poster

Nick Cave: One More Time with Feeling

  • Velká Británie

    One More Time with Feeling

  • Francie

    One More Time With Feeling

Dokumentární / Hudební

Velká Británie / Francie, 2016, 112 min

Režie:

Andrew Dominik
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • T081
    *****

    Netradiční kousek, ať už po vizuální, příběhové nebo hudební stránce. Nevím, jestli se to vůbec dá nazvat dokument. Něco tak specifického po všech stránkách jsem snad ještě nikdy neviděl. Ale asi jo. Dokumentuje to všechno, co Cavea napadne během nahrávání nového alba, dokumentuje to vznik alba (obecně), dokumentuje to natáčení dokumentu (a to natolik, že je i slyšet pokyn režiséra: "Sjedeme to ještě jednou, Nicku!"). I uvedení tohoto díla je tak netradiční, že vůbec si už nejsem jist ničím. Ničím, kromě dvou věcí: nemá cenu se film snažit shlédnout, aniž byste nebyli Caveovými přívrženci (popř. si o něm napřed něco zjistěte), a že Nick Cave vstoupil do úplně nové etapy své tvorby, diametrálně odlišné od té předešlé. Už jen z tohoto snímku je cítit, jak ho smrt syna zrušila a znovu sestavila, nicméně něco bylo vráceno jinak a Cave je nyní nový člověk, nový hudebník. Který má (o to víc) ještě co nabídnout.(8.9.2016)

  • Yardie
    *****

    Uvažoval jsem, jestli na film vůbec jít. Viděl jsem až při druhé projekci. Za prvé jsem byl utahaný z práce. Za druhé jsem věděl, o jaký typ filmu půjde, a že pro mě jako absolutního racionalistu bude spousta věcí nepochopitelných a nebudu a nebudu si pod nimi schopen nic představit. Ale nakonec jsem šel, protože Nicka poslouchám a byl jsem na několika koncertech. Dostalo se mi naprosto toho co jsem čekal. V podstatě jsem nepochopil, oč v tom filmu jde a pro mě film vlastně o ničem. Dostal jsem ovšem nálož skvělé hudby a vizuálu. Takže ve finále jsem u toho skoro dvě hodiny seděl a ani jsem nemukl a užíval jsem si to. Má to zvláštní atmosféru, která člověka pohltí i přes to, že vlastně je mu obsah nebo forma sdělení vzdálená a nejasná. Proto 5*. Šel bych na to klidně znovu - užil jsem si to, bavilo mě to a měl jsem takový zvláštní pocit po cestě domů. Howgh!(15.12.2016)

  • bllm
    ****

    Nekonečně smutné a jinak to ani nemůže být, protože jinak to nejde, když vám umře dítě. Víc než dokument o hudbě, desce nebo kapele je to právě tomhle. Naštěstí se to podařilo bez nějakého velkého patosu a citového vydírání. Největší masakr je ovšem ta závěrečná písnička. Co mě ještě dostalo je Caveova manželka, neskutečně krásná a v tom smutku až přízračná.(28.8.2017)

  • husokachna
    *****

    Vizuál úžasnej. Nick samozřejmě taky (pro fanouška), ale bojím bojím se o jeho příčetnost. Z jeho nové tvorby mrazí a z jeho současného pohledu na bytí taky. Mimo rovinu hudebně-fanouškovskou nabízí dokument "procítěný" pohled na člověka/rodinu srovnávající se s obrovskou osobní tragédií. A je osvěžující (hodně hloupý slovo v tomto kontextu, ale nic lepšího mě rychle nenapadá) poslouchat hodinu (film se do toho kyselého jablka zakousne až někdy v polovině) povídání o něčem natolik tragickém, jako je smrt syna, a neslyšet byť jen jedinou "patetickou klišé" frázi typu "musíme jít dál".(9.9.2016)

  • Slasher
    ****

    Stojím tu poslední chvíle před západem, ve větru dešti s rozkvetlou třešní za nosem a říkám si, jaký mělo smysl natáčet, teď dívat se na něco takovýho. Částečně improvizovaný černobílý portrét žalu ze ztráty syna, bolesti, s řadou hypnotických videoklipů (Benoît Debie) ze studia během nahrávání "Skeleton Tree". Když vyrovnat se s traumatem lze pro velkého umělce snad právě a jedině tvůrčím procesem. Není ale hračka ani pro diváky. "This happiness seemed to be an act of revenge, an act of defiance."(26.4.2017)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace