Zlato

Na studentský film velmi dobré, chválím i volbu literární předlohy. Škoda, že dosud nebyl zfilmovaný Meyrinkův stěžejní román Anděl západního okna. Pokud filmovému zpracování této knihy bránila scéna s opékáním živých koček, poznamenávám, že v době digitálních efektů tento technický problém odpadá. – Z historie je znám obskurní rituál zvaný taighearm nebo taigheirm. Je velmi jednoduchý a velmi drastický. Magik při něm obětuje padesát černých koček, které jednu po druhé zaživa pomalu opéká na ohni, přičemž v průběhu rituálu nesmí jíst ani pít. Cílem rituálu je vyvolání „pekelných mocností“, které splní operatérovi tři přání; jako „prémii“ obdrží magik některé další dary (např. dar „druhého zraku“). Rituál byl praktikován údajně až do 18. století. Uvádí se, že poslední takovou oběť koček přinesli Allan MacLean a Lachlain Oer kolem roku 1710 na ostrově Mull. Průběh tohoto rituálu působivě vylíčil G. Meyrink ve svém románu Anděl západního okna: „- - - táhl jsem za sebou káru s padesáti černými kočkami, jak mi pastevec poradil. Rozdělal jsem oheň, a když jsem provedl zaklínání měsíčního úplňku, přičemž začal koloval v mých žilách pocit nepopsatelné hrůzy, že mi pěna vyvstala u úst, vzal jsem jednu z koček, nabodl ji a začal taighearm tím, že jsem ji pomalu točil a pekl na ohni. Asi půl hodiny zněl mi v uších její strašlivý křik, ale zdálo se mi, jako by trval celé měsíce, neboť čas počal se mi protahovat do nekonečna. Což teprve, řekl jsem si, jak asi vydržím tuto hrůzu padesátkrát, neboť jsem věděl, že nesmím přestat, dokud neodpravím takto poslední kočku, a musil jsem dávat dobrý pozor, aby křik nebyl přerušen. - Brzy vpadly do nářku i kočky v kleci, takže z toho povstal sbor, že jsem cítil, jak duchové šílenství, kteří spí v mozku každého člověka, se ve mně probudili a rvali mi kusy mé duše. (...) Dvě noci a den trval taighearm a odnaučil jsem se přitom pociťovat, co je čas, a kolem dokola, kam můj zrak dosáhl, uschl vřes strašlivým nářkem. Ale již za první noci počaly se projevovat mé vnitřní smysly; začalo to tím, že jsem z hrůzného sboru koček v kleci mohl přesně rozeznávat každý hlas. Struny mé duše odrážely to jako ozvěnu, až struna po struně popraskala. Tu otevřel se můj sluch pro sférovou hudbu propasti; od té doby vím, co je to „slyšet“ - - - (...) - - - v širé dálce vystupoval ze země černý kouř, plochý jako prkno a stále se šířil, až stál na nebi jako temně černý trojúhelník s hrotem k zemi, praskl, a žhavě červená štěrbina zela shora dolů a v ní točilo se závratnou rychlostí nesmírné vřeteno - - - a spatřil jsem nakonec strašlivou černou matku Isais, jak svými tisíci rukama přede lidské maso na vřetenu.“ (Citováno dle českého vydání z roku 1937.) (04.09.2023)

Světelné pojetí (světlo je zde stále jaksi polotmavé) se mi líbí a dobře se sem hodí. Skvělá volba krásných interiérů, mohly být využity mnohem silněji. Že si pan Vaňo vzal předlohu z Meyrinka, dokonce něco známého jen pilným Meyrinkovým čtenářům, ba dokonce něco autobiografického, by bylo chvályhodné. Že si vybral právě tu věc o výrobě zlata, by bylo pro film přímo skvělé. Bohužel se ukazuje, že Meyrinka si prostě nemůže točit každý, koho to napadne. (07.08.2020)

Na studentský film velmi slušná kamera a především výprava. Herecky tak půl na půl. Typický současný český nešvar - herci často šumlují a zvukař špatně chytá zvuk. Jinak Meyrinka mám rád a myslím, že nejlépe se ho povedlo vystihnout ve francouzském televizním filmu Le Golem z roku 1967. Tady tato historka lépe, nadčasověji a filozofičtěji podaná je k nalezení u Wernera Herzoga a v jeho filmu Herz aus Glas. Ale jde o absolventský film, takže samozřejmě nelze srovnávat, to jen tak pro upřesnění mých myšlenkových pochodů. Líbilo se mi, jak se ve scénáři hrálo s Meyrinkovými prohlášeními - v úvodu, jak je nutno vše poznat, a oproti tomu poznání ke konci, že některé věci prostě máme nechat být. Neříkám to přesně, musel bych si film znovu pustit, ale tahle myšlenka se mi líbila. Navíc rozvedená v závěrečný titulek, kdy dojde další souvislost, totiž že nakonec našel Meyrink své poslání někde jinde - a asi to tak mělo být. I ty dvě vtipné scény s pravděpodobně sestrami, které o mladého Meyrinka usilují, mne potěšily, Pán noci přirozeně uměřený... Jak říkám, veledílo to není, ale snaha je vidět podpořená je docela chytrým scénářem, kamerou a výpravou, dokonce to má nějakou myšlenku, jen tedy ten zvuk a častá nesrozumitelnost toho, co herci říkají, mi celkový dojem hodně kazilo. (12.08.2020)