• Sarpele
    ***

    Film Peníze nebo život (premiéra 14.10. 1932) působí daleko sevřeněji a promyšleněji než předchozí Pudr a benzin. Jakoby si tvůrci řekli, že méně znamená více. Místo mnoha krátkých scének můžeme vidět jen několik dlouhých zato detailně propracovaných scén. Stejně jako v populárních amerických nebo francouzských fraškách se stala spojovací dějovou linií honička za ukradeným šperkem. Hlavním zdrojem inspirace byl tentokrát jejich oblíbený režisér René Clair (především jeho filmy Milion – viz scéna bitvy v muzeu, nebo Ať žije svoboda). Kromě René Claira si při scéně v muzeu můžeme vzpomenout na němé filmy německého expresionismu (práce se světlem a stínem, tísnivá atmosféra), na které se ostatně odkazuje i v dialogu. Větší prostor tu také dostala hudba Jaroslava Ježka respektive zvuková stopa jako taková. Ve scéně „rodinného zvěřince“, kdy bohatý mladík představuje příteli kapesnímu zloději jednotlivé členy příbuzenstva, je zvuk využit k posílení komičnosti situace (každého příbuzného charakterizuje zakvílení hudebních nástrojů, připomínající zvuky nejrůznější zvířeny). Dokonce i úvodní dialog obou přátel je rytmizovaný hudbou a posléze plynule přechází ve zpěv titulní písně. Jednotlivé šlágry jsou také daleko lépe integrované do filmu a to jak ve zvukové (variování titulní písně v průběhu filmu) tak v obrazové stopě (scéna, ve které Hana Vítová a Ljuba Hermanová zpívají v akváriu píseň Život je jen náhoda, by s trochou nadsázky mohla aspirovat na pozici prvního českého videoklipu). Změn dostála i ústřední komická dvojice. Zatímco ve filmu Pudr a benzin stojí oba tak trochu mimo děj, mimo filmovou realitu (tento dojem je navíc posílen tím, že vystupují pod svými občanskými jmény), zde jsou už hlavními hybateli děje.(14.11.2005)

  • anais
    ****

    Ucelenější než Pudr a benzin, ale díky tomu i trochu typičtější a předvídatelnější v žánru "filmů pro pamětníky". Film je ale zajímavý hlavně pasážemi, které nemají daleko ke klasickým groteskám (člun na vodě, bitva v muzeu) a nebo se snaží využívat možností zvuku nad rámec mluvené řeči - Voskovcova rodina vydávající zvuky zvířat nebo scéna v koupelně komponovaná na hudební doprovod. A v neposlední řadě je jedním z hlavních hudebních motivů tohoto filmu Život je jen náhoda...(5.11.2012)

  • Sarkastic
    ***

    „Ty jsi na tom krásně. Ženu nemáš, starosti nemáš, nic nemáš…to se máš.“ Zas tak moc se Tonda nemá, kvůli nalezenému šperku, který náhodou získá, po něm jdou zloději i policie. Naštěstí na to není sám, pomáhá mu totiž nešťastný kamarád…Jestli mě něco překvapilo (a ne zrovna pozitivně), tak to, že je snímek dokonce ještě o něco méně „zvukovější“ než o rok starší Pudr a benzin (vždyť i první slovo zazní až po cca 7 minutách). A až na pár výjimek (např. „nenápadný“ Tonda či válka v muzeu) platí, že pokud se na plátně odehrává jen „němá groteska“ s hudbou, je to celkem nuda („vedou“ vodní peripetie). A to je škoda. Jakmile totiž dojde na mluvené slovo, V+ W válí. Pobaví i prohlídka rodinného zvěřince, skupinová exkurze či Život je jen náhoda v podání Vítové a Hermanové, ale pořád to ještě na 4* není. „Haló pane, s tím šperkem se to má následujícně, a totiž takto a totiž, že nebude-li mně okamžitě vydán, budu nucen použíti své pravé končetiny tím způsobem, že zatnu ji v pěst, povedu ránu směrem na vaši ctěnou sanici.“(1.9.2019)

  • Marthos
    ****

    Ve svém druhém filmu se Voskovcovi a Werichovi podařilo nalézt ucelenější formu. Rámcovým dějem tu byl příběh dvou bývalých spolužáků, kteří při honbě za ukradeným šperkem zažijí řadu bláznivých dobrodružství. Nejzdařilejší je série geniálních klauniád na jezeře a v muzeu, patrně nepřekonaná zůstane úvodní prezentace "rodinného zvěřince". Pozornost si pak zaslouží i jeden z prvních hudebních klipů, v němž Hana Vítová a Ljuba Hermanová zpívají legendární song Život je jen náhoda. První filmy této komické dvojice byly do značné míry improvizacemi. Šlo v nich především o hledání nových možností a cest k oživení české filmové veselohry. V a W přišli do ateliérů bez sebemenších zkušeností a proto používali osvědčené jevištní výstupy, které jen volně skloubili jednoduchým dějem. Snažili se přitom nikdy nedostat do stojatých vod podbízivého humoru, jemuž se na jevišti Osvobozeného divadla všemožně vysmívali. Proto se také ve svých prvních filmech zásadně vyhýbali styku s profesionálními filmaři a volili raději své spolupracovníky z řad divadelních kolegů - režiséra Jindřicha Honzla, skladatele Jaroslava Ježka a výtvarníka Františka Zelenku. Ani jeden z nich ovšem neměl do té doby velké zkušenosti s filmem a to mělo pochopitelně své stinné stránky, zejména v případě Jindřicha Honzla, který se nedovedl vymanit z ryze divadelního pojetí režijní práce. Také při výběru dalších představitelů dávali V a W vědomě přednost členům Osvobozeného divadla a jejich zásluhou pronikla do českého filmu řada nových tváří, přinášejících s sebou nový humor a styl (Nedbal, Černý, Filipovský, Záhorský, Trégl a mnozí další). Současně se však potvrdilo, že nedostatek základních profesionálních zkušeností a znalostí může oslabit výsledný efekt. V další filmové práci si ostatně Voskovec s Werichem vzali z těchto cenných poznatků ponaučení a přizpůsobili se moderním požadavkům soudobé kinematografie.(5.12.2009)

  • Marigold
    ***

    Ústřednímu triu Voskovec, Werich, Honzl se narozdíl od filmové prvotiny Pudr a benzin podařilo vytvořit sevřenější a ucelenější film, který je spíš než souhrnem těch nejlepších skečů Osvobozeného divadla vyrovnanou (i když nijak osvětovou) podívanou ve stylu starých grotesek. Samozřejmě nemůže chybět několik Ježkových šlágrů a výtečných slovních hříček, ve kterých je dvojice V+W skutečně doma. Celkem překvapivá je ale i jejich suverenita v "němých" pasážích, které sice pouze kopírují zámořskou grotesku, nicméně mají šmrnc i v českém podání. Za jednoznačný zápor považuju až příliš tezovitý scénář, kterému sice nechybí poetistická láska k nízkým žánrům, ale citelně mu chybí něco vtipného a osvěžujícího... Ovšem třeba takové výstupy rodinného zvěřince jsou i po letech k popukání. Silnější ***.(26.6.2005)