Poslední rodina

Tento film sa mi dosť ťažko hodnotil a ešte ťažšie je napísať k nemu komentár. Problémom je, že aj keď je to nakrútené podľa skutočného príbehu (alebo práve preto), nič ma na ňom nebavilo. Tušil som, že to nebude film, v ktorom sa dokážem stotožniť s niektorou postavou, prípadne jej konanie aspoň pochopiť, ale namiesto životopisnej drámy som sa dočkal iba chaotických prejavov ľudí, ktorých osudy mi boli úplne ľahostajné. Tak málo empatie som doprial v poslednej dobe máloktorému filmu. (05.01.2020)

Malíř Zdzisław Beksiński podle všeho skutečně existoval a těch pár obrazů, které jsou ve filmu vidět, rozhodně vypadalo více než „zajímavě“. Jenže očima diváka, který o něm nikdy předtím neslyšel, tu mám jeho osobní život za posledních zhruba 30 let ve dvou hodinách. Rodina v názvu má význam, protože o nikom jiném to v podstatě není. Malíř, jeho manželka, jejich matky a syn. Co znamená ono „poslední“ v názvu, jsem nepochopil, ani mne peripetie se synem moc nezaujaly. Jistě, ne v každém životopisném filmu jsou scény jako pád dopravního letadla, ale stejně... :-/ (30.03.2017)

Ten chlapec im ale dával zabrať. Otec to všetko pobral so stoickým kľudom ... možno sa z toho vymaľoval. Matka to nasávala ako špongia. Viem si úplne predstaviť, čo to robilo s ich vnútrom. Chvíľu mi trvalo, kým som si zvykla na túto čudnú rodinku, ale potom to už pre mňa bolo len zaujímavé ... sledovať ich životy. A ten koniec? Samotný pán Zdzislaw povedal, že každý má právo na svoje sny, ale verím tomu, že ani v tom najhoršom si nepredstavoval takýto koniec. 32 ročnému Janovi k skvelému debutu gratulujem! Úžasná muzika! (17.03.2017)

Kdyby obsahová stránka byla tak působivá jako ta formální, máme tu od sousedů počin roku. Bohužel se musím přiřadit k místní menšině, pro které byla tato záležitost trýznivým zážitkem. Ani samotný závěr ve mne nevyvolal špetku empatie k nikomu z té duševně labilní sorty. Shodnem se nejspíš všichni, že celá rodina musela čelit kruté nepřízni osudu, ani jeden z nich neměl na růžích ustláno a to si žádá projev soucitu a pochopení. Ale vzhledem ke značné nesymaptii postav a odpudivého chování jsem toho jednoduše nebyl schopen. Chybí navíc jakákoliv zápletka. Zkrátka 2 hodiny zoufalé nudy, filmové toxicity a nasranost. Nostalgici zaujmou jiný pohled a artové duše jakbysmet. Já jsem nejspíš zase něco nepochopil. Pardon... (09.06.2022)

Musím se přiznat, že film byl výborný, pokládám jej za hluboké, syrové a působivé dílo. Mám k němu ale řadu výhrad, díky kterým nesdílím názor, že by se jednalo o bůhvíjak průlomový debut, nýbrž pouze kvalitní debut. Celkové ztvárnění je dle mého názoru standardem současné evropské kinematografie, které lze rámcově přirovnat k filmům Hanekeho - syrové, tiché, s minimalizovanými výrazovými prostředky, skoro úplnou absencí hudby a na kost obroušeným studeným naturalismem. Provedené sice kvalitně, nicméně nijak zvlášť originálně. Krom polských reálií mohl film vzniknout v řadě jiných evropských zemí. Ani by mne toto nenapadlo kritizovat, navíc se jedná o režijní prvotinu, na druhou stranu nesdílím současné označování filmu jako "zázračný". Názory na špičkovou kameru apod. lze sdílet, ale důležité je rovněž vnímání filmu jako celku. Dále mi mírně nesedělo časové vymezení, jelikož Beksinski tvořil již od 60. let, zatímco tento film jej sleduje až od jeho přistěhování do Varšavy v roce 1977 do roku 2005. Velkou část svých vrcholných děl Beksinski vytvořil do poloviny 80. let, převážně tedy v době ještě před dějem tohoto filmu nebo před zmiňovanými rodinnými tragédiemi. Není mi tedy jasné, z jakého důvodu je jedním z témat snímku působení okolního světa na Beksinskiho tvorbu (surová realita vs. surrealistické obrazy), když zjevně její hlavní pocitové a myšlenkové koncepty mají kořeny v jeho mnohem mladším věku, kterému se film vůbec nevěnuje a který zdá se nebyl až tak negativní či ovlivněný pozdní tragédií jeho rodiny, byť Beksinski nepřetržitě tvořil až do smrti. Události v 90. letech jsou pak zaměřené zejména na zmíněná rodinná úmrtí, kdy v kontextu chování postav lze najít vazbu na název Poslední rodina, ale potom se ptám, dobře, ale proč tedy vůbec nějaký výstřední Beksinski? Proč ne zcela anonymní rodina, kterou obdobné události zajisté mohly postihnout. Kontrast jeho výstřednosti a naturalistické tragické reality mi jako symbolická vazba přijde poměrně vratký. Tomu je poplatné i odvíjení děje v druhé části, kdy divák sleduje vývoj událostí, a snaží se je konfrontovat s dějem jako celkem, ale je od svého uvažování neustále vyrušován myšlenkou, že takovou konfrontaci není třeba vést, jelikož film stejně jen s dokumentární přesností vypráví to, co se opravdu ve skutečnosti s Beksinskiho rodinou stalo. Včetně extrémního závěru, který je na jednu stranu velice působivý (nemůžu nesrovnat se scénou z Hanekeho Caché), na druhou stranu se tam ve mne stále ozývá to "no...ano, to se stalo i doopravdy, a...?". Život takové osobnosti jako Beksinski je samozřejmě sám o sobě téma a námět jako hrom, ale tady mi jeho uchopení zkrátka trochu vazbí. Možná jsem ale pouze mírně zklamán tím, že jsem skutečně očekával film více lyrický, výtvarný a snový...ale tak, to je spíš problém můj, to bych taky mohl říct, že jsem si to mohl natočit sám a lépe, o čemž samozřejmě zásadně pochybuju :-DDD 7/10 (10.05.2017)

Hodně depresivní film. (28.04.2018)

Filmu se říká „zázračný debut“ a tato historie vymírání jednoho rodu vás na dvě hodiny přiková před plátno (obrazovku). Navíc je podle skutečné události. Hlavní postavy jsou otec, který prosazuje soulad v rodině a syn s psychotickými ataky své psychózy a se sebevražednými pokusy, které bere rodina s klidem i jeho hlášky jako „chtěl bych být velitelem koncentráku“, nebo jeho sexuální dobrodružství, která odvádějí příběh jinam. Černý šibeniční humor funguje jako psychická obrana proti osobním problémům. Babičky se hádají, která ulehne jako první v rodinné hrobce a tipují svého vnuka. Příšerné bezútěšné novostavby z nichž hrdinové nevyjdou ven navozují depresivní náladu a přitom o politice se nedebatuje. K silnému účinku tohoto soukromého vesmíru to úplně stačí. Rodinka nepůsobí efektně ani uměle. Na dobovém putování rodinky 80. a 90. lety, kdy se rodinka maskérsky téměř nemění, vidíme již tehdejší náklonnost Polska k Americe. Navzdory únavnému zachycování každého rodinného rituálu a prodlužování osudové linky je celek soudržný. (30.09.2018)

Náročnější, ale působivé dílo, které není pro každého, ale pokud mu divák věnuje čas, přinese mu nevšední zážitek. (09.05.2019)

Prekliata rodina v zajatí svojho podivínstva a kto nepozná osud jednotlivých postáv, pochutná si na malých prekvapeniach v ponurej panelákovej atmosfére, záver prekvapivosť znásobí. Hudobný či umelecký bard neznamená normálny človek a dosť často sú práve géniovia, ktorí sú zároveň šialencami. Film vzbudil určitú kontroverziu, keďže niektorí protestovali, že napríklad postava Tomeka je zobrazená nespravodlivo. Ukončil to režisér slovami: nejde o životopis. A bolo vybavené. O kontrastné postavy šlo ale zaručene. Na jednej strane celkom milý a veselý človek a na strane druhej mŕtvoly a pavučiny. Každopádne jeho osud dáva znať, že niekedy sa oplatí požičať peniaze, lebo pre 1000 zlotých to môže dopadnúť všelijako a sám sa dožijete toho, o čom celý život filozofujete - túto iróniu film zabudol poriadne zdôrazniť. Za odporučenie filmu ďakujem *CARNIFEX*ovi. (21.03.2024)

Presne takto si predstavujem životopisný film, klaniam sa a kričím: "Konečnéééééé!!!" Neopísateľný zážitok ... (25.02.2017)

Po druhej projekcii fenomenálneho Nocturnal Animals som si povzdychol, že zase bude trvať dlhý čas, kým ma nejaký film doslova rozseká. Mýlil som sa! Posledná rodina je rana krompáčom do hlavy... Som nesmierne šťastný, že som o backrounde filmu aj hlavnej postavy nevedel nič,takto to malo moment prekvapenia z neznámeho... o to viac ma dostalo, keď som po filme dlho do noci googlil o rodine a pozadí. Až potom vie človek doceniť tú presnosť, priam exaktnosť s akou boli natočené jednotlivé detaily. Beksinskeho diela sú to najmetalovejšie čo sa dá vidieť, pričom aj maestro Giger musí prenechať miesto na piedestaly. Film je natočený autenticky, dá sa povedať, že "skromne", pričom sila niektorých scén je niekedy viac pod povrchom (napr. pragmatické vysvetľovanie ako funguje práčka + scenár pohrebu..alebo krátky dialóg medzi manželmi "o Jungovi" - tu je napr. odpoveď prečo maľoval to čo maľoval). Skrátka tu sú slová a myšlienky zbytočné. Stručne a jasne - geniálne dielo! Ako to, kurwa tí poliaci robia?! :) (10.08.2017)

Pro mě osobně je Poslední rodina přesně tím filmem, který vás po svém skončení uvrhne do určité apatie a vy byste nejraději další hodinu jen někam zírali a skládali si v hlavě myšlenky. Když spatřím v profilu jakéhokoliv snímku přívlastek "životopisný", obyčejně mě semkne kopřivka spojená se vzpomínkami na všechny ty zážitkové faily, které reálné události převedené do filmové podoby povětšinou způsobují. Scénář a ztvárnění Poslední rodiny však jde zcela jiným směrem a stává se jakýmsi mixem rodinné psychoanalýzy s výpovědí doby a života ve Východním bloku. Neutěšená depka, silný pocit protékajícího času mezi prsty a zamyšlení nad tím, zda není co zlepšovat na našich rodinných vztazích. 8/10 (27.09.2017)

(Febiofest - Lumiere - 3.3.2017) (04.03.2017)

Uf, uf, silná káva. Těžko se sbírají slova. Život výjimečného člověka a umělce ztvárněný v parádně zvládnutém filmu. Když se řekne geniální umělec, kterého líbají múzy, andělé, ale i démoni, vybaví se člověku persona typu Zdislaw Beksinski. Smekám. Soundtrack https://www.youtube.com/watch?v=HFWKJ2FUiAQ (21.05.2019)

Strhujúci príbeh - nie tempom, to je totiž správne autentické, ako život sám, ale spracovaním - kamera Kacpera Fertacza je jedinečná. Sníma život jednej (ne)obyčajnej rodiny, akoby sa nič nedialo, pod povrchom sa ale deje toho (niekedy) až príliš. Postava matky je jednou z najviac tragických postáv, ktoré som na plátne v ostatných rokoch videl. Posledná rodina je moderný európsky film a nastavuje slušné zrkadlo Európskej filmovej akadémii (pán Wenders), ktorá si už roky bigotne všíma a nominuje poväčšinou "zaručené" mená ako Almódovar či Ozon. Jednoznačný víťaz projektu scope100. (25.12.2016)

Vynikající herci a skvělá filmařina, která se nebojí velmi dlouhých statických záběrů, implementaci found footage a citlivého střihu. Příběh lehce roztahaný, což lze snadno svést na dlouhý časový úsek, který snímek zachcuje. A mrazivý závěr. Skvělý debut. (14.05.2017)

Reziserksy debut polskej vychadzajucej hviezdy Matuszynskeho. Pre mna absolutna jednotka Febiofestu 2017. Take polske Pelisky. Vizualna dokonalost, fantasticka hudba a velmi sikovne vsunute dokumentaristicke prvky, kedze sa jedna o skutocny pribeh vyznamneho polskeho maliara. Rokmi pohnute ludske osudy zachytene pohladom z domova, nevelkeho panelakoveho bytu. Hlavny hrdina si v tazkych zivotnych situaciach dokaze zachovat humor a nadsazku a tym ma dostal. Fakt zasluzene polske orly a dielo hodne medzinarodnej filmovej konkurencie. Drzim palce na ostatnych festivaloch:) (18.05.2017)

Prvom rade si divák musí zvyknúť na postavy, keď sa tak stane, tak je to riadny filmový zážitok. Najprv som nechápal, ako rodičia mohli syna, ktorý ma vážne psychické problémy, ktoré vidieť hned od začiatku a rodičia ho odsunu do samostatného bytu, bez pomoci ci opatery. A aj keď bývajú blízko, vedia, že je nestabilný a môže sa všeličo stáť. Ale ako film napredoval, som zisťoval, že rodičia a hlavne matka zdravotný stav svojho syna veľmi preciťuje a tak i keď toto rozhodnutie sa nerodilo ľahko, ale aj oni si už chceli trocha na staré kolena oddýchnuť. Otec sa vybláznil na obrazoch, ktoré boli tak pochmúrne a nevľúdne, ako aj jeho život. Horšie to už bolo s matkou, tá to držala v sebe až pokým... Neskutočne ma zasiahol tento film po psychologickej stránke. Ako sa s tým vyrovnávajú postavy, každá inak, každej pomáha na frustráciu niečo ine. Vážne ukážkové dielo, ktoré je tak autentické, že mi to po celú dobu vyrážalo dych, ako skutočne toto filmové dielo bolo spracované. Ale niečo mi hovorí, že to aj tak nie je na 5*, tak dávam silne 4*, ale určite si tento film pozriem ešte raz a hádam to už pocitovo bude dokonalé. (03.10.2023)

Naprostá paráda... Film o životě umělce většinou svádí k jakési filmařské interpretaci jeho díla. A když jde o malíře Beksinskeho formátu, přímo se nabízí trochu se u toho vyblbnout, voajérsky si poonanovat nad sekvencemi tvořícího poláka pronásledovaného sny a vizemi plnými temnoty, hrůzy a strachu. To je ale cesta zrádná, tím spíš, že sám Beksinski vzpupně odmítal jakékoliv výklady své práce. Matuszynsi překvapivě zvolil cestu naprosto odlišnou a díky tomu se mu povedlo říct toho o beksinskeho díle více než jsem sám doufal. Ta, prakticky téměř dokumentární, forma která odhaluje syrovost každodenního zápasu, jde až na dřeň a říká prakticky vše. Film obsahuje vše důležité: rodinné vztahy (hlavně s Tomkem), hudbu (!!!!), stísněnou panelákovou šeď, kameru, uzavřenost.. Hodně mi to připomnělo film Love Is the Devil: Study for a Portrait of Francis Bacon, který se vydal podobnou cestou a poprvé mě zklamal tím, že vlastně vůbec není o tvorbě. Až později jsem pochopil, že jsem na to koukal z naprosto špatného úhlu. Poslední rodina není parádním filmem kvůli bůhvíjak zručné režii a skvostnému herectví (ikdyž ten týpek co hrál Tomka si tam jede neskutečné bomby) ale proto, že odvážně zvolil divácky méně atraktivní ale zato vyzrálý a zodpovědný přístup k vykreslení nedoceněného polského národního pokladu. (11.05.2017)

Film se mi těžko hodnotí, protože jde o skutečné události. Celkem obyčejná rodina. Navenek citově chladný otec, o to víc citlivá matka a psychicky labilní syn. První hodinu jsem protrpěla, nic mě nezaujalo. Ani deprese nebyly depresivní, spíše otravné. Druhá hodina dtto, až na ten konec. Pocity svobody-nesvobody jsem z filmu nezaznamenala, atmosféra a široké obzory mě míjely. Hodnotím průměrem, vzhledem k tomu, že se příběh opravdu stal. Jinak bych dala (mnohem) méně. (28.03.2017)