon Story, Palermo Shooting, Alice in the Cities), tentoraz zase zvečňuje bezčasovosť. Na to je altánok v teplom letnom vánku ako stvorený. Muž, žena, medzi nimi záhradný stolček. Rekapitulujú sa tu osudové okamihy, no čakala som aj tak niečo hlbšie. To neprišlo, keďže to pokašlal už autor predlohy Handke. Má to niečo evokovať, ale ako celok mi to nakoniec evokuje slávnu „kocku v sklze“ z reklamy na McDonald. Z nej sa človek nenaje. (18.05.2017)

Handkeovské blábolenie môže byť rovnako znudené, ako objavné. Nedávno som napríklad počul takmer dokonalé spracovanie “Proč kuchyň?” z českého divadla. Aranjuez by ma možno bavil v nejakej avantgardnej verzii s nahotou a futuristickými kostýmami, tu si ale Wenders moc práce nedal, a absurdné dialógy, akokoľvek podnetné, v podaní dvoch nesympatických hercov stredného veku, sediacich niekde na záhrade, nevystačia. A tých pár klasických songov to nezachráni, pretože zvyšných cca 75 minút šumenia lístia a štebotania vtákov, skrátka nie je žiaden podmaz. (05.05.2023)

Sorry jako, ale ty "duchaplné" plky se nedaly poslouchat ani jako kulisa při práci. – Je nádherné jak se zobrazují písmenka při psaní tohoto komentáře, pod tichým klapáním kláves bílé klávesnice v nočním tichu panelákového bytu. Každé písmenko je jako symbol zcela zbytečné činnosti pronášení myšlenek, které plynou pravděpodobně aby bylo cosi řečeno a přitom se ozývaly jen zmatené bláboly plynoucí z nesoustředěné mysli, aby pak člověk ve své hlubokomyslnosti dospěl k závěru, že je zcela úplný kretén plácající si játra místo toho aby se šel vyspat. – Jediným kladem byl Nick Cave, to ale ani na jednu hvězdu nestačí. (28.03.2017)

Chápu, čemu se lidi v sále smáli. Taky mi tam přišlo pár míst pitomých a ta ženská mě často iritovala (což nemusí nebýt záměr). Nepotřeboval bych asi ani žádnou muziku, ani Cavea. A divadlo přenášené do filmu prostě nefunguje dobře skoro nikdy. Ale všechny slabší místa mnohonásobně převyšuje myšlenkový potenciál díla a jeho celková odvaha, ta otevřenost a vážnost. Tomu filmu, tedy jeho tvůrcům, o něco jde - jaká příjemná změna oproti většině dnešních filmů! Je to výpověď mužů jedné generace, kteří zažili cosi v 60. letech na Západě a to, co přicházelo dál, a teď o tom všem z odstupu přemýšlejí, pro mě velmi zajímavě. No a je tam konečně těch pár momentů, které jsou opravdu kinematograficky i samy o sobě nádherné (např. kolem dialogu o jamkách v písku). Ten film pro mě má velkou cenu už jen pro jednu nenápadnou větu, která tam zazní - "Krása je krásou, jen když je otevřená a otevírající." Ale je v něm mnohem víc. Film určený k přemýšlení. (20.10.2016)